Blog Rubena Langa o jeho dobrodružstvích
Po skvělém letním Islandském dobrodružství, slovo dalo slovo a vydali jsme se s parťákem Janem na Island znovu. Tentokráte v lednu – Přece jen v létě máme Island projetý křížem krážem. Inspirací nám také byla skvělá cena letenek, zpáteční z Budapešti za 3500/kus. No neberte to. A výlet to byl skvělý a poučný, s takovýmto itinerářem:
Plánujete podobný trip? mrkněte na web Křížem Krážem Islandem ideálně do rubriky Vše, co chcete vědět před cestou.
Pokračovat ve čtení “Island – neobjevená perla digitálního nomádství”
Po šílené pětiměsíční jízdě v Norsku mi po pár dnech v Praze bylo jasné, že si musím jet někam vyvětrat hlavu. A to tak, že pořádně.
10 prosluněných dní na thajských plážích Phuketu a okolí. S německou CK, ale v pohodě a klidu. V článku se dočtete několik rad, které se vám v každém případě budou při vaší cestě, nebo už jen pro plánování cesty, po této krásné zemi hodit. Pokračovat ve čtení “Thajsko na objednávku”
3 články popisující dvoutýdenní sóloputování Svatou zemí od jihu k severu a zpět. Kromě známých míst v tradičních destinacích si můžete přečíst také o pár takových, které se v průvodcích obvykle nenachází. Hezké počtení.
1. – Jih Izraele, Negev – Eilat, Mitzpe Ramon
2. – Střed Izraele a Západní Břeh – Jericho, Betlém, Jeruzalém
3. – Sever Izraele, Galilea – Tel-Aviv, Nazaret, Haifa, Caesarea
3. – Sever Izraele, Galilea – Tel-Aviv, Nazaret, Haifa, Caesarea
Jen si tak posedět v Tel-Avivu s přáteli je vždy super. Nadruhý den, v sobotu, je tady šabat v ‘plném proudu’. Celé město je utichlé, autobusy nejezdí, auta jezdí minimálně, nikde se nic moc nedělá a to je právě ten nejlepší čas dojít do starých, cechovních čtvrtí Tel-Avivu, tam kde jsou malé a dnes zavřené dílničky.
Florentin je jednou z nejstarších Tel-Avivských čtvrtí, místo chudých domků a dílen, které v dnešní době stojí na velmi lukrativních pozemcích. Tím jak řemeslná výroba klesá, nebo se alespoň stěhuje do jiných, ne tak lukrativních míst, je jistě, že to tu bude brzy vypadat úplně jinak. Však už taky mezi domky je zřetelně vidět bující nová výstavba. Dokonce mě tu potkává jeden mladý pár a říká mi: “rychle to tu vyfoť, takhle už to tady dlouho nebude”. Pokud budete v Tel-Avivu, zajděte se sem podívat, pokud přijedete až za čas, vězte, že takto vypadal Florentin v lednu roku 2013.
Potom jdu ještě projít Tel-Avivské pobřeží Středozemního moře. To je místo, kde se soustřeďuje celý Tel-Avivský život.
Byl to krásný a odpočinkový den. Další den je neděle, což je v Izraeli první pracovní den (Izrael na rozdíl od zbytku světa funguje od neděle do čtvrtka). To jdu projít Tel-Aviv tím severním směrem, tam, kde je to chic (pokud se v Tel-Avivu nevyznáte, zjednodušeně se dá říct, že čím víc na sever, tím jste v hezčí (a bohatší a dražší) oblasti.
Začínám na nejslavnějším Tel-Avivském trhu, kde si hned kupuju (pravda že dost pozdní) snídani
a užívám si tu takovou tu atmosféru, kterou v Evropě prostě nenajdete.
Nedaleko za tržištěm pak fotím probíhající bujný rozvoj města.
Když tu náhle slyším klakson. Otočím se tam stojí řidič na červený a prý abych ho vyfotil, sice mu skáče zelená ještě než k němu dojdu, ale bez fotky prý neodjede.
Po Eilatu znovu tedy fotím někoho jen tak z plezíru. Je to tu vtipná země.
Tel-Aviv je jedna velká rovina (i přesto že ‘tel’ v názvu znamená ‘pahorek’). Jdu kolem online půjčovny kol, tak přemýšlím, že bych si jedno půjčil a trochu si užil Tel-Avivu ze sedla
Bohužel anglický návod k obsluzevypadá takto a to mi nijak nepomáhá. Možná tam běží audio, ale to není vůbec slyšet.
Nechávám tedy kolo kolem a užívám si třídu Rothschild pěšky. Skoro byste ani nepoznali, že v těchto místech ještě před 70 lety nebylo nic, než poušť
Na třídu Rothschild pak navazuje třída Chen, na které se skoro vždy něco děje. Dnes tu mají studenti projekt na téma komunikace. Takto pak vypadá komunikace v jejich podání:
Dvě studentky zas přichází s kelímky na kafe, mezi nimiž je natažená šňůrka.
A světe div se, ono to funguje. Tel Aviv si užívám až docházím na Kikar ha medina, což znamená Náměstí republiky. A seznamuju se tu s jednou fotografkou, tak se příjemně zakecáme.
Pak už jen směrem k moři, a přes pláž domů.
A na duhý den, hurá na sever Izraele. Mojí první destinaci se stává hlavní město Galilejské oblasti – Nazaret. Ten se nachází v kopcích Galileje asi 100 km od Tel-Avivu. Což není daleko, ale to by nebyl Izrael, aby bylo snadné se tam dostat (Nazaret je totiž arabské město). Nejdříve je třeba autobusem dojet do Afuly a odtamtud pak pokračovat úplně jinou společností do Nazaretu (v různých oblastech Izraele operují různé autobusové společnosti a jejich linky se moc nepřekrývají). A nebyl by to Izrael, kdyby tu věci fungovaly normálně. Jak tak sedím na zastávce a čekám na autobus, zastaví zde Škoda Superb, řidič otevře dveře a zeptá se, jestli někdo (z těch asi 5 lidí) nechce do Afuly. No jasně že chci, tím spíš, že za 20 šekelů. Je to nějaké pošťácké vozidlo, nasedám a už se vezeme. Cestou zastavujeme takto ještě u pár zastávek a nakonec jedem plní. Řidič si takto evidentně přivydělává.
V Afule pak přestupuju už klasicky do autobusu a jedu směr Nazaret. Mám rád toto místo. Starý Nazaret je podobný starému Jeruzalému, jen tu zdaleka není tolik lidí a prodavači v obchůdcích nejsou otravní jako jejich jeruzalémští kolegové.
A mým velkým cílem dneška je samozřejmě Bazilika Zvěstování, která se nachází právě na okraji starého města.
Je tu úžasný klid a také, synagoga, kterou kdysi navštěvoval i Ježíš.
Procházím se uličkama, užívám si výhledy
a mrzí mě, že tu nemám víc času, nejen v Galileji projít okolí, ale i tu veměstě a užít si to. 2 týdny na takovýto výlet nejsou moc, a musím ještě dnes do Haify, k mým ctěným známým, kteří mi nabídli že u nich můžu strávit noc. Bylo to příjemné setkání opravdu po mnoha letech, skvělé jídlo, skvělý večer. Cestuju dost, a když někde jsem, ne vždy se ozvu místním známým. Ale budu to dělat a vy to dělejte taky. Jestli vám tady můžu dát nějakou radu, navštěvujte na cestách své známé, rádi vás uvidí.
Haifa je velmi technické město a jako taková není mým primárním cílem. Nicméně, pokud jste technici, Haifu V Izraeli nevynechejte. Zdejší univerzita je v některých oborech světově poroslulá a pokud chcete startupovat a nechce se vám do Silicon Valley, určitě popřemýšlejte o Izraeli.
Mým dalším a vlastně posledním bodem výletního programu je Caesarea. Tam se jde dopravit buď vlakem, nebo autobusem. Volím vlak, což se nakonec neukazuje jako dobrá volba. Vlaková zastávka je asi 10 kilometrů od místa, které mě zajímá – starého římského města. Na zastávce se mi nedaří zjistit, kdy a čím bych mohl jet, a tak mě čeká desetikilometrová tůra. Stávaj se horší věci, ale když spěcháte, zrovna se to nehodí.
Trvá to, než se mi podaří doklopýtat tam kam potřebuju. Areál je ještě otevřený
Ta hlavní část je však již zavřená, a tak se nemůžu procházet mezi těmi tisiciletí starýmy kameny a podívat se na římské divadlo. Toto, co vidíte je přes zavřenou bránu.
Užiju si teda ještě místa
A pak nazpátek do Tel-Avivu, rozloučit se s kamarádama, dojít na vlak, dojet na letiště, projít výstupní kontrolou, stihnout letadlo a v pořádku doletět domů. Bylo to hezký, krásný a poučný. Tak zas někdy příště.
3 články popisující dvoutýdenní sóloputování Svatou zemí od jihu k severu a zpět. Kromě známých míst v tradičních destinacích si můžete přečíst také o pár takových, které se v průvodcích obvykle nenachází. Hezké počtení.
1. – Jih Izraele, Negev – Eilat, Mitzpe Ramon
2. – Střed Izraele a Západní Břeh – Jericho, Betlém, Jeruzalém
3. – Sever Izraele, Galilea – Tel-Aviv, Nazaret, Haifa, Caesarea
2. Střed Izraele a Západní Břeh – Jericho, Betlém, Jeruzalém
Po uvolňujícím jihu izraele jedu do míst, kde to začíná společensky vřít. Další oblastí mého itineráře se stává oblast Judea a Samarea jinak v současné politice též Západní Břeh. Cestovat tam není žádná sranda (není to ale nijak náročný, jen se stačí zeptat a trochu vědět). Z Mitzpe Ramon jedu do Jeruzaléma, kde trávím jednu noc a odtamtud se pak vydávám vstříc území Palestiny.
Nejdříve musím najít u Damašské brány arabské stanovište autobusů, což se mi zanedlouho daří.
A pak už nastává ta lehká blízkovýchodní cestovatelská sranda. Mým cílem je Jericho, kam se ale z Jeruzaléma nejde přímo dostat žádným způsobem. Musím jet autobusem směrem do Betléma, vystoupit kdesi na kruhovém objezdu a tam si vzít sdílené taxi.
Na kruhovém objezdu vystupuju a na druhé straně kam mám jít čeká jen klasický taxík. Ten hned myslí, jaký má byznys a tak se mi snaží nabídnout nezapomenutelnou cestu do Jericha přes Wadi Qelt za ‘cenu jen pro mě můj příteli a jenom dneska’.
No odolávám a asi po půl hodině se taxi naplní dalšími třemi lidmi a my tak jedeme, každý za 25 šekelů, směr nejstarší kontinuálně obydlené město na světě – Jericho.
Jericho je od Jeruzaléma úplně jiný svět. vždy jsem si ho představoval podobně jako Jeruzalém, že tam bude nějaké staré centrum, ale nic takového se nekoná. Vystupuju kdesi v novém městě. Wow
Tak takové Jericho jsem nečekal. Dnes mám dva velké cíle. První je Hora Pokušení a na ní ‘nalepený’ řecký ortodoxní klášter a tím druhým je Wadi Qelt. Jo a abych nezapomněl, noc mám zarezervovanou v Betlémě, takže mám co dělat. Ale den je ještě mladý.
Putuju městem a nestačím se divit extrémům. Jedním směrem to tu vypadá jako trochu alternativní, přesto krásná oáza.
Stačí otočit hlavu a obraz připomíná seriál napodobující Dallas na orientální způsob a příjezd na místní South Fork 50 let po skončení té největší slávy.
Hlavou mi jen vrtá, zda je ten vůz pro Johna Rosse Jr., nebo si zde střihl epizodní roli Krokodýl Dundee. Jen o pár set metrů dál je dům, který vlastně už ani dům není.
A jen pár desítek metrů dále máte takovouto alternativu.
Není dům jako dům.
K mému dnešnímu cíli, řeckému ortodoxnímu klášteru na Hoře pokušení se můžete dostat buď lanovkou (která zde byla postavena v roce 1996 v očekávání velkého turistického ruchu u příležitosti oslav nového millénia)
nebo postaru pěšky. Což mi přišlo zajímavější. Navíc pěšky zažijete život.
A jak si tak jdu s foťákem v ruce, najednou na mě ze stavby někdo volá a že prý jestli nezajdu na čaj. No jasně že se rád nechám pozvat.
Několika skoky po rozestavěném schodišti se ocitám v novostavbě zatím bez střechy a seznamuju se s pár sympa chlápkama, kteří to tu zvelebujou a užívám si svého prvního palestinského čaje na velmi neobvyklém místě.
A netrvá dlouho než se místní šef nedovtípí, že jsem hudebník. A tak posílá svého syna pro jeho hudební nástroj, píšťalu. A zábava je v plném proudu.
Samozřejmě jsem se také snažil z nástroje nějaký ten libý zvuk vykouzlit, ale .. já jsem spíš na ty smyčcové nástroje.
Bylo to tam fajn a fakt rychle to utíkalo, strávil jsem tam asi hodinu a nakonec byl pozván na oběd. Což jsem musel odmítnout, protože takovou časovou rezervu jsem neměl.
Loučím se a vydávám se do kopce k mému prvnímu cíli
A tam někde vprostřed kopce už je vidět ten klášter. Nezdá se to, ale není to úplnej kousek. A nato, že je půlka ledna, tak se člověk slušne zapotí.
Trvá to slabou hodinku a jsem tam. U brány. A dokonce otevřené.
Nikde nikdo, úplné klášterní ticho. Nicméně otevřené dveře lákají k prozkoumání. Vcházím a netrvá dlouho a je u mě místní správce. A tak dostávám soukromou prohlídku. Nastálo tu bydlí 5 lidí, z nich však nepotkávám nikoho. A tak si to tu prostě jen prohlížím a jsem fascinován.
Dozvídám se, že sem příjde denně jen pár lidí. Den nato ale má přijet autobus německých turistů (což zní dost šíleně). A kromě soukromé prohlídky mě místní správce ještě pozývá na polévku. Taková rýžová a strašně moc dobrá.
Moc děkuju, loučím se a vydávám se zase s kopce dolů. Samozřejmě mám strašně silný dojem, jak se tu orientuju a chci to teda vzít zpátky do města kratší cestou, protože čas podezřele rychle utíká. Netrvá dlouho a kolem mě se začínají rojit místní děti, kteří se mi na dobrou polhodinu stávají spolusouputníky. A strašně se jim líbí když je fotím.
Všimli jste si těch artefaktů oblíbené dětské hry házení kamením?
Jsem zpět ve městě a už u další dnešní důležité cedule
Pokud mě paměť neplete, mělo by to být od tohoto místa asi 4 kilometry, tedy necelá hodina pěšky. Jak vidíte slunce už zapadá a tady zapadá dost rychle, zanedlouho vidím jen stíny.
No nebudu vás napínat. Po hodině cesty jsem nikam nedošel, jenže, já nejsem zvyklý nic vzdávat. A tak jsem pokračoval dalších 20 minut a říkal si, že za tamtím horizontem už určitě něco bude. Nebylo. Ani za tím dalším. A tak jsem šel zpět do města najít můj spoj do Betléma.
A jak si tak jdu městem potkám podezřelou skupinu mladých lidí se kterýma se dám do řeči. Je to mixovaný ‘zájezd’ Židů a Arabů, kteří takto spolu projektují možnou společnou budoucnost. No snad jim to vyjde.
Dáváme si nějaký přeslazený dobroty v místní ‘baklavárně’, zaplatíme a nějak ani už nevím přesně kdy a jak, ale ptám se, jestli náhodou netušej, jak bych se mohl teď večer, pozdě večer ještě dostat do Betléma. No a jelikož jsme ve svaté zemi, kde na zázraky nemusíte věřit, protože se prostě dějí, tak prý skupina asi za hodinu do Betléma odjíždí jejich autobusem. A že jsem to já, tak mě vezmou.
Tak to bylo super. Díky!!
V Betlémě pak ještě za vydatné pomoci jednoho místního dobráka (který mě 15 minut provází až před jeho bránu) dorážím do mýho hostýlku.
Moment, ještě fotku nočního pohledu na Chrám narození Páně
A padám únavou.
Ráno se budím, jdu se podívat na balkón a prohlédnout si ranní Betlém. Jen hned snad jen dům od nás mi přijde lehce podezřelá modrá klec a tak se ptám na recepci zda to náhdou není vězení. A vězení to je, ale prý jen pro chudé, protože bohatí tady do vězení nechodí.
No jdu okouknout to slavné svaté město, které stále dýchá vánoční atmosférou, i když spíše pravoslavného typu. První mojí zastávkou je Chrám narození Páně, do kterého se vstupuje ‘Branou pokory’, která je 120 cm vysoká, to aby se každý kdo vstupuje musel poklonit.
Dále pak přilehlý kostel sv. Kateřiny
A hurá mezi lidi. A že jich tu je. Jen se v tom nijak neorientuju.
Tím spíše, když toto vypadá spíš jako vojenská přehlídka.
A vydávám se pomalu směrem k Jeruzalému, mému dnešnímu cíli.
Vlastně ješte jeden dílčí cíl tady v Betlémě mám a tím jsou slavné sgraffiti od britského umělce Banksyho. Potkávám taxikáře, který mi tvrdí, že mě k nim vezme, asi za 100 šekelů, že to je hróóózně daleko. No, 100 šekelu navíc nemám a tak ho slušně odpálkovávám a jsem fakt rád. Jako 15 minut pěšky fakt není strašně daleko.
Nedaleko odtud je pak už checkpoint, kterým chci projít. Mezi Betlémem a Jeruzalémem totiž doprava není úplně ideální a mezi světem Západního Břehu a jeruzaléma je takováto nepěkná věc, šestimetrová betonová zeď
Fešácká není, nutno však uznat, že po jejím dokončení ustaly bombové sebevražedné atentáty v jeruzalémských ulicích, takže účel splnila.
Ještě než dojdu k checkpointu, bavím se situací.
Procházím checkpointem, kde chvíli trvá vysvětlit izraelské pohraniční policistce odkud že to vlastně jsem. Zkouším různé různé názvy. Czech republic.., Czechia?, Czech??. Pořád nic. Až mě napadne Czechoslovakia. No a věřte nebo ne, ono to pomohlo a můžu dál.
Beru bus číslo 3 a jedu do centra. Tam pak už tradičně do Citadel hostelu dát si odpočinek, sprchu a noc pod hvězdami (dá se tu spát na střeše).
Jeruzalém, věčné město. Kolikrát jsem tu už byl a čím jsem starší, tím víc se mi tu líbí. Zrána se jdu zastavit na trh koupit něco k jídlu, protože takovou krásnou kulturu nakupování ve Střední Evropě nemáme.
Tím nejzajímavějším v Jeruzalémě však není zdejší trh, dokonce ani nová tramvaj
ale Staré město. To je rozděleno na 4 části, muslimskou, křesťanskou, židovskou a arménskou. A pokud tu nejste úplně zdejší, pokud nebudete mít mapu, ne vždy budete vědět, ve které zrovna jste.
A pomalu se pletu uličkama k Chrámu Božího hrobu.
vždy mě to tu fascinuje, různé odnože křesťanství, různé prostory, různé rituály. Pak už jen kolem kočičího obchodu
na další moje oblíbené místo, jeruzalémské střechy. Má to tu zajímavou atmosféru, kdy můžete například koukat na uličky s obchůdky pod váma. A nebo si užívat zajímavé pohledy, které jinde nejsou.
Přes ty nejznímější místa
Spletí uliček, míst a třžišť
do čtvrti Mea Shearim. Mea Shearim (česky pak ‘Sto bran’) je čtvrť obývaná ultraortodoxními Židy – Charedim. Pro běžnou mluvu se zde nepoužívá hebrejština (ta je svatým jazykem), ale jidiš, což je středověká němčina s hebrejskými a slovanskými prvky. Až ten jazyk uslyšíte, tak ho poznáte. Jestli místní něco dělají opravdu neradi, tak to, že se nechají fotit, takže pokud nejste super odvážní, tak raději nechte svůj fotoaparát v režimu OFF a užijte si místní atmosféru, třeba jako v mém případě v odpoledni před šabatem, kdy už jsou místní, obvykle velmi živé a plné, uličky téměř prázdné.
Opouštím 18. století a jdu na Jaffskou třídu, mám v úmyslu jet tramvají na autobusové nádraží a odtamtud pak do Tel-Avivu. To ovšem naráží na nečekaný problém.
Ano vím, je pátek odpoledne, za chvíli se začíná šabat, jenže já jsem sakra myslel že to stihnu!
No nevadí, je to tu svatá země a i o šabatu se dá jezdit. Vivat arabští řidiči. Nasedám do šerutu, místního hromadného taxíku a za necelou hodinu jsem v Tel-Avivu, právě tak abych u přátel stihl šabatovou večeři.
Všimli jste si toho stylového svícnu??
Je to hezký večer zase v příjemné společnosti známých lidí. A těším se na další dny a cestu na sever.
3 články popisující dvoutýdenní sóloputování Svatou zemí od jihu k severu a zpět. Kromě známých míst v tradičních destinacích si můžete přečíst také o pár takových, které se v průvodcích obvykle nenachází. Hezké počtení.
1. – Jih Izraele, Negev – Eilat, Mitzpe Ramon
2. – Střed Izraele a Západní Břeh – Jericho, Betlém, Jeruzalém
3. – Sever Izraele, Galilea – Tel-Aviv, Nazaret, Haifa, Caesarea
Itinerář cestopisu:
1. – Jih Izraele, Negev – Eilat, Mitzpe Ramon
Ne příliš často se stane, že v zemi kam si koupíte letenku nadruhý den vypukne válka. No, ale stane se. Je listopad 2012 a tou zemí, kam mířím je Izrael. Čeká mě několik přednášek na téma Izrael, tak si chci ještě projet vše důležité osobně, abych nevařil z vody.
V Izraeli jsem již několikrát byl a vzhledem k tomu, že mnoho tamních válek naštestí nemá dlouhého trvání, věřím, že se situace brzy uklidní. A tak tomu skutečně je, a po týdnu opět nastává klid zbraní.
Nic mi tedy nebrání užít si let nejen do Tel-Avivu, ale odtamtud rovnou do Eilatu, izraelského letoviska na břehu Rudého moře.
Let byl super klidný a z pochmurné zimní prahy s teplotama kolem nuly se rázem ocitám ve světě plném barev a zdejších 20° je dle mého taková přijatelná lednová teplota.
Letiště v Eilatu má jednu příjemnou vlastnost, nachází se v úplném centru města, takže odpadají jakékoli problémy s transportem do civilizace. Moje první cestovní zastavení je Corinne hostel. Tam skládám těch pár věcí co mám s sebou a dávám krátký odpočinek a jdu znovuobjevovat město. Navštěvuju stará známá místa a koukám, že některé se za těch pár let co jsem tu nebyl stala neznámá. Např. tu vznikla open air galerie vysochaných ryb.
Navečer se seznamuju s Patrickem a Manuelem. První je Amík ze Seattlu, druhý Španěl z .. už vlastně nevím. Trávíme společně večer objevováním večerního ducha města.
Mimo jiné se dostáváme k anglické fonetice a tak cizeluju číslovku 40 do perfektního tvaru ‘fódy’ a jeho domovský Seattle na ‘Sijeedl’ (to jsem ani netušil, jak se mi to jednou bude hodit).
S Patrickem se domlouváme, že spolu zítra pojedem do Mitzpe Ramom. Zjišťujeme, že musíme jet už autobusem v 6 ráno, protože je nazítří pátek, tedy začíná šabat a ten ranní spoj je nejen první, ale zároveň poslední ten den.
No, nestihl jsem ho. A spím ještě chvíli. A pak hurá do města. Vlastně mi to ani není líto, mám tu víc času na projítí všeho a také bych se chtěl stavit v podvodní restauraci alespoň na kafe. Podvodní restaurace se totiž nachází v hloubce asi 8 metrů pod mořskou hladinou a z okének tedy nemáte standardní výhled na městský ruch, ale na úžasně krásný a barevný svět Rudého moře.
Jenže návštěva tam se nečekaně zkomplikovala, restaurace je totiž uzavřena a co hůř, nevypadá to, že by se nějak moc rekonstruovalo a plánovalo její znovuotevření.
Škoda, jdu se utěšit na místní spotting point. Jak už jsem psal, letiště tu je přímo uprostřed města.
A co chvíli vám tu nad hlavou proletí nějaký stroj. Bohužel nabídka je omezená, letiště není mezinárodní a tak tady zahlédnete v podstatě jen soukromé Cessny, Boeingy El-Al a Israir, nebo ATR 72 společnosti Arkia.
Nedaleko odtamtud je kruhový objezd, stál jsem u něj a v hledáčku fotoaparátu se věnoval kompozici. Periférně vidím, jak u mě najednou zastavuje nějaké bílé auto. To je určitě taxík a bude se mě určitě snažit někam odvézt. Mrknu tedy vlevo a zjišťuju, že auto nemá na střeše takové to taxi svítidlo. To bylo pak ještě horší, určitě se mě budou ptát na cestu, ale já jim asi moc neporadím. No nakonec to byli mladí Izraelci, kteří zastavili jenom proto, že jestli bych je nevyfotil! No tak jsem je vyfotil.
Situace to byla opravdu vtipná.
Eilat je turistické město a není tu nouze o nákupní centra převážně s hadříky avšak s krásným výhledem
i o luxusní hotely.
před kterým si zrovna Izraelci tancují.
Nedaleko se zase dohaduje velký byznys
Chodí po promenádách
Dávám si k obědu falafel a jdu se projít trochu za město směrem k Egyptským hranicím. Tady začáná ta pravá izraelská alternativa.
Každopádně hezky muzikantsky řešený tu mají kruhový objezd
A pak zas hurá do hostelu Corinne, kde se sešla další dobrá parta lidí z Čech, Finska, Švýcarska, Izrele, Argentiny a USA, aby společně zapařili. Byl to bezva večer.
Nejdříve v hostelu
A potom na pláži
A další den, hurá na sever, do Mitzpe Ramon. Máme tam namířeno spolu s Nickem, Švýcarem z party, trochu projít poušť.
Jak vidíte, většina osazenstva jsou vojáci, v Negevské poušti je totiž množtví vojenských základen a tito vojáce se po šabatu vrací do svých základen.
Cesta Negevskou pouští má svoje neopakovatelné kouzlo, které běžný Evropan prostě nezažije. Je poznat, že tu jste v permanentně válečném stavu a že bezpečnost se tu prostě nezanedbává.
Některé značky působí lehce dramaticky. Jako třeba tato, upozorňující na možné tanky křižující silnici.
Tank jsme tu opravdu viděli, tento je zde však umístěn natrvalo.
Na jedné ze zastávek koukám na tuhle sympatickou autokrásu a říkám si, že tohle už asi opravdu nejezdí..
Když tu náhle přijde nějaký Izraelec, naskočí dovnitř, nastartuje a odjede. Jako to jsem fakt nečekal.
Jak tak rozvážíme vojáky po různých základnách, jedna z nich je letecká. Hmmm, hned bych se proletěl. Ale tady by mě asi nevzali.
Jsme v Mitzpe Ramon a hurá najít The Green Backpackers hostel. Ještě je třeba poprat se s osudem, kdy nám běží přes cestu černá kočka
Všimli jste si že ta kočka levituje?
A pokochat se místním krásným safari.
Krááásný, nedivím se, že lidi jezdí na safari. Divočina bez plotů má svoje kouzlo.
A hurá se ubytovat. The Green Backpackers je strašně cool hostel se super sympatickou majitelkou, jeden z těch nej ve kterých jsem kdy byl. A ještě vůbec netuším, že za necelé dva roky tady budu jako dobrovoník na mojí měsíční misi.
je ještě asi 3 hodiny do západu slunce a tak jdu udělat malý průzkum pouště. Mým cílem se stává místo zvané Carpentry.
Hostel se nachází asi tři minuty chůze na okraj Ramonského kráteru a už mě vítá nedozírná pustina.
Sestupuju dolů a vydávám se směrem ke Carpentry. Užívám si toho naprostého klidu a těším se ze samoty. Tady si člověk opravdu slušně vyvětrá hlavu. Zapomeňte na psychoterapii, jeďte do pouště!
Sem tam člověk narazí i na život, to jako ve vádí, místech, kudy po deštích teče voda.
Čas tu ale letí dost rychle a je čas se otočit abych se stačil vrátit za světla. Můj pohled zaujímá tvar, který mi velmi připomíná horu Říp.
A netuším jak (zřejmě s vodou) se zde, kdesi uprostřed pouště, ocitla tato traktorová pneumatika.
Ramonský kráter má převýšení pár set metrů a to co jsem na začátku cesty šel dolů, musím teď nahoru. A západ slunce je tu mnohem rychlejší, než jsem zvyklý od nás z Evropy. Mám to nahoru ještě tak 10 minut a už je skoro tma, že vídím jen obrysy.
Jde se nepříjemně, ale zvládám to.
Navečer jdeme s Nicem ‘lovit hvězdy’. Tato oblast totiž patří k těm nejméně znečištěným světelným smogem. A je to znát.
Takto se ‘loví’ a takto to vypadá nahoře.
Ještě na závěr jeden autoportrét
A jdeme spát
A jako v případě mého dobrovolnictví zde, mi i teď byla domovem ta postel vpravo dole.
Nadruhý den máme v plánu velký výlet až kamsi ke 15 kilometů vzdálené Zdi Zkamenělin (Amonite wall). Možná vám 15 km nepřijde moc, když k tomu však přidáte převýšení asi 650 metrů a pouštní podmínky, už to zní zajímavěji.
Cestuje se nám fajn, jen je poznat že jdu se Švýcarem, v místě jménem Ramoský zub, kde přecházíme hřeben hor má přede mnou zkušenostmi značně navrch. Ale dáváme to oba.
Po téměř pěti hodinách (včetně pár pauz) konečně přicházíme ke Zdi Zkamenělin. Asi 30 metrů vysoké stěně, která je tvořena výhradně zkamenělinami (toto místo, které je v nadmořské výšce asi 800 m.n.m. totiž kdysi před dávnými lety bylo dnem oceánu!). Je to rozhodně zajímavý pohled.
Odtamtud už je to jen pár set metrů k silnici č. 40, kde všichni zdejší cestovatelé po treku stopují zpět do Mitzpe Ramon.
Máme štěstí, netrvá to ani 5 minut a někdo nám zastavuje (průměrná doba na stop tady je asi 10 minut, takže se nemusíte bát až tu budete!). Cesta zpět trvá necelou čtvrthodinku a máme tak sympatického řidiče, že nás zaveze až před brány hostelu.
A do Mitzpe Ramon přichází večer
Ráno se loučím s Lee (majitelka hostelu), Nickem a přes Beer Shevu cestuju dále na sever, do Jeruzaléma, Jericha a Betléma.
Miniseriál o cestě krásnou přírodou, přípravě fotoworkshopu, dobrovolnictví na norské farmě a samozřejmě části mého života.
Podzimní Lofoty – cesta na sever
Podzimní Lofoty – krásy souostroví
Podzimní Lofoty – WWOOF dobrovolnictví a cesta domů
3) WWOOF dobrovolnictví a cesta domů
Trávit zimu na Lofotech se mi nechce a ani se tady po žádné práci nepoohlížím. Raději cestuju na jih do mě známé oblasti, kde rozhodně chci navštívit Kristána, mého prvního norského přítele. A někde kolem Osla se případně poohlédnout po nějaké práci na zimu. Idálně cokoli v hotelu, tam člověk ani nezmrzne, ani neumře hlady.
Ukrajuju kilometry, zastavuju že si udělám krátkou přestávku a procházku po přírodě. Nedaleko silnice slyším řeku a tak se k ní vydám.
A koukám, že kromě řeky tu mají ještě jednu zajímavou atrakci, výstavu veteránů..
Tak tento kus vypadá, že tu je ještě od války.
Pokračuju dál a když je těch kilometrů pár set, přichází první milník cesty, polární kruh. Tady na E6 si s ním i vyhráli, maj tu úžasnou budovu
A v prostoru za ním je snad povinnost každého, kdo jde kolem, postavit nějakou pyramidu z kamení.
Když už jsem tady, jdu se podívat i do toho návštěvnického centra a nestačím zírat, co za komerci to vlastně je. S motivem polárního kruhu si tu můžete koupit úplně všechno, hrníčky, budny, boty, certifikát (papír) s vaším jménem za 100 NOK, že jste zde byli
a samozřejmě taky ponožky.
Odolávám pokušení a pokračuju. Zanedlouho už potkávám první místa, kde jsem jel i loni. Auto zvané Plechovka má sice slušnou spotřebu, nicméně jednou za čas se pro benzím prostě musí. A kdesi tu jsem potkal zatím asi nejvíc punkerské auto, co jsem kdy viděl. Však posuďte sami.
Doufám, že jste nepřehlídli ten stylovej kufřík na nosiči! Tohle se opravdu jen tak nevidí.
Jak se blížím k Trondheimu, i příroda se začíná měnit. Ta úplná divočina ustupuje polím, stále to tu však krásně hraje barvami.
Nadruhý den pak téměř hned po ránu míjím národní park Dovrefjell–Sunndalsfjella a jelikož nespěchám, říkám si proč se neprojít. Parkuju Plechovku u silnice a vydávám se do chráněné přírody. Úvod je docela prudce do kopce, ale nic proti stoupání na Reinebringen, takové příjemné ranní zahřátí (přes noc už je dost zima). Je tu opravdu krásná příroda
Nicméně po výstupu na takovou náhorní plošinu se okolí mění v téměř pustinu a to mě nějak nebaví.
Asi po hodině kdy vždy jdu na nějaký horizont a doufám, že za ním už to bude zajímavější se otáčím a jdu zpět k autu. Procházím zpět lesíkem a po levé straně vidím takovou zajímavou dřevěnou stavbu. V ohradě pro ovce tam pro ně mají stáj a mě přijde úplně krásná.
Řeknu vám, já být ovce, tak nechci bydlet nikde jinde. Jenže ovce moc na bydlení nejsou a radši pořád někde trajdaj.
Volám Kristiánovi, domlouváme se na zítřek, že k němu přijedu a nemusím tedy spěchat. Na chvíli se stavím v Hamaru, kde obdivuju bývalou olympijskou halu ve tvaru vikingské lodi.
a potom, na rozdíl od loňského rychlého projetí, se alespoň chvíli stavuju v Lillehammeru. I když ve starém městě zase ne, jen na okraji, tam kde maj skokanské můstky.
Ještě to tam má tu olympijskou atmosféru.
Den poté mě čeká posledních pár set kilometrů a hurá na návštěvu ke Kristiánovi. Když už jsem to měl cestou, nemohl jsem vynechat na alespoň krátké zastavení odpočívadlo Rødsund, právě to, kde jsem se loni seznámil Janom. Bez všeho toho ruchu tam, různých pracovních přivandrovalců ze všech koutů Evropy a cigošů z Bulharska, to tam vypadalo úplně idylicky.
Těšil jsem se na setkání s Kristiánem moc. Nejen na to ho zase vidět, ale taky se dozvědět osudy lidí, se kterými jsem se tam loni potkal. Nejvíce mě samozřejmě zajímal osud dvou Maďarů. No, nebudu vás napínat. Byli u Kristiána čtyři měsíce, o práci nezavadili, chodili na kurz norštiny (který nezaplatili a nechali za sebou tedy slušnou maďarskou sekyru), Kristiána vyjedli a odjeli. No ne že by mě to překvapilo. Ani mě nepřekvapilo, že dle Kristiánových slov byla větším viníkem tý jejich tristní situace slečna. Ale víte jak..
Večer příjemně uplynul a rozhodně jsem nepohrdnul Kristiánovou nabídkou, že u něj můžu zůstat. Na druhý den jsme šli objevovat krásy Mossu, jj, to byly krásný vzpomínky na minulý rok.
Začal jsem se tedy zabývat tím, jestli vlastně v Norsku zůstat nebo ne a tak jsem si řekl, že zkusím dobrovonictví přes WWOOF (celosvětové možnosti dobrovolnictví na organických farmách) a budu hledat nějakej ten job v průběhu dobrovolnictví, alespoň si vydělat na jídlo a bydlení. Úplnou náhodou jsem narazil na jednu farmu asi 20 km od Osla, kde hledali dobrovolníka s poznámkou “co nejdříve a včera bylo pozdě”. Napsal jsem jim a dostal potvrzovací odpověď.
Super, neuběhly ani dva dny a už mám první norskou práci. Domlouváme se že přijedu na 8 dní, protože potom čekaj jiné, dokonce 3 dobrovolníky.
Loučím se tedy s Kristiánem, který se dost diví, že už zas padám pryč a jedu asi 50 km vstříc novým osudům na farmě ve Svartskog (neboli Černém lese). Seznamuju se s Alexem, manažerem farmy, američanem, který tu byl loni jako dobrovolník a tuto sezónu už se tam vlastně stará o celý její běh. Potom s Alexovou přítelkyní, klukem z Walesu jménem Morgan (velkým to fanouškem rugby) a Paulem ze Skotska. Náplní mi bude hlavně krmení prasat 2x denně. Super.
Na druhý den ráno mě čeká první pracovní den, připravujeme pro čuníky (mají jich tu asi 200) směs ze 160 kg sušených brambor. No jako málo toho není. Po krmení pak jedu s Paulem do místní pekárny, kde v popelnicích před nimi nabíráme odtamtud vyhozený chléb, a z nedalekého skladu zeleniny zas suroviny odtamtud, což slouží jako doplňkové krmivo pro prasata.
Jestli je něco skvělýho, tak večeře. Super jídlo z nepochybně organických surovin. Mňam, začíná se mi tu líbit.
A druhý a třetí den zase mezi prasátka: nakrmit, pauza, oběd, přestávka, zase nakrmit zvířectvo a večeře. Jde to tu rychle, také se připravujeme na velký déšť, který má přijít a připravujem zvířatům čersvé vystýlky v jejich krytech. V mezidobí zjišťuju, že ten samý chléb co dáváme prasatům tu my dobrovolníci máme i k jídlu. No co, žádná hrůza. A to jídlo na večer.
Den na to opravdu prší. Jako fakt hodně, takže místo bramborové kaše dostanou prasata jen pelety. Nasypat, hodit do výběhu, takhle oběhnout všechny výběhy (máme jich tu asi 7) a rychle dom. Za slabou půlhodinu je hotovo.
U večeře se bavíme o dávných dobách a téma dneška je, jakou trapnou chvilku vám život připravil na základní škole. No, každému něco. K večeři máme dnes jen nějakou divnou pizzu. Chjo.
Potom je tu velká změna a ke krmení prasat ještě počítáme a vážíme ovce. Konečně se seznamuju s majitelkami farmy. Ta hlavní je slušně neurotická, takže jsem tedy dost rád, že většinu provozních věcí je třeba řešit jen s Alexem. Ten ale odjíždí na velký výlet na Trolltunga, tak to snad přežijem. Paul má pak zajímavou zálibu, sotva dojde z farmy dom, zapne svůj tablet a začne hrát hru. Hra spočívá v tom, že digitálním zvířatům dáváte digitální žřádlo a vůbec se staráte o všechny jejich digitální potřeby. Jako tomu se říká opravdová zažranost do světa zvířat na farmě.
Další den už sice neprší, všude jsou ale kaluže a blátivo. Což pak v děravých holinkách není žádnej med. Jednu nohu mám pořád komplet promočenou, taky by mohli pořídit holinky, do kterých neteče.
K večeři máme blafy od McDonalda. WTF?
Alex se svou přítelkyní odjíždí a mě čeká (po pěti dnech pracovních) první den volna, tak se jdu projít po farmě
a po okolí. Někde tady totiž kdysi bydlel slavný norský polárník Roald Amundsen.
jehož dům jsem ale nějak nenašel. Cestou jsem se bavil na sympatické genialitě norských dopravních značení, které mě zaujaly už loni. Ve všech zemích, kde jsem zatím dopravní značky sledoval by v takovémto případě napsali !!!POZOR DĚTI!!! Tady mají toto
Je super umět norsky.
Nějak mi není dobře a tak jdu brzo spát, nazítří je pondělí a mám ještě volno, zajedu omrknout Oslo a nějaké ty pracovní možnosti, které jistě nabízí.
Tělo je však proti a zůstávám v posteli. Není mi nic moc, sice žádná hrůza, ale už mi bylo líp, to nevypadá dobře.. A zítra do práce, no uvidíme.
Tak do práce ne, to by nešlo. Jsem rád že se dobelhám do naší společenský místnosti dobrovolníků dát vědět, že se mnou dnes fakt nemůžou počítat. V posteli jsem celý den, potím se a průběžně suším prádlo na elektrickém radiátoru, takže mi uschne vždy, když se už musím převlíct. Je mi tak blbě, že ani nejdu na večeři (asi bych i ocenil, kdyby se za mnou stavili spoludobrovoníci a něco mi přinesli, ale nestalo se). A doufám, že zítra mi bude líp, protože bych se měl odstěhovat.
Ale není, je mi hůř jak den předtím a tak když ráno potkám Alexe, který se večer předtím vrátil z výletu tak mu na jeho otázku jak se mám, upřímně odpovídám, že hůř jak včera. Což doufám, že když mi včera bylo tak blbě, že jsem byl celý den v posteli a ani nešel na večeři pochopí tak, že není dobrá doba mi říkat abych se sbalil, uklidil a odjel. Mýlil jsem se. Ale prý když je mi blbě, tak nemusím spěchat.
Ano pravdou je, že jsme byli domluveni na 8 dní, které právě dnes uplynuly, na druhou stranu mě osobně by přišlo zásadně divný vyhodit v takovým stavu někoho, kdo mi sem přišel pomáhat. Tím spíš, že když místo by se našlo (nikdo by nemusel spát před domem) a já toho opravdu neměl ani v plánu moc sníst.
Tímto se tedy končí veškeré dobrovolnické aktivity. Protože když dobrovolničíte u někoho, kdo vám dává chleba z popelnice, k večeři sračky z McDonalda (v garáži má Teslu) a nemocnýho vás vyhodí, tak to je na mě prostě moc.
Volám Kristiánovi, zda by se mě neujal, ale nebere telefon. No nic, zkusím přijet bez ohlášení, doma ale není (navíc mám dojem, že měl v plánu jet do Voldy). Co teď, na hotel jsem si dobrovolnictvím nevydělal, připojím se na internet (ještě že to wifi funguje i přes dveře) a koukám na trajekty z Trelleborgu do Německa. Zítra ve 11:00 Trelleborg-Sassnitz za 46 Eur. Nojo, ale co do zítra? Spása, hostel v Goteborgu za pouhých 800 Kč. No nechce se mi do toho a zkouším Kristiánovi zavolat znovu. Nic.
Bookuju trajekt, dnešní hostel v Goteborgu a vydávám se na cestu. Přijedu do Goteborgu, kde platím 800 hostel, 250 parkování a 200 povlečení a pocitově mám dojem, že jsem znovuzrozen. Není mi ani dobře ani špatně, tak jdu trochu okouknout město.
Raději to nepřeháním. Noc nějak přežiju, brzo vstávám, protože mám před sebou ještě víc jak 300 km na trajekt. Hurá, naloďuju se, vyloďuju se, následných 700 km řídím ve velmi podivném stavu. Jsem rád že jsem v pořádku doma. Trvá to 10 dní, než se dám dohromady.
Miniseriál o cestě krásnou přírodou, přípravě fotoworkshopu, dobrovolnictví na norské farmě a samozřejmě části mého života.
Podzimní Lofoty – cesta na sever
Podzimní Lofoty – krásy souostroví
Podzimní Lofoty – WWOOF dobrovolnictví a cesta domů
2) KRÁSY SUOSTROVÍ
Lofoty – jestli jsem ve svém loňském článku napsal, že Finsko je hezké, Švédsko krásné a Norsko nádherné, pak pro Lofoty, podobně jako pro Yellowstone, je třeba vlastní kategorie.
Ještě člověk ani zdaleka není u těch hlavní krás Lofot a nestačí zavírat ústa. První místo, kde jsem ale už opravdu musel alespoň na chvíli zastavit a užít si to bylo poblíž jezera Nedre Kåringsvatnet.
Hezké, že, a pozornému oku jistě neunikla ta chata mezi stromy. Klidně bych se tam na čas nastěhoval. No cesta je krásná, ale unaví a tak je třeba občas využít odpočívadlo. Když tu náhle slyším opravu úpěnlivé ovčí mečení. Vždycky chvíli a pak nic. Asi po dvaceti minutách vidím na skále před sebou ovci, které se nějakým způsobem podařilo dostat vně ohrady (podlezla dráty?) a teď jí bylo smutno a snažila se zas dostat zpátky.
no jo, no, nejdřív chce ven a když je venku chce zase zpátky. Pokračuju dál do ostrovního vnitrozemí, mým hlavním bodem zájmu jsou vlastně nejzazší místa souostoví, především Reine, vrchol Reinebringen, rybářské obce v okolí a též krásné místní pláže. K Reine je to však ještě daleko a cestou tolik krásných míst. Jsem opravdu velmi zvědavý, jak to tam vypadá, když jen cestu lemují takovéto pohledy.
Jen o kousek dál přejíždím most mezi dvěma ostrovy a v dálce vidím velkou loď. Nechám jí přijet blíž a zjišťuju, že to je ta slavná Hurtigruta, loď jedoucí celý týden z Bergenu až do Kirkeness. Jestli máte chuť užít si slovy mnohých “nejkrásnější mořskou cestu”, lístky začínají na 1 670 Eur pro 2 osoby (jedním směrem).
Ale i jen standardní přírodní bažinka vypadá úžasně fotogenicky.
Na nebi pozoruju oblaka, která mi něco připomínají, taková, která byla předzvěstí jednoho z nejkrásnějších západů slunce, které jsem měl tu čest kdy vidět.
Proto koukám do mapy, kde asi tak by mohlo být nějaké zajímavé místo, kam jet tu budoucí krásu zvěčnit a volba padá na pevnost Eggum – místo kde za války němci postavili radar aby mohli sledovat pohyb lodí do Murmansku.
Západ slunce daleko, hlad velkej a tak vyndavám kuchařské nádobíčko. Okolojdoucí Švédové se se mnou dávají do řeči a ptaj se, zda si vařím špagety? Tak jen suše odpovím, že špagety ne, že sushi (aby taky ne, při ceně a kvalitě místních ryb). Celkem koukali.
Pak přichází ten velký okamžik, kdy slunce velmi líně zapadá za obzor.
No čekal jsem víc, ale neva, zítra je taky den a ještě tu chvíli plánuju zůstat. Sbalím vařící potřeby i sebe a opouštím tento prostor, protože bych jinak za přespání v prostoru Eggum Borga musel platit 100 NOK, což se mi nechce. Opouštím místo a jedu si najít nějaké pěkné místo na spaní, když tu najednou asi po sedmi kilometrech končí vlevo skály a otevírá se mi pohled na to nejzajímavější světlo které jsem kdy zatím viděl. Nebe i země je osvětlena sice jen mírně, ale zato naprosto rovnoměrně, parsky zapadajícího Slunce prostupují obzorem plynule přecházejí od nádherně teplé červené po krutě chladnou modrou. No tak na tohle by byl potřeba stativ a věnovat tomu hodně času. Jsem po celé te několikatisícikilometrové cestě strašně unavený a tak stativ nechávám v autě, vždyť přece takovéto světlo to musí být často. Nastavuji fotoaparát až za hranice možností čipu a takto to tam vypadalo.
To bylo za mých 12 dní na Lofotech naposledy co jsem tak krásné světlo viděl. Strávil jsem na tomto místě ještě dvě další noci ale nic ani vzdáleně podobného už nenastalo.
ráno se vracím do Eggum, chci si to tam ještě hezky projít za dne, v klidu, a podívat se také na sochu ‘Hlava’ od Markuse Raerze.
Jedná se vlastně sochu tvřenou kružnicemi, kdy až doma jsem přišel na to, že i fotka číslo 2 (focená z úhlu 90 stupňů vzhledem k první), není nesmysl, ale opět hlava, jen ‘hlavou dolů’. Wow, zajímavý.
Užívám si místa
seznamuju se s místními obyvateli
a říkám si, že by nebylo špatný trochu vyměnit Plechovku, za povoz pro mé účely vhodnější, např. za takovýto.
a už se těším na další z krás Lofot, pláž Uttakleiv. Ta je odtud vzdálená asi 30 kilometrů (když moc nezabloudíte) a jedná se o jedno z nepopulárnějších zdejších míst pro fotografy. Aby také ne..
i celé zdejší okolí připománá zelený ráj na zemi (i když téměř 200 km za polárním kruhem)
Nedaleko odtud se nachází zřejmě nejslavnější pláž na Lofotech, slavná Haukland beach
K té se můžete z Uttakleiv dostat buď po silnici (tunelem) autem za pár minut, nebo příjemnou pěší cestou kolem masívu skal. To trvá asi hodinu jedním směrem, ovšem na rozdíl od tunelu se můžete kochat takovýmito pohledy.
Je to tady prostě jeden takový nikdy nekončící krajinářský orgasmus.
Ještě před příchodem pár ošklivějších dnů jedu prozkoumat jižní část ostrova Vestvågøya, Město Valberg a okolí.
Radost pohledět
Valberg není nijak superkrásné místo, ale maj tu jeden kostel
a na přilehlém hřbitově rozhodně a definitivně nejoriginálnější ceduli, kterou jsem kdy na hřbitově viděl.
Následujíci tři dny má být dle yr.no ošklivo, zataženo, samé přeháňky občas bouřky a to se téměř do puntíku plní a tak přemýšlím co všechno tu člověk pro pořádání workshopů potřebuje, přemisťuju se na další ostrovy směr Reine a učím se norštinu. Přece jen se mi honí myšlenka, že bych tu alespoň na zimu zůstal a vydělal nějaké to jmění. Z loňského rychlokurzu už jsem sice dost zapomněl, ale asi po týdnu jsem se dostal na tehdejší úroveň a teď už pročítám pracovní nabídky v norštině a s větší či menší pomocí slovníku i novinové články. Plné uprchlíků.
Dny plynou, a já se ubytovávám na ostrově Flakstadøya, v blízkosti dalších místních perel a těším se až po pár dnech deště, oblačnosti a přeháněk opět vyjde sluníčko a budu moct fotit.
První den se ještě obloha neodkrývá a tak trpělivě čekám dál. Prsotě se procházím krajinou, když tu náhle potkám Opel Vectra z 90. let, auto které mi připomene mé úplně první cestovatelské dobrodružství na vlastní pěst. Takové, které mohlo skončit všelijak. Určitě se o něm někdy rozepíšu.
Nadruhý den mám krásné místo poblíž sklářské vísky Vikten, na protější skaliska a vesnici. Sluníčko si tam vždy najde mezi mraky cestu a udělá krásné světlo, vždy někde na moři. to není moc fotograficky zajímavé, já čekám na ten okamžik, kdy osvítí tu vesničku (pravděpodobně Flagstad) na kraji protějšího břehu. Čas čekání využívám rozmýšlením o workshopu, co vše je tady potřeba pro zdárný průběh, už mám na seznamu asi 30 věcí.
Ten den se však dobrého světla nedočkám.
Škoda, je čas popojet k jihozápadu, snad se tam na mě usměje krajinářské štestí. Další perly Lofot jsou místa Flagstad a Ramberg. Ramberg je známý krásnou fotogenickou pláží a Flagstad perfektníma vlnama na surf. Nevěříte?
Snad už věříte. Ale jak vidíte ani tento den neoplývá nijak skvělýma světelnýma podmínkama pro focení. Vlastně vůbec žádnýma. Hned ve vedlejší vísce zvané Ramberg pak bojuji se světlem a snažím se v rámci podmínek vykouzlit alespoň trochu slušnou fotku té krásné pláže, ale podmínky jsou takové, že vůbec nemá smysl mačkat spoušť.
Bane, nedalo mi to, ale jak vidíte, fotografický smysl to opravdu nemá. Nu což, zítra je taky den, nicméně pomalu přestávám předpovědím na yr.no věřit, protože polojasno, či skoro jasno prostě vypadá jinak všude na světě.
Čekají mě poslední dva dny, kdy má být podle předpovědi ještě polojasno, poté už má být úplně zataženo s deštěm s teplotami těsně nad nulou. Jedu tedy směr Reine, které je na norské poměry úplně za rohem, pouhých 25 km. Procházím se vesnicí a plánuju zítřejší výstup. I jsem zašel do místního informačního centra. Na to že jsem téměř na konci světa je tu zajímavého fakt dost. Trajekty po Reinefjordu do míst, kam se jinak než lodí nemáte šanci dostat, treky za dalšími perlami Lofot, plážemi Bunes a Horseid, výlety za velrybami, za všemožným ptactvem, kayaking..
A samozřejmě výstup na Reinebringen.
Reinebringen není až tak vysoká hora, má necelých 500 metrů, ale je to vlastně při pohledu od Reine kolmá stěna. Naštěstí se dá jít nahoru i jinudy a právě tuto cestu využívám. Výstup rozhodně není z těch snadných, skoro se považuju za hrdinu, že tak strmý svah, navíc po deštích absolutně mokrý, kdy se často brodím potůčky, zdolávám. To vždy do doby, než potkám nějaké sedmdesátníky, kteří se vrací z vrcholu a skáčou dolů jako kamzíci. Nojo, no, to jsme my, co je nám mateřským kopcem Petřín..
Lidé na fotce nejsou ti sedmdesátníci o kterých jsem mluvil, tuto fotku dávám jen pro představu sklonu, takový Hahnenkamm:). A to se rozhodně nejedná o nejprudší úsek, protože tam jsem měl co dělat, abych se držel kopce.
Úsilí se ale vyplatilo a po necelých dvou hodinách dosahuju vrcholu.
Ach jo, no, vím že ve světě válek stěžovat si že máte špatné světlo je rouhání, ale fakt mě to štve. Ještě pohled dolů na Reine je docela hezký..
ovšem s těmi pohledy, které by měly vyrážet dech už to tak slavné není.
Škoda, tím spíše, že veškerá oblačnost končí ve vzdálenosti asi 10 km od břehu, nad mořem je krásně jasno (což je dobře vidět na fotce z výstupu na Reinebringen). Chtělo by to velmi silný dech a hodně foukat..
Po sestupu z Reinebringen se seznamuju s Martinem Heckem, příjemným to mladíkem z Německa, který tu pro Sharp a jejich novou 8k technologii dělá timelapse videa. Je to kluk, kterému je 23 a k zakázce se dostal tak, že za nimi (hlavouny od Sharpu) prostě přišel, ukázal jim svojí práci, řekl co by pro ně mohl udělat – jet do Norska udělat pár časosběrných videí – a oni řekli: ‘tak my tě teda bereme’. Jednoduché.
A takhle to dopadlo, užijte si jeho dílo
I den poté není žádné fotografické světlo a proto jen tak z plezíru dělám výlet do vesnice jménem Å (i Lofoten), kde silnice E10 úplně končí a svojí misi na Lofotech pro tento rok ukončuju a vyrazím směrem na jih Norska. Vracím se tedy přes celé Lofoty, kdy při ceste kolem pláže v Rambergu se na mě přece jen alespoň trochu usměje trochu toho světelného štěstí
do trajektového městečka Lødingen, tam nasedám za 208 NOK na trajekt,
který mě převeze na Noskou pevninu. Pak mě čeká už jen 1 500 kilometrů za dalším norksým dobrodružstvím.
Miniseriál o cestě krásnou přírodou, přípravě fotoworkshopu, dobrovolnictví na norské farmě a samozřejmě části mého života.
Podzimní Lofoty – cesta na sever
Podzimní Lofoty – krásy souostroví
Podzimní Lofoty – WWOOF dobrovolnictví a cesta domů
A abyste věděli na co se těšit, tady je krátké ‘motivační’ video.
1) CESTA NA SEVER:
Léto (na severní polokouli) se pomalu loučí a člověku nedá než přemýšlet nad dalším rokem. Což takhle zorganizovat nějaký fotoworkshop? Prostudoval jsem několik zajímavých lokací a volba padla na Lofoty. Zaprvé to vypadá, že tam je pro krajináře ráj na zemi a za druhé, cena workshopů tam se pohybuje kolem 5 000 eur/týden a tak mi nedá nezapřemýšlet, zda by bylo možné zorganizovat tam workshop za desetinu ceny.
První úrovní workshopu je studium terénu a tak jsem opět nastartoval svého železného oře Toyotu Corrolu (zvanou též Plechovka) r.v. 1994 a vydali jsme se podobně jako loni za polární kruh.
No a první ‘prázdninové dobrodružství’ na mě čekalo ještě než jsem vyjel z Prahy! Zajel jsem na benzínku a chtěl načerpat benzín. A ještě než jsem stačil dojít ke stojanu, už se ke mně blížil lehce podezřele vypadající chlap a najednou koukám, že je s ním ještě další. Sakra, fotovýbava za pár set tisíc, dva notebooky a spousta dalšího, přece se expedice Lofoty neskončí dřív než začala??
Věci se mají samozřejmě mnohem prozaičtější, tedy jak pro koho. Jsou to Turci, proto lehce podezřelé vzezření a samozřejmě neuměj česky ani slovo, proto takový ten lehce nedůvěřivý první dojem. Jenže s Yumnu, jak se jmenuje bych se vůbec nepotkal, kdyby do svého dieslového auta načerpal diesel a ne benzín. A proto potřeboval pomoct, auto mu totiž vypovědělo službu hned po pár metrech. Po nějakém organizačním volání na policii a 1188 jsme objednali pomoc od ABA 1240. Do toho k nám přišel nějakej mladej týpek co vypadal že slušně sviští na pervitinu a že prý jestli nechceme koupit nějaké dámské spodní prádlo (že toho má doma stodolu). No nechtěli jsme, a pak ještě potřeboval roztlačit. Takže jsem sednul do auta a on se zapřáhl
.. ale nechytlo mu to. Smůla, abych ho odvlekl někam do Roudnice mě nepřesvědčil.
S Yumnum jsem se rozloučil a popřál jim krátké čekání (což se bohužel ukázalo jak příliš naivní očekávání) a vydal jsem se směr na sever. Moment, ještě foto na památku..
Super, tak to byla dobrá párty!
Krom trochu zasekaného Berlína cesta (i díky neomezené rychlosti na německých dálnicích) plyne cesta podle plánu, nalodím se na trajekt
A užívám si 6 hodin neuvěřitelné trajektové nudy. I když alespoň jednou se za břicho popadám, to když narazím na tento kvíz:
Jako dobrý, jen to nevystačí na dlouho.
No stejně jako podobně nudný let přes Atlantik i tato nuda má svůj konec, vysedám v Trelleborgu dávám do navigace Tromsø a ..moment..
super, jenom 2155 km, tak to je hned, jak praví navigace, ‘pouze’ 25 hodin cesty. Dávám krátký odpočinek na parkovišti, kde potkávám hodně opuštěné polské auto a v duchu se směju.
Po krátké přestávce pokračuju dál. Do Stockholmu dnes ještě nedojedu, ale pár set kilometrů z cesty chci ukrojit. Někde na půlcesty trávím noc na nějakém parkovišti. Ráno lehká snídaně, klíčky do zapalování, otáčím klíčkem a … nic se neděje. Zkouším znovu, zase nic. WTF?! Kontroluju, zda mám deaktivovaný immobilizér a mám. Nic by tedy nastartování nemělo bránit. Jenže se tak neděje.
Albert Einstein by už své pokusy ukončil, ne tak já a říkám si, že to zkusím nastartovat ještě jednou. A světe div se, Plechovka startuje jako nová a už si to spolu předeme směr Stockholm.
Cílem jsou Lofoty a ostatní musí stranou, Stockholm tak poznávám jen z dálnice. Za Stockholmem vjíždím do té opravdové Skandinávie. Jedna velká a velmi řídce obydlená rozlehlost. Dobře to ilustruje místní dopravní značení, za Stockholmem je značen Sundsvall a po něm až Haparanda. V ‘československém’ měřítku je to asi jako by za Prahou byla směrovka na Martin za Martinem na Ivano-Frankivsk (to už je kdesi za Lvovem na Ukrajině).
Cesta plyne, a zanedlouho míjím odbočku k továrně Saab. A jak jsem při americké výpravě v Mojavské poušti myslel, že na Drakena na silnici těžko narazíte, tak tady byl
Je to fešné letadlo a cesta a dny plynou. A velmi oceňuju štědrou Švédskou přírodu, kde maliny rostou jako plevel
Po dvou dnech přijíždím do míst, kde jsem se loni otočil, ale i přesto že letošním cílem jsou Lofoty, do Tromsø chci letos dojet, pro takové to zadostiučinění. A poznat jaké to tam je.
Lehce se musím porvat s tím, že v těchto odlehlých končinách mají i hlavní silnice 30 km v alternativním provedení
V Muoniu přejíždím Finskou hranici a užívám si země tisíce jezer. A té silnice velmi připomínajíci ty americké, totálně rovné, jen kopírující terén.
Jen s tím rozdílem, že tady rostou kolem silnice stromy.
Pár set kilometrů uteče a jsem v Kilpisjarvi, v místě kde se střetává Norsko, Švédsko a Finsko. Jelikož se traduje, že v Norsku maj strašně drahej benzín, chci tady vzít plnou abych ušetřil pár euro. Místní benzínka ale nějak nefunguje, neběží agregátor. Tak mám chvíli čas a obdivuju zdejší architekturu
Asi to je sauna, ale baví mě to. Elektroagregátor naskakuje, beru plnou za bratru 1,54 eur/litr a jedu směr Norsko. A najednou, vypadá to, že i ve Finsku maj krásnou krajinu, terén se začíná vlnit. možná alespoň kousek tady na severu maj Finové zajímavou krajinu. Ale po chvíli přijíždím ke značce upozorňující na hraniční přechod
a všechno to zajímavé se již odehrává v Norsku. No je to tak, ale ta chvíle naděje, kdy jsem Finům tak držel palce, to bylo hezký.
No a ksakru, hned na první norský benzínce maj cenu naturalu 13,20 NOK, což je míň než ve Finsku – jsem podveden systémem! No stávaj se horší věci. Krajina je krásná a užívám si to tu. Tromsø už je jen asi 150 km daleko, navíc v tak nádherné přírodě se jede samo.
Prvním mým cílem v Tromsø je letiště. Zkontrolovat maily a užít si toho prostředí.
no jako v severonorské metropoli, jak se Tromsø hrdě nazývá jsem čekal něco většího, ale dobrý. Avšak prožil jsem zde jednu životní premiéru, poprvé jsem jel po kruhovém objezdu v tunelu. A dokonce hned po několika. Pak jsem jel navštívit známá to místa města
nábřeží
knihovnu
a nevynechal jsem ani zákoutí, které v průvodcích nenajdete ale které také mají své charisma
No a pak jsem vyrazil k nejznámější dominantě Tromsø, slavnému to Tromsdalen kirke, kostelu zvanému též Arktická katedrála.
A pak už rychle za hlavním hřebem zájedu, na Lofoty. Jsem tu na severu a vzdálenosti jsou tu ohromné, na mapě to tak nevypadá, ale do Svolværu, hlavního města Lofot, je to 422 km. Což při průměrné rychlosti 60 km/h dělá vlastně celý den jízdy. Polární den už tu (naštěstí) není, přesto jsou dny dlouhé. A jede se příjemně.
Však aby ne, v takovéto krajině..
A to jsem ještě netušil, co mě čeká. Nadruhý den se blížím k Tjeldsundbrua – mostu, který spojuje pevninu a Lofoty.
Už tady začíná velký příslib Lofot, o kterých si přečtete v dalším článku.
