Je březen a s kamarádem a spolupachatelem několika online projektů (např. TilQuote či Spybnb) hledáme to nejlepší místo, kde budeme moct v klidu pracovat. Omámeni ideou digitálního nomádství zavrhujeme Prahu a po vzoru Tima Ferrise vybíráme mezi místy, kde naše příjmy zásadně převyšují náklady.

Bohužel žádná destinace která nám přichází na mysl není dostatečně COOL, bezpečná (ne, o život se nebojíme, ale bojíme se o naše věci v hodnotě vyšších statisíců), dostatečně nudná na práci a zároveň atraktivní pro čas, kdy se budeme chtít věnovat objevování nového.

Až na Island.

iceland2016

Jenže jelikož plánujeme vyrazit na delší dobu a krom toho, že chceme digitálnit, tak chceme i nomádit, Island zprvu zavrhujeme – koukli jsme totiž na to, kolik stojí na takovou dobu půjčit auto. A tady by Tim Ferris zaplakal. Jenže jen krátce nato přišel kolega Jan s celkem zvrhlým nápadem, když jen tak prohodil ‚Hele, a co kdybsme na ten Island jeli po vlastní ose?‘.

No nápad to není zlý, ale jezdí na Island vůbec něco? A jestli jo, není to tak trochu drahý špás?

Jako ano, je to celkem drahý špás, ale jak vidíte, článek má pokračování, takže taková maličkost nás nemohla odradit. Jedinné spojení, díky kterému se můžete ze Starého kontinentu dostat na ostrov Island (anglicky Iceland tak vtipně nezní) je díky Faerské společnosti Smyril Line (Smyril je nějaký druh ptáka – to jen tak machruju pro zajímavost). Pravda, ani koupit si lístek pro dva lidi a auto na některý ten letní termín není tak snadné (a to palubní lístky řešíme koncem března a už maj docela plno, hlavně pro auta!!), ale po asi 17 emailech se nám daří najít vhodné termíny. Konečná cena pro dva lidi a jedno auto na cestě mezi Dánským městem Hirtshals a Islandským Seydisfjordur s kajutou na cestě tam a pryčnou na cestě zpět okořeněné o 2x oběd byla 1757 Euro.

A kedže při plánování tohoto tripu mě naprosto uchvátí tato fotografie,

aaa_1771i

nemůžeme nevyužít možnosti stopoveru na Faerských ostrovech. V rámci našeho itineráře však můžeme volit už jen mezi třídenním a desetidenním zastavením. Deset dní na Faerských ostrovech by už asi bylo moc, bereme tedy tři. Pokud vás však čas netlačí a máte tu možnost, zůstaňte alespoň týden. Už jen proto, že se vám může dost dobře stát, že ze tří dnů na Faerech vám bude 3 dny pršet.

Čas plyne a odjezd se blíží a mě nezbývá, než před tak dalekou cestou dát do servisu našeho spolusouputníka a věrného a spolehlivého cestovatele (znáte odsud a taky odsud), Toyotu Corollu r.v. 1994 s 225 000 kilometry. Jako měl jsem obavu, řekl jsem ať jí proklepnou velmi důkladně – ať to stojí co to stojí a že pokud se servismanovi nebude cokoli zdát, půjčíme si nějakého toho Yetiho. Jen neradi bychom zůstali někde ‚viset‘ cestou. Verdikt servismana je neúprosný, nicméně pro mě ani trochu překvapivý. V minulosti jsem ho slyšel už nesčetněkrát a zněl právě takto: „vyměnil jsem vám olej a dofouknul zadní gumy, jinak s tím nic není – šťstnou cestu a pošlete pohled“.

Je 22. července vše máme připraveno a já jako už potolikáté píšu jeden z mých nejoblíbenějších FB statusů ‚I cesta dlouhá deset tisíc mil začíná prvním sešlápnutím plynu‚.

V městě nechvalně známém jako Aussig si dáváme u tamních vietmamců rozlučkovou čínu a pokračujeme dále na sever. Hodiny a stovky kilometrů ubíhají, šeří se o poznání později než u nás na jihu. Kolem jedné si dáváme první cestovní opravdu velké kafe (kam se hrabe Starbucks, to se nedá srovnat!) a o pár hodin později i první zdřímnutí.

Na druhý den křižujeme Dánsko a kolem poledne dojíždíme do města Hirtshals. Nejdelší jednorázová etapa naší cesty je tedy úspěšně za námi. Nakupujem nějaký pevninský zásoby a ‚nastupujem‘ na trajekt. A pak Faerská hymna, klakson a vyrážíme.

Dostáváme lehkou cestovní horečku, a abychom jí zahnali, jdem si dát nějaký to dobrý dánský pivko. A já celkem dost zmožen více než 1 300 kilometrama za volantem celkem rychle usínám.

Probouzím se po pár hodinách a jdu se kouknout, jak vypadá širé moře. A co nevidím? Jen pár kilometrů od nás pobřeží. Norsko. Jižní Norsko. Krása. ..A vzpomínky. Mnoho vzpomínek.

Je jich tolik, že jdu radši zase spát. V kajutě se po pivu spí dobře, budím se až na druhý den, vyjdu ven, potkám se s Honzou a máme zase krásný výhled, tentokráte to nejsevernější Skotsko. Území, které snad ještě nějaké to (sto)letí bude v EU. Otherwise, I miss you all.

northern Scottland

 

Toliko na dlouho pevniny a čeká nás asi 8 hodin bezútěšného a širo širého moře. Jak moji arabští bratranci nejsou moje favorizované etnikum, jednu věc říkají dobře, a to že duše cestuje rychlostí velblouda. Jasně, trajekt jede na plnej výkon a tedy rychlostí cca 20 uzlů, velbloud by musel být teda celkem řádně splašenej. A že by se mu chtělo cestovat non-stop si taky nemyslim, ale řekl bych, že pointa je jasná. Tím spíš že přefiltrovaná tou neutuchající bezprostředností naprosto všudypřítomného oceánu.

Faerské Ostrovy

32 hodin poté, co jsme odrazili od Dánských břehů se nám na obzoru začnou rýsovat břehy Faerských ostrovů.

approaching faroe islands

Párkrát zahouká siréna a jdu nastartovat Plechovku. Pro ty, kteří četli mé starší články vědí o čem je řeč, ti kdož čtete toto jako první můj cestopis vězte, že Plechovka je právě ta má Toyota Corolla r.v. 1994. Za chvíli se setmí, tak ať dojedem do kempu postavit stan. Jako základnu pro náš pobyt vybíráme hned a právě přístavní město Tórshavn – Thorův přístav. Je to odsud všude kousek, tedy alespoň po těch ostrovech propojených silniční sítí, za 3 dny ani víc nestihneme. I když v plánu máme výlet vrtulníkem, na Faerech je totiž vrtulníková přeprava součástí zdejší veřejné dopravy. Zarezervovat i váš let si můžete tady. Těším se, moc. V letadlech mám jako pasažér i pilot nálétány desítky, vlastně možná stovky hodin, ve vrtulníku jsem ještě neletěl. Navíc, jak jinak se dostat na ostrov Mikines proslulý svými útesy plně obsazenými mořskými ptáky.

Stavíme stan a jdem spát. Ráno nás probouzí déšť.

Dáváme si snídani ještě společně s jedním Čechem a dostáváme několik tipů, kde co vidět. Vzhledem k dnešní předpovědi počasí pro dnešek volíme pracovní den. Jsme totiž po dvoudenním datovém půstu, zapomněl jsem se zmínit, že na trajektu stojí 30 hodin neuvěřitelně pomalého internetu 16 euro (platné pouze pro jeden přístroj) a tedy si dáváme pauzu. Odpoledne však samozřejmě děláme alespoň krátký výlet tady po ‚našem‘ ostrově. Sexy místo, že?! I když jak vidíte, oblačnost je proklatě nízko.

aaa_1427i

 

Nadruhý den a ani na den další nevypadá předpověď nijak dobře, jenže my nemáme čas taktizovat. Našim dnešním cílem se stává Vidareidi, cestou máme takováto super panoramata..

Faroe islands road to Vidareidi

Tato fotka naprosto charakterizuje Faerské ostrovy, ať tam pojedete kamkoliv, vypadá to právě takto.

Pro Faerské ostrovy je krom vulkanických kopců vlastní ještě jedna věc, ovce. Portrét těchto dvou mám archivovaný pod označením Beavis a Butt-Head na Faerech.

 

Také na ně narazíte všude a dávejte pozor, abyste na ně – resp. do nich nenarazili doslova.

Ve vidareidi také prvně vytahuju svou novou hračku – drona. Jestli totiž některé země tomuto novému technickému stvoření nepřejí, pak Faery a především Island jsou pro drony úplný ráj. Létat můžete všude, kde chcete, krom míst kde to je zakázáno, jako jsou např. národní parky, města a blízkost letišť. A takových míst je na naší cestě poskrovnu. První výlet s dronem a kostel ve Vidareidi.

Voilá..

 

Příjemný den kalí podezřelé rudo na obzoru. Už se stmívá, přesto ta barva je tak strašně jasná. WTF?? To přece nejsou velryby, že ne?!!!

Jsou.

whale killing in Faroe Islands

Faeřané u mě maj jeden fakt kurva velkej černej puntík. Prej tradice. Fuck! M.j. toto je jeden z důvodu, proč nechtěj do EU.

Čas tu běží nějak rychle, ještě jsme se pořádně neprojeli a zítra už odjíždíme. Jednu povinnost tu však na Faerech ještě máme. Od roku 2006, kdy místní zprovoznili tunel na ostrov Vágar ji máme i o dost snažší, než cestovatelé v dobách dřívějších. Návštěvu vísky Gasadalur – ‚Údolí hus‘ a především toho ikonického místa. Jedná se o vodopád, jež možná ani nemá jméno, ale který budete chtít odteď už navždy vidět. Ano, je to právě ten, kvůli kterému jsme sem jeli, je to tento fešák.

 

aaa_1771i

Bohužel fouká strašně silný vítr a tak se bojím pustit na výlet drona, abych vám sprostředkoval alespoň trochu neokoukaný pohled.

Tak to bychom měli, já si odškrtávám položku na mém bucket listu a můžeme se vydat směrem zpět k přístavu. Samozřejmě se zastávkou a několikahodinovou procházkou podél největšího jezera na Faerech – Sørvágsvatn. Jezero má tvar banánu o rozloze 3,4 km2, a zajímavé na něm je, že je

Sorvagsvatn

že je ve výšce 40 metrů nad mořem a také ve vzdálenosti jen pár desítek metrů od moře. Některé pohledy jsou opravdu zajímavé.

Vracíme se zpět do Přístavu boha Thora, naloďujeme se a ve vzdálenosti pouhých několika desítek metrů proplouváme mezi Faerskými Ostrovy

leaving-faroe-islands

nejdříve směr Atlantský oceán a později přes noc na Seydisfjordur, naše přístaviště na Islandu. Vzhledem k tomu, že nám zbyly ještě nějaká data, stahuju film Prostředníci o takových internetově podnikatelských punkáčích. To aby nám cesta rychlejc uběhla. Ještě faerské ‚ovčí‘ pivo a jdeme spát.

 

Island

Je čtvrtek 28 července ráno a po třídenní usilovné plavbě se přibližujeme k Islandu. V rámci příprav na tuhle cestu jsem pročetl stovky blogů a snad tisíce postů o Islandu. A v žádném z nich jsem se nedočetl o Islandské CAMP Card, kdy za poplatek 15900 ISK (tedy asi 100 Euro) máte 28 nocí ve vybraných kempech zdarma pro 2+4 osoby (2 dospělý a čtyři děti do 16 let). S tím, že za pobyt pak v kempu platíte taxu ve výši 111 ISK/noc (což už se dá zvládnout:). Zatím nebereme, ale bereme v potaz. Hlavní je, jak budou kempy vypadat, zda se půjde někam ‚uklidit‘ a mít klid a prostor na práci.

Kolem půl deváté přirážíme ke břehu a opouštíme jistotu trajektu a vydáváme se na tektonicky velmi nejistou horkou půdu Islandu. Zatím to tu vypadá úplně jak na Faerských ostrovech.

Vyjížďíme pobřežní kopce a naším prvním zastavením je východoislandská metropole Egilsstaðir. Tedy abychom si to ujasnili. Ano, je to na místní poměry opravdu velké město, dokonce největší město Východního Islandu. Tato místní metropole má dle údajů z roku 2011 přesně 2257 obyvatel (ne, nezapomněl jsem nulu!).

Ovšem to není až tak důležité. To opravdu důležité je, že v 9 ráno otevírají obchody a my si budeme moct koupit datovou SIMku. Volíme providera Siminn (na Islandu jsou v současnosti k výběu 3 provideři, Vodafone, Siminn a Nova). Za 15 euro koupíte aktivační balíček s prvním GB dat, až vám data dojdou, můžete si dobít dle vašich požadavků, 1 GB stojí 1300 ISK (12 Euro), 50 GB pak pouhých 5300 ISK (50 Eur). A to právě berem. Jediným limitem je pak 30 dní čerpání dat.

To nejdůležitější máme za sebou a jedeme do městečka jménem Reyðarfjörður, kde se nachází jeden z kempů akceptujících CAMP Card. Naše pracovní místa maj k naleštěnejm posh kancelářím dost daleko, ale je to přesně to, co potřebujeme. Klid a zásuvky. Jsme skromní, miliardy na účtě očekáváme až napřesrok.

working-space-iceland-camp

Je to pár dnů, co jsme přemigrovali některé naše weby na Amazon Web Service, což se stává na pár dní naší prioritou. Něco máme nastavené špatně a bez zjevného důvodu máme vítr v peněžence. Weby ‚na neutrál‘ žerou 40 USD/den, což jednoho nepotěší. Jelikož do konce měsíce je jen pár dní a naše pracovní zázemí nám vyhovuje, trávíme tu hezké čtyři dny. Krom práce ještě plánuju přesný itinerář cesty. Rozhodně nechceme minout žádný z důležitých vodopádů, papuchalky, opuštěnou DC-3ku (tu hlavně já), projít Reykjavík, vykoupat se v Modrý Laguně a projet Západní Fjordy. Vzhledem k tomu, že Plechovka nějaký větší cesty terénem prostě nedá, budeme muset minout pár zajímavostí ve vnitrozemí. Přemýšlíme, že si na pár dní půjčíme terénní auto, ale na druhou stranu Island má i bez toho hodně co nabídnout, tak to asi necháme na jindy.

Děláme si výlet tady po okolí a poprvé zkoušíme silnici třídy F – čili Fjell – horská. A já se dál učím, jak s dronem. Fotit umim, lítat taky, tak to teď jen propojit.

Jako řeknu vám, že jsme z místní přírody u vytržení. Je to tu prostě hezký, krásný, nádherný.

No a na druhý den dostávám zprávu od jedné mojí známé, která u nás byla jen před pár týdny Airbnb hostem a když zjistila, že jedu na Island, strašně dlouho jsme se bavili a nejen, že jsem dostal spoustu dobrých tipů o Islandu, ale také máme pozvání na oběd. A to že někde poblíž Reykjavíku je někdo, koho znáte je fajn. Ve zprávě se píše, že se právě konají velké islandské svátky a máme se jet podívat do Neskaupstadur, kde bude velká sváteční mecheche. Celí natěšení, že zažijeme nějakou tu nefalšovanou islandskou kulturu vyrážíme. Jako OK, jedem trochu pozdějc, ale když jde o tak velkou událost, určitě budou všude stále davy.

neskaupstadur-fest

Nejsou.

No neva, stávaj se horší věci. Užíváme si prvního většího výletu a pomalu se vracíme průsmykem zpět do Reyðarfjörður. Navečer se kochám krásou prostředí našeho kempu.

Reydarfjordur at night Iceland

Okolo Islandu vede jen a pouze jedna silnice, tzv. Jednička, známá též pod označením Ring Road, a proto jsou tu vlastně jen dva možné směry, kudy se vydat. A to buď po směru nebo proti směru hodinových ručiček. 99% cestovatelů při svých cestách jezdí proti směru, jenže jsou to ti, kteří mají jako výchozí bod Reykjavík, tedy druhou stranu ostrova. Pointa je v tom, že velká většina těch největších lákadel Islandu se nachází při jižním pobřeží, takže aby vše zvládli v plné síle, volí cestu proti směru hodinových ručiček, aby na všechnu tu krásu byli plni energie.

Proto volíme opačný směr, a vydáváme se směrem k jihu. A netrvá dlouho a míjíme shluk opuštěných domů. Krásně fotogenických opuštěných domů. Zastavujeme a jdeme se pokochat.

abandoned-iceland-village

Honzu napadá, že uděláme nějaké to vtipné video, já jakože budu točit ty opuštěné domy a on na mě pak vybafne z jedné z budov. A jelikož jsem do práce kameramana naprosto zažraný, leknu se opravdově a autenticky.

Video nám nepřipadá nijak extra, ale co, dáváme ho na YT a postujeme na Reddit. Zíráme co se začíná dít. Během dne má 70 000 shlédnutí a dokonce mě kontaktují z nějakého serveru Beng, či tak nějak, že by chtěli naše video licencovat pro US trh. Vzhledem k tomu, že mám známého co pracuje v jedné televizi, ptám se ho, kolik si mám říct. Napíše mi, ať žádám 3 000 euro. Tak jsem to napsal.

Bohužel už se neozvali.

Ale sranda to byla a ne že ne.

Našim cílem je město Höfn, které plánujeme jako výchozí bod pro průzkum Vatnajökull, největšího evropského ledovce.

Dáváme si po dlouhé cestě nějaký pořádný žvanec. Já neodolám nabídce místního stánku a za 2300 ISK si dávám Fish and chips. Jako ano, je to docela drahý, ale to je tu všechno. Abych se o cenách nezmiňoval až příliš často, tak jsem ceny na Islandu kamarádovi po návratu vysvětlil takto: ‚když tam přijedeš, tak se ti z těch cen protočej panenky a dokud neodjedeš, tak se nezastavěj‘. Nedivim se, že ta země zkrachovala. Jen bych dodal, že pivo ještě z Faerských ostrovů nebylo součástí menu, to byla jen ta PURE Icelandic voda.

fish-and-chips-icelandic-version-sheep-beer

 

Nicméně mají tu krásný malý přístav. Vzhledem k tomu, že jsem čerstvým držitelem kapitánského průkazu na malá plavidla, tak si ten pohled užívám.

aaa_2355

 

A jelikož tady v těch místech není žádný kemp, kde by nám platila naše skvělá karta, poprvé tu stanujeme nadivoko. Večer už toho moc nevidíme, ale ráno to vypadá takto.

aaa_2360

Stanování v přirodě je na Islandu možné na jednu noc všude s výjimkou obdělávané půdy, pokud nemáte víc než 3 stany. Islanďanům už to teda začíná lézt trochu krkem, ptotože turisté začínají být všude – však aby ne, když jen loni na Island přijelo více než 1,2 milionů turistů (a v posledních desetiletích narůstá počet turistů vždy o 30% oproti roku předtím). Tedy, jak říkala Elin, moje Islandská známá, ani ne tak ty stany, jako všechny ty toaleťáky, které jsou jejich průvodním jevem. a ještě ty potvory se koncentrují jen na těch nejexponovanějších místech a je jich někdy opravdu víc než dost. Abych to shrnul do jedné věty: Nejlepší čas, kdy jste mohli Island vidět tak, jak byste ho vidět chtěli byl tak před pěti lety.

 

Vyrážíme směr Hoffellsjökull, což je ledovcový splaz. Cesta k němu je však trnitá a těch 8 kilometrů po F cestách jedeme asi půl hodiny. A to mám ještě dojem, že jedeme rychlejc, než bychom měli. Bane, já to krosim strašně, jen Honza mi pořád říká, že bych měl zpomalit, že to auto ještě pár (tisíc) kilometrů potřebujeme.

Stojí to však zato. Hoffellsjökull je takový bratranec Jökulsárlón, na rozdíl od toho však nemá přirozený odtok do moře a všechny ledovce se tak rozpouští. Náše první velké setkání s nezaměnitelnou islandskou přírodou.

Vedle nás zastavuje auto a lidi z něj vystupující používají takový ten zajímavý jazyk mě tak dobře známý. Mluví anglicky ale tak šílenou hebrejskou dikcí, že mi to nedá je nepozdravit ‚shalom chaverim‘. Dáváme se do řeči a dozvídáme se zajímavý příběh z dob jeho vojenské služby, který mu připomněl můj dron. A samozřejmě nemůžu nevyužít příležitosti udělat fotku ze série: Corolla, connecting people.

corolla-connecting-people-iceland

Cestou zpět potkáváme tuhle super věc,

boat-by-hoffelsjokull-iceland

prudce brzdíme plni nápadu: ‚hele, vezmem to a půjdem se projet na ledovcový jezero!

Náš nápad však bohužel bere za své díky fyzice. Ta věc váží alespoň půl tuny, což je asi tak 10x víc, než jsme mysleli. Ani s tím nehnem a tak se vracíme do městečka Höfn, kde si protentokrát dáváme hamburger za 1000 ISK. Avšak, chyba v objednávce a dostáváme celé menu. Nu, co se dá dělat, sníme to.

hamburger-menu-icelandic-version

 

Spíme opět na našem od včera známém místě a hned ráno se vydáváme na západ, k Jökulsárlón – Ledovcové laguně. V poklidu si tak jedeme a náhle je jasné že ‚tady se něco děje‘. vypadá to, jako by sem přijela půlka Islandu. A není se co divit. Na rozdíl od Hoffellsjökull je zde přirozený odtok do oceánu a tak ledové kry postupně opuštějí lagunu (v době odlivu) a svou pouť zakončují v Atlantiku. Výjimkou na pobřeží pak nejsou ani kry na pláži.

Užíváme si zde pěkný, i když dost větrný, den, využívám krásy přírody k Honzovýmu portrétu (úplně jako Ferenc Listz, že jo?!)

ian-by-jokulsarlon

výletu drona

a samozřejmě také ‚kýč jak bič‘ západovky. Bez toho prostě nejde odjet.

jokulsarlon-iceland-sunset-by-lake

Jelikož se nám navečer už opravdu nechce nikam cestovat, rozhodneme se, stejně jako pár dalších lidí po odjezdu většiny lidí rozbalit svůj stan právě tady na břehu Ledovcového jezera.

A stejně jako oni se i my budímě někdy o půl čtvrté ráno naprosto neuvěřitelnou zimou. Trvá to hodinu, než jsme schopni opustit svoje promrzlé spacáky, evakuovat stan a sbalit se. Brrr, co to je za fórky. Jestli nemáte polární výbavu, rozhodně tady nenocujte. Ne nadarmo to je ledovcový jezero. A to jsem se těšil na to ráno, až se tak člověk hezky probudí, dá si čaj a bude se kochat tou krásou, navíc určitě bez těch otravnejch turistů.

Den trávíme u jezera, tedy ehm, Laguny, obdivujem, čeho všeho jsou lidé schopní pro to, aby se dostali na obálky časopisů

A jdeme se projít k ledovci. A pak ten strašně ohlušující zvuk praskajícího ledu.

Když se jdeme kouknout na pláž, kde se ‚sluni‘ kusy ledu, dostáváme se do křížku s místním honákem koní. O Islanďanech se říká, že jsou to strašně milí a otevření lidé se srdcem na dlani. A musím to potvrdit. Jednou, krátce po našem vylodění na břehu jsme chtěli zastavit a jít se chvíli projít. Jelikož na Islandu nemají moc krajnice, tak jsem zapnul blikačky, aby bylo jasný že stojíme. Netrvalo ani 10 vteřin a zastavuje u nás auto. Prý co máme za problém? Tady na Islandu totiž výstaražná světla znamenají (a to hlavně a především v odlehlých oblastech) potřebuju pomoct, ideálně ihned.

Tak jsme řekli, že jsme kompletně OK a že jsme netušili, že maj výstražná světla takovýto význam, že jsme totiž na Islandu jen pár hodin.

A takových pozorných maličkostí se nám stalo povícero. Prostě ano, Islanďani jsou super lidi.

A jak se říká, že ‚výjimka potvrzuje pravidlo‘, tak právě tohle byla ta výjimka.

horse-hunter-iceland

No den se krátí, vyrážíme zas o kousek dál. Míjíme pro svou pohádkovost slavný kostel Hofskirkja

hofskirkja-Iceland-tour-tripreport

A jdem si najít nějaký príma spaní. A předtím ještě trochu popracovat.

Nadruhý den na nás čeká (na na vás i za 500 let bude taky) Svartifoss, první z velkých islandských vodopádů. Vysedáme z auta na (přeplněném) parkovišti a dáváme se na cestu. Svartifoss sice není úplně mimo civilizaci, ale musí se k němu asi 2,5 kiláku jít. Do kopce. Necháváme tedy všechno fotovybavení včetně drona v autě a jdem obhlídnout terén. Co se bude odkud fotit, jaké úhly, kde budu stát a řídit drona a tak. Fouká dost silnej vítr, ale na to už si na Islandu začínáme zvykat. Za necelou půlhoďku jsme na místě, dělám trochu šmíráckou fotku mobilem

svartifoss-Iceland-sneak-a-peak

a..čekali jsme teda víc. Svartifoss je jako ‚must see‘ snad v každym cestopise. Jako dobrý to je, ale dobrý je za 3 a to nestačí.

No jdem zpátky a ještě se projdem k dalšímu ledovcovýmo splazu, kde se konečně odvážim na tu šílenou masu stoupnout. Cestou tam jsou výrazné výstražné značky ‚V žádném případě tam nechoďte, pokud nevíte co děláte, mnohokráte se stalo, že lidé prostě zmizeli a nikdo neví co se s nima stalo‘.

Působivá věta, ale v dáli vidím nějaké lidi, tak jdu i já skusit svoje štěstí. Pravda, Honza se této atrakce zdržuje a čeká ‚na břehu‘, já se vydávám vstříc dobrodružství na největším ledovci Evropy. Zvláštní pocit. Sice je ten led absolutně pevný, ale pocit bezpečí jako když jdete prostě po zemi tu chybí. Co chvíli trhlina, která je tak 5 cm široká a odhadem několik metrů hluboká, dole zurčí voda. Fajn, tak tady někde zapadnout není způsob, jak bych chtěl strávit odpoledne. OK, vyzkoušel jsem si, jaké to je chodit po Vatnajökull, můžu se pochlubit mojim budoucím dětem, sbalit na to nějakou slečnu, ale radši by to pro dnešek stačilo.

Vítr fouká stále víc, a jen pár vteřin na to, co dojdem k autu se protrhnou mračna a začne ten pravej tropickej – teda tady spíš arktickej liják. Po třech hodinách startujem Plechovku a jedeme směr Vík i Myrdal. Přece jen Svartifoss nás nějak neuchvátil a že bychom tady museli trávit ještě víc času, tak to zas ne.

Do městečka jménem Vík přijíždíme navečer a vypadá to na dobrej kemp. Celou tou cestou je na naší super CAMP kartu k dispozici jen jeden kemp, což je vlastně jen louka se záchodem. Což není to co bychom hledali. Ve Víku je obrovská společenská jídelna se spoustou zásuvek. Perfektní základna, tím spíš, že už toho řízení mám taky docela dost a den, dva odpočinku zvládnu. Nakonec místo je to zajímavý. Např. tím, že i přesto že to je nejjižnější město Islandu a také místní metropole, není tu přístav. Ale maj tu obchoďák.

Poblíž Víku je kopec, který možná ani nemá jméno, ale je naprosto úžasně fotogenický a hlavně a především tu jsou tihle sexoši.

Papuchalkové, těší nás!

já jsem z nich paf teda slušně. Klidně bych je obdivoval a fotil hodiny, jenže najít dobrý záběr není snadné, ty potvory maj totiž jednu zásadní výhodu. Křídla.

A ta skála je zatraceně vysoká, však posuďte sami.

Vík se prostě stává naší základnou. Pracujeme, odpočíváme a děláme další výlety. Poblíž je slavná černá pláž Reynisfjara.

A jen o kousek dál opravdu fešácký Dyrhólaeyjarviti – maják Dyrhólaey a pláž Kirkjufjara.

Islandská CAMP karta má pár pravidel, jedním z nich je to, že v každém z kempů nesmíte strávit víc než 4 po sobě jdoucí noci. No právě ve Víku jich trávíme 5, ale pána na recepci to vůbec netankuje. V kempech to funguje tak, že přijedete a ubytujete se. Obvykle 2x denně, ráno a večer, přijde správce kempu, který vše zkontroluje a vybere prašule (běžně stojí kemp cca 1200 ISK/osoba), případně označí políčko na kartě (kterých tam je 28) a vybere taxu. V těch větších, jako je právě Vík je recepce, kde obvykle někoho najdete. Když přijedete, buď zapatíte za celý pobyt rovnou, případně pak platíte každý den zvlášť. A když je v kempu 350 lidí, nikdo neví, zda tam jste 2 nebo 5 dní. Jen jednu věc tam nedělejte, nechoďte do sprch. Fakt ne, ani tam nenakukujte, prostě se chovejte, jako by tam vůbec nebyly. Bude vám líp.

Vše má svůj konec, stejně tak jako náš pobyt ve Víku a jedeme dále na západ, další dny budou opět nabité přírodníma krásama. První islandská atrakce v pořadí však je slavná opuštěná DC-3, kterou zanechali na pláži Sólheimasandur američtí vojáci poté, co tam museli kvůli technické závadě nedobrovolně přistát. Ještě do loňského roku se k vraku dalo dojet autem, ale místní cestu kvůli přidrzlým turistůmzavřeli a jestli vrak chcete vidět, musíte se projít asi 4 kilometry od silnice č. 1 právě k opuštěné Dakotě DC-3.

Opravdu jsem se obával, že místo, kde zaparkovat a odkud nejlépe jít budem hledat. Zbytečně. V inkriminovaném místě sice nebylo tolik aut jako popri Jökulsárlónu, ale bylo zřejmé že jsme správně. Pokud pojedete někdy úplně mimo sezónu, či třeba v noci, až uvidíte hned u silnice tento traktor Zetor, vězte, že jste na správném místě.

Abandonet tractor Zetor near Solheimasandur DC-3

Vydáváme se tedy na asi třičtvrtěhodinovou cestu od silnice na pláž, s námi davy, proti nám davy.

Je to tu jak v Disneylandu

Ovšem ten největší Disneyland dneška nás teprve čeká. Další na programu je totiž Skógafoss, jeden z velkých turistických lákadel Islandu. Když tam přijedem, nechápavě vzpomínám na všechny ty fotky vodopádu bez lidí. To asi někdo buď hodně PhotoShopoval, nebo fotil den po jadernym výbuchu, jinak to totiž není možný.

 

Ovšem ty davy jsou pak úplné nic proti Seljalandfoss. Není se čemu divit, Seljalandfoss je taková ikona Islandu, navíc v jednodenní dojezdové vzdálenosti z letiště. Takový ten vodopád, kde vás procházka vezme až za něj a vy se tak můžete pod přírodní střechou kochat vodou.

Cestou máme po pravé straně ještě vulkán, který zná snad celý svět. Eyjafjallajökull. Po hodině islandské lingvistiky s Elin jsem se tenhle nevyslovitelnej název naučil vyslovovat (pravda, že znalost norštiny tady dost pomůže). Jedná se o stratovulkán, je to tedy bratranec např. hory St. Helens, která tak slavně vybuchla v roce 1980.

Ale je z ruky, tak jen tak projíždíme. Chvíle napětí až tu je v plné kráse

 

Uf, další várku krás Islandu máme za sebou a ještě jedem asi 10 kilometrů na pobřeží do míst, odkud vyjíždí trajekt na souostroví Vestmannaeyjar, místa, které nás dost láká. Palubní lístky pro nás i pro auto stojí asi 13 000 ISK, ovšem narážíme na potíž, pro auta je na nejbližší dva dny vyprodáno. A jaké bude počasí potom je velmi ve hvězdách, předpověď nevypadá nijak příznivě.

Jedeme tedy obhlížet další kempy, kde nám platí naše kartička a usazujeme se na další pracovní dny ve kempu ve městě (OK, miniměstečku – 445 obyvatel) Stokkseyri. Ve Stokkseyri objevujem naprosto skvostnou opuštěnou vilu. Úplný urbexový ráj. Časopisy s daty 2001 dávají tušit, jak dlouho už tahle vila nemá stálé obyvatele, přitom tak krásný místo. Škoda.

Počasí se opravdu horší a z trávníku našeho kempu se stává regulérní koupaliště. Taky se tu dáváme do křížku s jedním islanďanem, kterej je tak vožralej, že si myslí, jak je hrozně vtipnej. Snaží se tvářit, že je Polák, ale vzhledem k tomu, že neví, co je počong mu to nevěříme. Je to prostě a jen vožralej, vlezlej a strašně otravnej Islanďan. Nicméně při těch cenách alkoholu tady to musí bejt celkem boháč. Ale jak správně říká jedna nejmenovaná česká punková skorolegenda, alkohol dělá z lidí E!E.

Pár pracovních dní uteče a vydáváme se směrem k dalšímu ikonickému místu, tzv. Zlatému okruhu. Jeden z ‚našich CAMP Card‘ kempů je i Skjòl, který splňuje naše pracovní požadavky, byť dost sromně a navíc je na dohled od Geysiru Strokkur, to je ten, který dal jméno všem těmhle ‚voduplivajícím‘ věcem a na krátky dojezd k vodopádu jménem Gullfoss. To že před následujícíma fotkama asi 5 dni v kuse prší přejdu jen touhle jednou větou, nemyslím, že je to nějak zajímavé. Tedy alespoň pro tento cestopis. Jinak to zajímavé je docela dost. Jak jsem spal, že jsem přečetl stovky cestopisů, tak to z 99% byly všechno cca. týdenní tripy, které se hemžily moudry jako ‚pokud se vám na Islandu nelíbí počasí, počkejte 5 minut, ono se to změní‘. No nevim, buď je tento rok úplná výjimka, nebo to tak na Islandu prostě nefunguje. Od doby co jsme přijeli jsme měli asi 14 naprosto krásných dnů (s výjimkou jedné asi pětihodinové arktické dešťové smršti poblíž Svartifoss). No a teď v kuse 5 dní pršelo. Pět minut čekat na cokoli by nemělo nejmenší význam.

Ale jak se říká, trpělivost růže přináší a mimoto přináší také takovéhle fotky

a takhle to vapadá ze vzduchu

Jinak upřímně přiznávám, že jsem od této oblasti čekal trochu víc. Myslel jsem, že přijedeme do míst, která budou kombinací Norska a Yellowstonu, ale takhle velikášské to tu opravdu není. Celá oblast jde projít za dvě minuty klidnou chůzí. Takže pokud sem jedete, žádná velká očekávání nemějte.

Jak už jsem napsal, další velkou místní atrakcí je vodopád Gullfoss, vodopád, který tu svojím charismatem přirovnávají k Niagarským vodopádům. Já u nich (zatim) ještě nebyl, ale Honza říkal, že ‚kam se hrabe Gullfoss, to se nedá srovnat‘.

a ještě krátký výlet

Jeden z dalších dnů si děláme výlet k oblasti Gjáin a k vodopádu Háifoss. Cestou ještě míjíme Faxi, o kterém jsem četl jako o méné známém bratříčkovi od vodopádu Gullfoss. No srovnávat Faxi a Gullfoss v jedný větě je asi jako kdyby Islanďan chtěl jet na výlet do Prahy a v cestovce mu řekli: ‚sorry, Praha je vyprodaná, ale můžeme Vám nabídnout Brno.‘

Však posuďte sami.

faxi-waterfall-iceland-aaa_3309i

 

Ale co přijde potom nám vyrazí dech a to jako fakt. Sice opět musíme využít F roads a tady dokonce je explicitně napsáno ‚pouze pro 4×4‘. Ale je to asi 5 km daleko a nám se nechce se vší tou fotovideo výbavou šlapat pěšky. Takže Plechovka ze sebe vydá vše a jede a drží. Pravda, jedem podobně rychle jako bychom šli, ale zas je to bez námahy. Dokonce jsou místa, kde Honza musí vystoupit a je potřeba vyspravit cestu, abychom mohli jet dál. Nejhorší na tý fotce je, že na ní to vůbec nevypadá tak dramaticky, ale fakt i český okresky jsou proti tomuhle úplná německá dálnice. No, zkusili jsme to, a asi 2 kilometry od cíle zastavujem v místě, kde se dá otočit a raději to dál neriskujem. Přece jen, potřebujem Plechovku i nadále funkční a se všema kolama, ideálně i s výfukem a tak vůbec.

corolla-iceland-tour

 

Prvním místem je Gjáin, což je oblast, kde se určitě žijí Elfové, Trollové a vůbec všechny tyhle potvůrky. Asi až po setmění, protože jsme žádný nezahlídli, ale je jistý, že tam někde musí být.

gjain-iceland-aaa_3517

 

Druhou dnešní zastávkou je jen pár kilometrů (a v těchto podmínkách i pár hodin cesty) vzdálený Háifoss. Jeden z těch opravdových highlightů Islandu. Už tu nejsou absurdní davy turistů, je to tu oáza klidu.

Háifoss je 122 metrů vysokej fešák a když k němu přijedete, budete přibližně na úrovni místa, odkud se voda řítí do propasti – jen na druhý straně tý propasti. Za necelou hodinu pohodovým tempem však můžete sejít dolů na úroveň dopadu. Pěkná procházka a po těch turistickejch orgiích u Geyseru či Gullfossu, kdy prostě nejde metr co metr nepotkat člověka, tady si užijete hezké přírody úplně dosytosti a v podstatě sami.

Tak to byla příjemná relaxace.

Vracíme se zpět do našeho kempu Skjòl (kde jsem se zapomněl zmínit o takovym tom strašně vtipnym provozním, kterej je zábavnej asi 20 vteřin a pak už si jen říkáte: ‚B-že drž už konečně hubu.‘), míjíme další z islandských vulkánů, tentokráte Heklu. Hekla má docela pravidelný interval mezi erupcemi a co teď všechny Islanďany trochu stresuje je fakt, že už má celých 6 let skluz. Hekla znamená zahalený-zastřený, takže až pojedete kolem a uvidíte toto,

Hekla stratovolcano Iceland

vězte, že to co ‚nevidíte‘ je právě Hekla.

Vracíme se tedy na trasu Zlatého Okruhu a poslední tamní zastávkou je Þingvellir, místo, kde někdy roku 930 byl zvolen první parlament. Pokud vás zajímá novodobá historie, tak se tady natáčel první díl čtvrté série kasovního Netflix trháku Game of Thrones. Poznáváte?

No, zase jsem čekal trochu víc, tím spíš, že jsme v tom slavném Zlatém Okruhu.

Reykjavík teď jen projíždíme, protože ještě předtím máme v plánu navštívit Reykjanes, jihozápadní poloostrov.

Kemp Grindavík náš cíl,. Kemp, který byl otevřen teprve loni a na který všude čteme jen superlativy. Navíc jen pár kilometrů od Modrý Laguny. kam už se i přes její auru absolutníh turistického pekla na Islandu strašně těšíme. Na Islandu se teda můžete koupat na stovkách míst, často zdarma či za celkem rozumný poplatek, ale přece jen Modrá Laguna je jen jedna.

Do kempu dojíždíme až pozdě, recepce už je zavřená a tak se ubytováváme sami. Pravda, vypadá to tu ‚tak trochu‘ jinak než v kempech, kde jsme doposud byli. Asi jako kdybyste přijeli z běžného hostelu do Intercontinentalu. Jako tráva je podobně zelená, ale kuchyně, společné prostory, záchody či dokonce sprchy, to je jiná liga. Vlastně to není ani jiná liga, to je docela jiný sport.

A ještě je zde k mání darem mnoho z toho, co byste jinak na Islandu museli draze zaplatit. Pokud vaší cestu začínáte na nedalekém letišti a chcete ušetřit pár (islandských) korun, zastavte se do zdejšího free supermarketu,

Krom tohoto nepřeberného množství potravin, plynových nádob a grilovacího vybavení jsem tu za těch pár dní zahlédl i pár karimatek a dokonce i stan.

Ráno jdu na recepci zaplatit a poptat se, co vše můžem dělat tady kolem. Je toho tu celkem dost. Most mezi kontinenty, největší vulkanický chlič páry na Islandu jménem Gunnhver, poloostrov ztroskotaných lodí, krásné kostelíky, jeden z nejstarších islandských majáků a samozřejmě Modrá Laguna.

Říkám super, že tam po dlouhé cestě z Prahy taky míříme, načež se mě chlápek u recepce zeptá: ‚a máte zarezervované místo?‘

– Cože, rezervované místo? Kam?

– No do Modré Laguny.

– Tak to nemáme, to je potřeba?

– Jo, to je potřeba, moment, podívám se, kdy se tam můžete dostat. Tak zítra a pozítří se tam můžete dostat v 11 večer za 50 Euro. Pozítří za stejných 50 Eur už v 10 večer, o víkendu za 60 eur opět až od jedenácti. Pak tu máme, hele, máme tu za 60 Euro už od čtyř odpoledne. ..Ale to je až příští čtvrtek.

Hmm tak dík. Bereme za vděk thermální alternativou na místním koupališti za 490 ISK/člověk. Sice máme v teoretickém plánu ten čtvrtek, že se třeba vrátíme z Reykjavíku, ale nakonec to prostě nevyjde. A navíc, ta Modrá Laguna vypadá docela jinak než na prospektech.

Líbí se nám tu, je tu co dělat, krajina je naprosto famózně vulkanická a když jedete večer, připadáte si, že jste na měsíci, ale je čas jet dál. Dalším našim cílem je Reykjavík.

Když jsem byl malej, existovala taková desková hra, kdy jste cestovali po Evropě a jedním z měst byl i Reykjavík. To jsem si opravdu nedokázal představit jak to tam asi vypadá. A najednou je to tady, Reykjavík v plné kráse. Polovina obyvatel Islandu na jednom místě. A jak jsem si Reykjavík nijak nepředstavoval, vůbec mě nezklamal. Hezký městečko, vlastně mě jen dost překvapila moderní výstavba. Původně jsme plánovali pár dní zůstat a pronajmout si někde na dva dny byt/pokoj. Jenže jak jsme nikdy nevěděli, kdy kde budem, zbývají nám už jen last minute ceny. A dávat 20 000 ISK/noc, to je trochu přepych. Také se snažím dovolat Elin, že bychom došli na ten předjednaný oběd, ale neúspěšně. Ani žádná SMS nedojde, škoda.

Po dnu stráveném v Reykjavíku ho opouštíme směr sever. Zítřejší program, Glymur.

197 metrů vysoký vodopád Glymur byl ještě do roku 2011 nejvyšším vodopádem Islandu. Ovšem poté, co začal tát Morsárjökull, tedy část ledovce Vatnajökull, je již nejvyšším vodopádem Islandu Morsárfoss se svými 227 metry.

Ke Glymuru je krásný výšlap, kdy celé to převýšení a ještě o dost víc musíte překonat. Už ani nevím, jak dlouho jsme tam šli, ale jak jsme vyšli brzo ráno, příjemně to uteklo a ani lidí tu zatím moc nebylo.

Den je pryč a my se vydáváme dále na sever k dojici vodopádů Hraunfossar a Barnafoss. Pokud se také někdy ptáte ‚odkud se bere všechna ta voda‘ tak Hraunfossar je tou nejlepší odpovědí. Jedná se o asi 900 metrů široké vodopády. Ovšem nikde jsem nenašel místo, odkud všechna ta voda přitéká. Rozhodně jedno z nejmagičtějších míst, které jsem kdy navštívil.

hraunfossar-iceland-tour-aaa_3987

A ještě do toho tenhle fešák. Ford Pick-Up 1939 celkem slušně obrostlej mechem. Ale kluci na veteránském fóru se mohli uslintat.

ford-pick-up-1939

 

 

Přijel v tom celkem slušnej punkáč až z daleké Británie a když jsem pak tak koukal na ceny těchhle aut, tak to rozhodně žádnej chuďas nebyl.

Čas se nám krátí a protože chceme mít na příjezdu do Seydisfjordur alespoň trochu rezervu, vynecháváme Kirkjufellsfoss a míříme už přímo na Westfjordy. Což se ukázalo jako dobrý nápad, protože tam se díky povrchové úpravě tamních silnic (úroveň polní cesty) naše průměrná rychlost rapidně sníží. Jedním z kempů na cestě je právě na začátku Westfjordů ve, no ve městě bych normálně nepsal, ale řekněme několik domů pokopě s dohromady 135 obyvateli. Přijedeme do kempu a je to rozhodně ten největší kemp, který jsme tu viděli.

reykholar-camp-iceland

Nikde nikdo, ani žádný návštěvník, ani nikdo z obsluhy. No jdu si odskočit a když se vrátím, užuž přijíždí místní recepční. Asi 75 letý chlápek se přiřítí na elektrické čtyřkolce, na které bych si představil spíš někoho o 60 let mladšího. Všechno bylo krásný a úžasný, ale mělo to jen jednu malou vadu na kráse. Do tohoto kempu naše karta neplatí, ta platí do kempu, který je za kostelem.

WTF!!? Cože, tady jsou dva kempy? A jakože fakt jsou. A zatímco do tohoto kempu by se vešlo s přehledem 500 lidí – a nebyl tu nikdo, do kempu kam platí CAMP Card by se s přehledem vešlo tak 30 lidí.

reykholar-camp-iiceland

Ale bylo nás tam cca 50.

No jednu noc jsme přežili a hurá dále na Westfjordy. Našim cílem je Látrabjarg, útes až na konci světa, kde se nachází obrovské kolonie papuchalků. Na místo určení je to ‚jen‘ něco málo přes 200 kilometrů, ale cesta je tak špatná, že to fakt dost trvá. A to stále jedeme po takové té ‚hlavní‘ silnici č. 62. Poté co odbočíme na cestu 612, objevujeme tento skvost.

Loď Garðar BA 64 je nejstarší ocelovou lodí na Islandu. Narodila se v Norsku pod jménem Globe IV v roce 1912 a od roku 1981 tu takto zkrášluje místní přírodu.

Vydáváme se k pláži Rauðasandur, kde bych si tak strašně rád ze sebe všechno strhal a vrhnul se do vod Severního Atlantiku. Jenže to by to nesměl být právě ten Severní Atlantik. Ano, vzpomínám jak na Lofotech se Norové někdy touto dobou koupali. Jenže já nejsem Nor a řekl bych, že tady ta voda bude mít ještě o nějakej ten stupínek méně. Brrr, proč? Tenhle rok jsem strávil u moře, někdy dokonce u oceánu, už víc než dva měsíce a ještě ani jednou jsem se v něm nekoupal. To není fér, tím spíš, že je tu tak krásně. Příště beru neoprén.

raudasandur-beach-westfjords-iceland-aaa_4059

Jdem zpátky k autu a potkáváme se s jedním motorkářem, který právě přijíždí od Látrabjarg. Že tam vůbec nemusíme jezdit, protože všichni papuchalkové už jsou dávno pryč.

Super, sice skála je to tam krásná, ale i těch krásných tu je spoustu. Ale hlavně si ušetříme dobrých 100 kilometrů po (pro mojí Plechovku) totálně nesjízdnejch cestách. Vydáváme se tedy pomalu k dalším vodopádům, Dynjandi.

Nikdy jsem o nich neslyšel a i ten název mi přijde takovej zvláštní, ale..strčej do kapsy všechny, který jsme dosud viděli. A to i tím prostředím. Přijíždíme ve zlaté hodince, tak rychle vytahuju foťák, abych stihnul ještě nějakou tu dobrou fotku. Tím spíš, že oblačnost sestupuje tak strašně rychle, že už jen za pár minut nám možná celý vodopády zmiznou kdesi za mlhou, která by se dala krájet.

Abyste si udělali alespoň trochu obrázek o mohutnosti vodopádu, pak vězte, že ta malinkatá růžovomorá tečka na skalisku pod vodopádem jsou právě dva lidé.

Tohle video taky lecos prozradí:

A pak si rozbalíme stan právě tady na té louce. Nikde nepíšou, že se to nesmí a navíc to neděláme sami. Dobrou.

Od rána pak brázdíme Westfjordy, kdy naším dalším cílem je Ísafjörður, kdesi v zemi nikoho, tam kde by vás na mapě ani nenapadlo hledat. Za koncem světa a jen kousek před ledovým peklem. V naprosto nádherné a skvostné přírodní pustině.

Kde ale samozřejmě nechybí fotbalové hřiště, protože Islanďani jsou velcí fotbalisti (jak dokázali na ME).

A kde kdysi zaparkovali tohohle Forda a od tý doby tady asi stojí. Ono taky kam s nim tady jezdit.

ford-model-t-isafjordur-iceland

Užíváme si klidu, ‚náš‘ kemp, který je trochu mimo město, nám poskytuje vše co potřebujeme a taky dělámě nějaké treky, o které si zdejší příroda úplně říká.

A ano, také mě to napadlo. Když už jsme tady, proč si neudělat výlet jen tak na pár dnů do Grónska?! B-hužel nejlevnější letenky co by se nám datově hodily vyjdou na 600 eur, navíc s přestupem v Kodani. Tak tuhle epizodu necháváme na příště..

Už jsme tu 30 dní a tak také musíme dokoupit datové připojení. 50 GB/měsíc jsme tedy nevyčerpali ani když jsme se nijak neomezovali. Ale jelikož je pro nás internet pracovně vitální záležitostí, dokupujeme za pár tisíc islandských korun dalších 10 GB. To už nám bude zcela jistě stačit. Celkové náklady na internetové připojení na Islandu (35 dní a 61 GB) tedy byly asi 10 000 ISK.

((Abych také napsal alespoň pár slov o našem vybavení pro digitální nomádství, tak jednou přestavbou mojí Plechovky je zamontovaná zásuvka na 220 V, kterou jsem asi za 15 stovek nechal namontovat před mojí první cestou do Norska a ještě používáme powerbanku, která napájí jeden externí mobil Samsung galaxy SII, který slouží jen a pouze jako wi-fi hotspot. Toť veškeré naše vybavení. Jak vidíte, stát se digitálním nomádem (och, jak vznešeně a strašně hypermoderně to zní!) není tak těžké.))

Náš čas na Islandu se pomalu krátí a vydáváme se na téměř tisíc kilometrů dlouhou cestu do přístavu, který je na úplně druhé straně ostrova. Zastavujeme jen abychom pozdravili tyhle sympaťáky

group-of-seals-in-iceland-westfjords

a udělal is výlet na ostrov Vigur

Míjíme Akureyri, hlavní město výletů za velrybami a naší další plánovanou zastávkou je Goðafoss. Takový ten krásný romantický a už opravdu těm Niagarským vodopádům podobný. Až se mě děti jednou zeptaj: ‚Tati, co to je vodopád?‘ Tak je vezmu za ruku, stopnu první letadlo na Island, zajedeme sem a řeknu: ‚Tohle, podívejte.‘

A pokračujeme směrem k jezeru Mývatn. To je taková Modrá Laguna severu a to skvělý na tom je, že tady opravdu, ale opravdu nepotřebujete ke vstupu žádnou rezervaci.

Užíváme si skvělý den za 4300 ISK, kdy si dáváme kolečko termální voda, horká voda, sauna a studená sprcha, to celé násobené 3x. Naprosto skvělý relax.

Den nato nás pak čekají ještě rozlučkový vodopád nakonec, Dettifoss. A jelikož nikam nespěcháme, jedeme k němu trochu objížďkou přes Husavík a poloostrov Tjörnes. A opět, zase, tudíž opakovaně chci všechno hodit za hlavu a skočit do tý famózně tyrkysový vody. A jsem rád, že nemusíme spěchat, protože mezi dvěma silnicema, po kterých můžeme jet volím evidentně tu, po které se nedá jet rychle.

Dettifoss není vodopád, je to prostě masa vody která se řítí do propasti, tady na žádnou krásu není místo. Nekompromisní živel, který se neptá. Na nic. Kus života, kterej nejde zastavit, nic ho nezajímá. Tady o tom vodopádu určitě nikdo žádný sonety psát nebude. Vypadá prostě takhle, smiřte se s tim

aaa_4384ap

Sedáme do auta a po 189 deštivých kilometrech dojíždíme do Seyðisfjörðuru. Tam se na druhý den navečer nalodíme na trajekt a vydáme se zase zpět na Starý kontinent. Cestou dostávám zprávu od Elin, zda jsme ještě na Islandu. Je mi smutno z toho co píše.

Tak zas někdy příště.

 

O autorovi: Ruben Lang

 

V pěti letech jsem se při letu z Prahy do Bukurešti zamiloval do létání a cestování. Od té doby jsem se neodmiloval.