3 články popisující dvoutýdenní sóloputování Svatou zemí od jihu k severu a zpět. Kromě známých míst v tradičních destinacích si můžete přečíst také o pár takových, které se v průvodcích obvykle nenachází. Hezké počtení.
1. – Jih Izraele, Negev – Eilat, Mitzpe Ramon
2. – Střed Izraele a Západní Břeh – Jericho, Betlém, Jeruzalém
3. – Sever Izraele, Galilea – Tel-Aviv, Nazaret, Haifa, Caesarea
2. Střed Izraele a Západní Břeh – Jericho, Betlém, Jeruzalém
Akce, která by vás mohla zajímat
Po uvolňujícím jihu izraele jedu do míst, kde to začíná společensky vřít. Další oblastí mého itineráře se stává oblast Judea a Samarea jinak v současné politice též Západní Břeh. Cestovat tam není žádná sranda (není to ale nijak náročný, jen se stačí zeptat a trochu vědět). Z Mitzpe Ramon jedu do Jeruzaléma, kde trávím jednu noc a odtamtud se pak vydávám vstříc území Palestiny.
Nejdříve musím najít u Damašské brány arabské stanovište autobusů, což se mi zanedlouho daří.
A pak už nastává ta lehká blízkovýchodní cestovatelská sranda. Mým cílem je Jericho, kam se ale z Jeruzaléma nejde přímo dostat žádným způsobem. Musím jet autobusem směrem do Betléma, vystoupit kdesi na kruhovém objezdu a tam si vzít sdílené taxi.
Na kruhovém objezdu vystupuju a na druhé straně kam mám jít čeká jen klasický taxík. Ten hned myslí, jaký má byznys a tak se mi snaží nabídnout nezapomenutelnou cestu do Jericha přes Wadi Qelt za ‘cenu jen pro mě můj příteli a jenom dneska’.
No odolávám a asi po půl hodině se taxi naplní dalšími třemi lidmi a my tak jedeme, každý za 25 šekelů, směr nejstarší kontinuálně obydlené město na světě – Jericho.
Jericho je od Jeruzaléma úplně jiný svět. vždy jsem si ho představoval podobně jako Jeruzalém, že tam bude nějaké staré centrum, ale nic takového se nekoná. Vystupuju kdesi v novém městě. Wow
Tak takové Jericho jsem nečekal. Dnes mám dva velké cíle. První je Hora Pokušení a na ní ‘nalepený’ řecký ortodoxní klášter a tím druhým je Wadi Qelt. Jo a abych nezapomněl, noc mám zarezervovanou v Betlémě, takže mám co dělat. Ale den je ještě mladý.
Putuju městem a nestačím se divit extrémům. Jedním směrem to tu vypadá jako trochu alternativní, přesto krásná oáza.
Stačí otočit hlavu a obraz připomíná seriál napodobující Dallas na orientální způsob a příjezd na místní South Fork 50 let po skončení té největší slávy.
Hlavou mi jen vrtá, zda je ten vůz pro Johna Rosse Jr., nebo si zde střihl epizodní roli Krokodýl Dundee. Jen o pár set metrů dál je dům, který vlastně už ani dům není.
A jen pár desítek metrů dále máte takovouto alternativu.
Není dům jako dům.
K mému dnešnímu cíli, řeckému ortodoxnímu klášteru na Hoře pokušení se můžete dostat buď lanovkou (která zde byla postavena v roce 1996 v očekávání velkého turistického ruchu u příležitosti oslav nového millénia)
nebo postaru pěšky. Což mi přišlo zajímavější. Navíc pěšky zažijete život.
A jak si tak jdu s foťákem v ruce, najednou na mě ze stavby někdo volá a že prý jestli nezajdu na čaj. No jasně že se rád nechám pozvat.
Několika skoky po rozestavěném schodišti se ocitám v novostavbě zatím bez střechy a seznamuju se s pár sympa chlápkama, kteří to tu zvelebujou a užívám si svého prvního palestinského čaje na velmi neobvyklém místě.
A netrvá dlouho než se místní šef nedovtípí, že jsem hudebník. A tak posílá svého syna pro jeho hudební nástroj, píšťalu. A zábava je v plném proudu.
Samozřejmě jsem se také snažil z nástroje nějaký ten libý zvuk vykouzlit, ale .. já jsem spíš na ty smyčcové nástroje.
Bylo to tam fajn a fakt rychle to utíkalo, strávil jsem tam asi hodinu a nakonec byl pozván na oběd. Což jsem musel odmítnout, protože takovou časovou rezervu jsem neměl.
Loučím se a vydávám se do kopce k mému prvnímu cíli
A tam někde vprostřed kopce už je vidět ten klášter. Nezdá se to, ale není to úplnej kousek. A nato, že je půlka ledna, tak se člověk slušne zapotí.
Trvá to slabou hodinku a jsem tam. U brány. A dokonce otevřené.
Nikde nikdo, úplné klášterní ticho. Nicméně otevřené dveře lákají k prozkoumání. Vcházím a netrvá dlouho a je u mě místní správce. A tak dostávám soukromou prohlídku. Nastálo tu bydlí 5 lidí, z nich však nepotkávám nikoho. A tak si to tu prostě jen prohlížím a jsem fascinován.
Dozvídám se, že sem příjde denně jen pár lidí. Den nato ale má přijet autobus německých turistů (což zní dost šíleně). A kromě soukromé prohlídky mě místní správce ještě pozývá na polévku. Taková rýžová a strašně moc dobrá.
Moc děkuju, loučím se a vydávám se zase s kopce dolů. Samozřejmě mám strašně silný dojem, jak se tu orientuju a chci to teda vzít zpátky do města kratší cestou, protože čas podezřele rychle utíká. Netrvá dlouho a kolem mě se začínají rojit místní děti, kteří se mi na dobrou polhodinu stávají spolusouputníky. A strašně se jim líbí když je fotím.
Všimli jste si těch artefaktů oblíbené dětské hry házení kamením?
Jsem zpět ve městě a už u další dnešní důležité cedule
Pokud mě paměť neplete, mělo by to být od tohoto místa asi 4 kilometry, tedy necelá hodina pěšky. Jak vidíte slunce už zapadá a tady zapadá dost rychle, zanedlouho vidím jen stíny.
No nebudu vás napínat. Po hodině cesty jsem nikam nedošel, jenže, já nejsem zvyklý nic vzdávat. A tak jsem pokračoval dalších 20 minut a říkal si, že za tamtím horizontem už určitě něco bude. Nebylo. Ani za tím dalším. A tak jsem šel zpět do města najít můj spoj do Betléma.
A jak si tak jdu městem potkám podezřelou skupinu mladých lidí se kterýma se dám do řeči. Je to mixovaný ‘zájezd’ Židů a Arabů, kteří takto spolu projektují možnou společnou budoucnost. No snad jim to vyjde.
Dáváme si nějaký přeslazený dobroty v místní ‘baklavárně’, zaplatíme a nějak ani už nevím přesně kdy a jak, ale ptám se, jestli náhodou netušej, jak bych se mohl teď večer, pozdě večer ještě dostat do Betléma. No a jelikož jsme ve svaté zemi, kde na zázraky nemusíte věřit, protože se prostě dějí, tak prý skupina asi za hodinu do Betléma odjíždí jejich autobusem. A že jsem to já, tak mě vezmou.
Tak to bylo super. Díky!!
V Betlémě pak ještě za vydatné pomoci jednoho místního dobráka (který mě 15 minut provází až před jeho bránu) dorážím do mýho hostýlku.
Moment, ještě fotku nočního pohledu na Chrám narození Páně
A padám únavou.
Ráno se budím, jdu se podívat na balkón a prohlédnout si ranní Betlém. Jen hned snad jen dům od nás mi přijde lehce podezřelá modrá klec a tak se ptám na recepci zda to náhdou není vězení. A vězení to je, ale prý jen pro chudé, protože bohatí tady do vězení nechodí.
No jdu okouknout to slavné svaté město, které stále dýchá vánoční atmosférou, i když spíše pravoslavného typu. První mojí zastávkou je Chrám narození Páně, do kterého se vstupuje ‘Branou pokory’, která je 120 cm vysoká, to aby se každý kdo vstupuje musel poklonit.
Dále pak přilehlý kostel sv. Kateřiny
A hurá mezi lidi. A že jich tu je. Jen se v tom nijak neorientuju.
Tím spíše, když toto vypadá spíš jako vojenská přehlídka.
A vydávám se pomalu směrem k Jeruzalému, mému dnešnímu cíli.
Vlastně ješte jeden dílčí cíl tady v Betlémě mám a tím jsou slavné sgraffiti od britského umělce Banksyho. Potkávám taxikáře, který mi tvrdí, že mě k nim vezme, asi za 100 šekelů, že to je hróóózně daleko. No, 100 šekelu navíc nemám a tak ho slušně odpálkovávám a jsem fakt rád. Jako 15 minut pěšky fakt není strašně daleko.
Nedaleko odtud je pak už checkpoint, kterým chci projít. Mezi Betlémem a Jeruzalémem totiž doprava není úplně ideální a mezi světem Západního Břehu a jeruzaléma je takováto nepěkná věc, šestimetrová betonová zeď
Fešácká není, nutno však uznat, že po jejím dokončení ustaly bombové sebevražedné atentáty v jeruzalémských ulicích, takže účel splnila.
Ještě než dojdu k checkpointu, bavím se situací.
Procházím checkpointem, kde chvíli trvá vysvětlit izraelské pohraniční policistce odkud že to vlastně jsem. Zkouším různé různé názvy. Czech republic.., Czechia?, Czech??. Pořád nic. Až mě napadne Czechoslovakia. No a věřte nebo ne, ono to pomohlo a můžu dál.
Beru bus číslo 3 a jedu do centra. Tam pak už tradičně do Citadel hostelu dát si odpočinek, sprchu a noc pod hvězdami (dá se tu spát na střeše).
Jeruzalém, věčné město. Kolikrát jsem tu už byl a čím jsem starší, tím víc se mi tu líbí. Zrána se jdu zastavit na trh koupit něco k jídlu, protože takovou krásnou kulturu nakupování ve Střední Evropě nemáme.
Tím nejzajímavějším v Jeruzalémě však není zdejší trh, dokonce ani nová tramvaj
ale Staré město. To je rozděleno na 4 části, muslimskou, křesťanskou, židovskou a arménskou. A pokud tu nejste úplně zdejší, pokud nebudete mít mapu, ne vždy budete vědět, ve které zrovna jste.
A pomalu se pletu uličkama k Chrámu Božího hrobu.
vždy mě to tu fascinuje, různé odnože křesťanství, různé prostory, různé rituály. Pak už jen kolem kočičího obchodu
na další moje oblíbené místo, jeruzalémské střechy. Má to tu zajímavou atmosféru, kdy můžete například koukat na uličky s obchůdky pod váma. A nebo si užívat zajímavé pohledy, které jinde nejsou.
Přes ty nejznímější místa
Spletí uliček, míst a třžišť
do čtvrti Mea Shearim. Mea Shearim (česky pak ‘Sto bran’) je čtvrť obývaná ultraortodoxními Židy – Charedim. Pro běžnou mluvu se zde nepoužívá hebrejština (ta je svatým jazykem), ale jidiš, což je středověká němčina s hebrejskými a slovanskými prvky. Až ten jazyk uslyšíte, tak ho poznáte. Jestli místní něco dělají opravdu neradi, tak to, že se nechají fotit, takže pokud nejste super odvážní, tak raději nechte svůj fotoaparát v režimu OFF a užijte si místní atmosféru, třeba jako v mém případě v odpoledni před šabatem, kdy už jsou místní, obvykle velmi živé a plné, uličky téměř prázdné.
Opouštím 18. století a jdu na Jaffskou třídu, mám v úmyslu jet tramvají na autobusové nádraží a odtamtud pak do Tel-Avivu. To ovšem naráží na nečekaný problém.
Ano vím, je pátek odpoledne, za chvíli se začíná šabat, jenže já jsem sakra myslel že to stihnu!
No nevadí, je to tu svatá země a i o šabatu se dá jezdit. Vivat arabští řidiči. Nasedám do šerutu, místního hromadného taxíku a za necelou hodinu jsem v Tel-Avivu, právě tak abych u přátel stihl šabatovou večeři.
Všimli jste si toho stylového svícnu??
Je to hezký večer zase v příjemné společnosti známých lidí. A těším se na další dny a cestu na sever.
