Blog Rubena Langa o jeho dobrodružstvích
Mnoho lidí, kteří cestují také fotí a mnoho těch, co cestují a fotí si říkají, že by možná bylo fajn nějakou tu fotku zpeněžit.
Situace ve fotobankovém světě není pro nové fotografy vůbec jednoduchá, pokud už na fotobankách nemáte nějaké jméno, tak pro vás bude velmi obtížné přeskočit všechny ty, kteří mají fotobankovou (často několikaletou) historii.
Pokračovat ve čtení “Prodej cestovatelských fotografií na fotobankách”
10 prosluněných dní na thajských plážích Phuketu a okolí. S německou CK, ale v pohodě a klidu. V článku se dočtete několik rad, které se vám v každém případě budou při vaší cestě, nebo už jen pro plánování cesty, po této krásné zemi hodit. Pokračovat ve čtení “Thajsko na objednávku”
Jedním z důležitých faktorů našich zážitků na cestách je počasí. V tomto článku si představíme zdroje, kde hledat informace o počasí a dalších důležitých faktorech, které nám příroda chystá. Pokračovat ve čtení “Počasí a další jevy pro plánování cest”
Internet je plný nástrah a jedna z nich na vás může číhat v případě, že se rozhodnete prodat starší zboží prostřednictvím některého z internetových bazarů. Pokračovat ve čtení “Podvod při prodeji na internetu – Aukro a jiné bazary”
Na českém internetu naleznete téměř dvacítku webů, kde můžete najít různé akční letenky, jejich RSS je přímo tady. Se stoupající nabídkou však nejde kvalita ruku v ruce. Mnoho nabídek je totiž lákavých jen na první pohled. A protože mám s levným cestováním mnohaleté zkušenosti, rád bych vám dal pár tipů, jak vlastně zhodnotit, jestli je celá akce vlastně zajímavá. Pokračovat ve čtení “Než si koupíte akční letenku aneb jak se prodrat džunglí levného cestování.”
3 články popisující dvoutýdenní sóloputování Svatou zemí od jihu k severu a zpět. Kromě známých míst v tradičních destinacích si můžete přečíst také o pár takových, které se v průvodcích obvykle nenachází. Hezké počtení.
1. – Jih Izraele, Negev – Eilat, Mitzpe Ramon
2. – Střed Izraele a Západní Břeh – Jericho, Betlém, Jeruzalém
3. – Sever Izraele, Galilea – Tel-Aviv, Nazaret, Haifa, Caesarea
3. – Sever Izraele, Galilea – Tel-Aviv, Nazaret, Haifa, Caesarea
Jen si tak posedět v Tel-Avivu s přáteli je vždy super. Nadruhý den, v sobotu, je tady šabat v ‘plném proudu’. Celé město je utichlé, autobusy nejezdí, auta jezdí minimálně, nikde se nic moc nedělá a to je právě ten nejlepší čas dojít do starých, cechovních čtvrtí Tel-Avivu, tam kde jsou malé a dnes zavřené dílničky.
Florentin je jednou z nejstarších Tel-Avivských čtvrtí, místo chudých domků a dílen, které v dnešní době stojí na velmi lukrativních pozemcích. Tím jak řemeslná výroba klesá, nebo se alespoň stěhuje do jiných, ne tak lukrativních míst, je jistě, že to tu bude brzy vypadat úplně jinak. Však už taky mezi domky je zřetelně vidět bující nová výstavba. Dokonce mě tu potkává jeden mladý pár a říká mi: “rychle to tu vyfoť, takhle už to tady dlouho nebude”. Pokud budete v Tel-Avivu, zajděte se sem podívat, pokud přijedete až za čas, vězte, že takto vypadal Florentin v lednu roku 2013.
Potom jdu ještě projít Tel-Avivské pobřeží Středozemního moře. To je místo, kde se soustřeďuje celý Tel-Avivský život.
Byl to krásný a odpočinkový den. Další den je neděle, což je v Izraeli první pracovní den (Izrael na rozdíl od zbytku světa funguje od neděle do čtvrtka). To jdu projít Tel-Aviv tím severním směrem, tam, kde je to chic (pokud se v Tel-Avivu nevyznáte, zjednodušeně se dá říct, že čím víc na sever, tím jste v hezčí (a bohatší a dražší) oblasti.
Začínám na nejslavnějším Tel-Avivském trhu, kde si hned kupuju (pravda že dost pozdní) snídani
a užívám si tu takovou tu atmosféru, kterou v Evropě prostě nenajdete.
Nedaleko za tržištěm pak fotím probíhající bujný rozvoj města.
Když tu náhle slyším klakson. Otočím se tam stojí řidič na červený a prý abych ho vyfotil, sice mu skáče zelená ještě než k němu dojdu, ale bez fotky prý neodjede.
Po Eilatu znovu tedy fotím někoho jen tak z plezíru. Je to tu vtipná země.
Tel-Aviv je jedna velká rovina (i přesto že ‘tel’ v názvu znamená ‘pahorek’). Jdu kolem online půjčovny kol, tak přemýšlím, že bych si jedno půjčil a trochu si užil Tel-Avivu ze sedla
Bohužel anglický návod k obsluzevypadá takto a to mi nijak nepomáhá. Možná tam běží audio, ale to není vůbec slyšet.
Nechávám tedy kolo kolem a užívám si třídu Rothschild pěšky. Skoro byste ani nepoznali, že v těchto místech ještě před 70 lety nebylo nic, než poušť
Na třídu Rothschild pak navazuje třída Chen, na které se skoro vždy něco děje. Dnes tu mají studenti projekt na téma komunikace. Takto pak vypadá komunikace v jejich podání:
Dvě studentky zas přichází s kelímky na kafe, mezi nimiž je natažená šňůrka.
A světe div se, ono to funguje. Tel Aviv si užívám až docházím na Kikar ha medina, což znamená Náměstí republiky. A seznamuju se tu s jednou fotografkou, tak se příjemně zakecáme.
Pak už jen směrem k moři, a přes pláž domů.
A na duhý den, hurá na sever Izraele. Mojí první destinaci se stává hlavní město Galilejské oblasti – Nazaret. Ten se nachází v kopcích Galileje asi 100 km od Tel-Avivu. Což není daleko, ale to by nebyl Izrael, aby bylo snadné se tam dostat (Nazaret je totiž arabské město). Nejdříve je třeba autobusem dojet do Afuly a odtamtud pak pokračovat úplně jinou společností do Nazaretu (v různých oblastech Izraele operují různé autobusové společnosti a jejich linky se moc nepřekrývají). A nebyl by to Izrael, kdyby tu věci fungovaly normálně. Jak tak sedím na zastávce a čekám na autobus, zastaví zde Škoda Superb, řidič otevře dveře a zeptá se, jestli někdo (z těch asi 5 lidí) nechce do Afuly. No jasně že chci, tím spíš, že za 20 šekelů. Je to nějaké pošťácké vozidlo, nasedám a už se vezeme. Cestou zastavujeme takto ještě u pár zastávek a nakonec jedem plní. Řidič si takto evidentně přivydělává.
V Afule pak přestupuju už klasicky do autobusu a jedu směr Nazaret. Mám rád toto místo. Starý Nazaret je podobný starému Jeruzalému, jen tu zdaleka není tolik lidí a prodavači v obchůdcích nejsou otravní jako jejich jeruzalémští kolegové.
A mým velkým cílem dneška je samozřejmě Bazilika Zvěstování, která se nachází právě na okraji starého města.
Je tu úžasný klid a také, synagoga, kterou kdysi navštěvoval i Ježíš.
Procházím se uličkama, užívám si výhledy
a mrzí mě, že tu nemám víc času, nejen v Galileji projít okolí, ale i tu veměstě a užít si to. 2 týdny na takovýto výlet nejsou moc, a musím ještě dnes do Haify, k mým ctěným známým, kteří mi nabídli že u nich můžu strávit noc. Bylo to příjemné setkání opravdu po mnoha letech, skvělé jídlo, skvělý večer. Cestuju dost, a když někde jsem, ne vždy se ozvu místním známým. Ale budu to dělat a vy to dělejte taky. Jestli vám tady můžu dát nějakou radu, navštěvujte na cestách své známé, rádi vás uvidí.
Haifa je velmi technické město a jako taková není mým primárním cílem. Nicméně, pokud jste technici, Haifu V Izraeli nevynechejte. Zdejší univerzita je v některých oborech světově poroslulá a pokud chcete startupovat a nechce se vám do Silicon Valley, určitě popřemýšlejte o Izraeli.
Mým dalším a vlastně posledním bodem výletního programu je Caesarea. Tam se jde dopravit buď vlakem, nebo autobusem. Volím vlak, což se nakonec neukazuje jako dobrá volba. Vlaková zastávka je asi 10 kilometrů od místa, které mě zajímá – starého římského města. Na zastávce se mi nedaří zjistit, kdy a čím bych mohl jet, a tak mě čeká desetikilometrová tůra. Stávaj se horší věci, ale když spěcháte, zrovna se to nehodí.
Trvá to, než se mi podaří doklopýtat tam kam potřebuju. Areál je ještě otevřený
Ta hlavní část je však již zavřená, a tak se nemůžu procházet mezi těmi tisiciletí starýmy kameny a podívat se na římské divadlo. Toto, co vidíte je přes zavřenou bránu.
Užiju si teda ještě místa
A pak nazpátek do Tel-Avivu, rozloučit se s kamarádama, dojít na vlak, dojet na letiště, projít výstupní kontrolou, stihnout letadlo a v pořádku doletět domů. Bylo to hezký, krásný a poučný. Tak zas někdy příště.
3 články popisující dvoutýdenní sóloputování Svatou zemí od jihu k severu a zpět. Kromě známých míst v tradičních destinacích si můžete přečíst také o pár takových, které se v průvodcích obvykle nenachází. Hezké počtení.
1. – Jih Izraele, Negev – Eilat, Mitzpe Ramon
2. – Střed Izraele a Západní Břeh – Jericho, Betlém, Jeruzalém
3. – Sever Izraele, Galilea – Tel-Aviv, Nazaret, Haifa, Caesarea
2. Střed Izraele a Západní Břeh – Jericho, Betlém, Jeruzalém
Po uvolňujícím jihu izraele jedu do míst, kde to začíná společensky vřít. Další oblastí mého itineráře se stává oblast Judea a Samarea jinak v současné politice též Západní Břeh. Cestovat tam není žádná sranda (není to ale nijak náročný, jen se stačí zeptat a trochu vědět). Z Mitzpe Ramon jedu do Jeruzaléma, kde trávím jednu noc a odtamtud se pak vydávám vstříc území Palestiny.
Nejdříve musím najít u Damašské brány arabské stanovište autobusů, což se mi zanedlouho daří.
A pak už nastává ta lehká blízkovýchodní cestovatelská sranda. Mým cílem je Jericho, kam se ale z Jeruzaléma nejde přímo dostat žádným způsobem. Musím jet autobusem směrem do Betléma, vystoupit kdesi na kruhovém objezdu a tam si vzít sdílené taxi.
Na kruhovém objezdu vystupuju a na druhé straně kam mám jít čeká jen klasický taxík. Ten hned myslí, jaký má byznys a tak se mi snaží nabídnout nezapomenutelnou cestu do Jericha přes Wadi Qelt za ‘cenu jen pro mě můj příteli a jenom dneska’.
No odolávám a asi po půl hodině se taxi naplní dalšími třemi lidmi a my tak jedeme, každý za 25 šekelů, směr nejstarší kontinuálně obydlené město na světě – Jericho.
Jericho je od Jeruzaléma úplně jiný svět. vždy jsem si ho představoval podobně jako Jeruzalém, že tam bude nějaké staré centrum, ale nic takového se nekoná. Vystupuju kdesi v novém městě. Wow
Tak takové Jericho jsem nečekal. Dnes mám dva velké cíle. První je Hora Pokušení a na ní ‘nalepený’ řecký ortodoxní klášter a tím druhým je Wadi Qelt. Jo a abych nezapomněl, noc mám zarezervovanou v Betlémě, takže mám co dělat. Ale den je ještě mladý.
Putuju městem a nestačím se divit extrémům. Jedním směrem to tu vypadá jako trochu alternativní, přesto krásná oáza.
Stačí otočit hlavu a obraz připomíná seriál napodobující Dallas na orientální způsob a příjezd na místní South Fork 50 let po skončení té největší slávy.
Hlavou mi jen vrtá, zda je ten vůz pro Johna Rosse Jr., nebo si zde střihl epizodní roli Krokodýl Dundee. Jen o pár set metrů dál je dům, který vlastně už ani dům není.
A jen pár desítek metrů dále máte takovouto alternativu.
Není dům jako dům.
K mému dnešnímu cíli, řeckému ortodoxnímu klášteru na Hoře pokušení se můžete dostat buď lanovkou (která zde byla postavena v roce 1996 v očekávání velkého turistického ruchu u příležitosti oslav nového millénia)
nebo postaru pěšky. Což mi přišlo zajímavější. Navíc pěšky zažijete život.
A jak si tak jdu s foťákem v ruce, najednou na mě ze stavby někdo volá a že prý jestli nezajdu na čaj. No jasně že se rád nechám pozvat.
Několika skoky po rozestavěném schodišti se ocitám v novostavbě zatím bez střechy a seznamuju se s pár sympa chlápkama, kteří to tu zvelebujou a užívám si svého prvního palestinského čaje na velmi neobvyklém místě.
A netrvá dlouho než se místní šef nedovtípí, že jsem hudebník. A tak posílá svého syna pro jeho hudební nástroj, píšťalu. A zábava je v plném proudu.
Samozřejmě jsem se také snažil z nástroje nějaký ten libý zvuk vykouzlit, ale .. já jsem spíš na ty smyčcové nástroje.
Bylo to tam fajn a fakt rychle to utíkalo, strávil jsem tam asi hodinu a nakonec byl pozván na oběd. Což jsem musel odmítnout, protože takovou časovou rezervu jsem neměl.
Loučím se a vydávám se do kopce k mému prvnímu cíli
A tam někde vprostřed kopce už je vidět ten klášter. Nezdá se to, ale není to úplnej kousek. A nato, že je půlka ledna, tak se člověk slušne zapotí.
Trvá to slabou hodinku a jsem tam. U brány. A dokonce otevřené.
Nikde nikdo, úplné klášterní ticho. Nicméně otevřené dveře lákají k prozkoumání. Vcházím a netrvá dlouho a je u mě místní správce. A tak dostávám soukromou prohlídku. Nastálo tu bydlí 5 lidí, z nich však nepotkávám nikoho. A tak si to tu prostě jen prohlížím a jsem fascinován.
Dozvídám se, že sem příjde denně jen pár lidí. Den nato ale má přijet autobus německých turistů (což zní dost šíleně). A kromě soukromé prohlídky mě místní správce ještě pozývá na polévku. Taková rýžová a strašně moc dobrá.
Moc děkuju, loučím se a vydávám se zase s kopce dolů. Samozřejmě mám strašně silný dojem, jak se tu orientuju a chci to teda vzít zpátky do města kratší cestou, protože čas podezřele rychle utíká. Netrvá dlouho a kolem mě se začínají rojit místní děti, kteří se mi na dobrou polhodinu stávají spolusouputníky. A strašně se jim líbí když je fotím.
Všimli jste si těch artefaktů oblíbené dětské hry házení kamením?
Jsem zpět ve městě a už u další dnešní důležité cedule
Pokud mě paměť neplete, mělo by to být od tohoto místa asi 4 kilometry, tedy necelá hodina pěšky. Jak vidíte slunce už zapadá a tady zapadá dost rychle, zanedlouho vidím jen stíny.
No nebudu vás napínat. Po hodině cesty jsem nikam nedošel, jenže, já nejsem zvyklý nic vzdávat. A tak jsem pokračoval dalších 20 minut a říkal si, že za tamtím horizontem už určitě něco bude. Nebylo. Ani za tím dalším. A tak jsem šel zpět do města najít můj spoj do Betléma.
A jak si tak jdu městem potkám podezřelou skupinu mladých lidí se kterýma se dám do řeči. Je to mixovaný ‘zájezd’ Židů a Arabů, kteří takto spolu projektují možnou společnou budoucnost. No snad jim to vyjde.
Dáváme si nějaký přeslazený dobroty v místní ‘baklavárně’, zaplatíme a nějak ani už nevím přesně kdy a jak, ale ptám se, jestli náhodou netušej, jak bych se mohl teď večer, pozdě večer ještě dostat do Betléma. No a jelikož jsme ve svaté zemi, kde na zázraky nemusíte věřit, protože se prostě dějí, tak prý skupina asi za hodinu do Betléma odjíždí jejich autobusem. A že jsem to já, tak mě vezmou.
Tak to bylo super. Díky!!
V Betlémě pak ještě za vydatné pomoci jednoho místního dobráka (který mě 15 minut provází až před jeho bránu) dorážím do mýho hostýlku.
Moment, ještě fotku nočního pohledu na Chrám narození Páně
A padám únavou.
Ráno se budím, jdu se podívat na balkón a prohlédnout si ranní Betlém. Jen hned snad jen dům od nás mi přijde lehce podezřelá modrá klec a tak se ptám na recepci zda to náhdou není vězení. A vězení to je, ale prý jen pro chudé, protože bohatí tady do vězení nechodí.
No jdu okouknout to slavné svaté město, které stále dýchá vánoční atmosférou, i když spíše pravoslavného typu. První mojí zastávkou je Chrám narození Páně, do kterého se vstupuje ‘Branou pokory’, která je 120 cm vysoká, to aby se každý kdo vstupuje musel poklonit.
Dále pak přilehlý kostel sv. Kateřiny
A hurá mezi lidi. A že jich tu je. Jen se v tom nijak neorientuju.
Tím spíše, když toto vypadá spíš jako vojenská přehlídka.
A vydávám se pomalu směrem k Jeruzalému, mému dnešnímu cíli.
Vlastně ješte jeden dílčí cíl tady v Betlémě mám a tím jsou slavné sgraffiti od britského umělce Banksyho. Potkávám taxikáře, který mi tvrdí, že mě k nim vezme, asi za 100 šekelů, že to je hróóózně daleko. No, 100 šekelu navíc nemám a tak ho slušně odpálkovávám a jsem fakt rád. Jako 15 minut pěšky fakt není strašně daleko.
Nedaleko odtud je pak už checkpoint, kterým chci projít. Mezi Betlémem a Jeruzalémem totiž doprava není úplně ideální a mezi světem Západního Břehu a jeruzaléma je takováto nepěkná věc, šestimetrová betonová zeď
Fešácká není, nutno však uznat, že po jejím dokončení ustaly bombové sebevražedné atentáty v jeruzalémských ulicích, takže účel splnila.
Ještě než dojdu k checkpointu, bavím se situací.
Procházím checkpointem, kde chvíli trvá vysvětlit izraelské pohraniční policistce odkud že to vlastně jsem. Zkouším různé různé názvy. Czech republic.., Czechia?, Czech??. Pořád nic. Až mě napadne Czechoslovakia. No a věřte nebo ne, ono to pomohlo a můžu dál.
Beru bus číslo 3 a jedu do centra. Tam pak už tradičně do Citadel hostelu dát si odpočinek, sprchu a noc pod hvězdami (dá se tu spát na střeše).
Jeruzalém, věčné město. Kolikrát jsem tu už byl a čím jsem starší, tím víc se mi tu líbí. Zrána se jdu zastavit na trh koupit něco k jídlu, protože takovou krásnou kulturu nakupování ve Střední Evropě nemáme.
Tím nejzajímavějším v Jeruzalémě však není zdejší trh, dokonce ani nová tramvaj
ale Staré město. To je rozděleno na 4 části, muslimskou, křesťanskou, židovskou a arménskou. A pokud tu nejste úplně zdejší, pokud nebudete mít mapu, ne vždy budete vědět, ve které zrovna jste.
A pomalu se pletu uličkama k Chrámu Božího hrobu.
vždy mě to tu fascinuje, různé odnože křesťanství, různé prostory, různé rituály. Pak už jen kolem kočičího obchodu
na další moje oblíbené místo, jeruzalémské střechy. Má to tu zajímavou atmosféru, kdy můžete například koukat na uličky s obchůdky pod váma. A nebo si užívat zajímavé pohledy, které jinde nejsou.
Přes ty nejznímější místa
Spletí uliček, míst a třžišť
do čtvrti Mea Shearim. Mea Shearim (česky pak ‘Sto bran’) je čtvrť obývaná ultraortodoxními Židy – Charedim. Pro běžnou mluvu se zde nepoužívá hebrejština (ta je svatým jazykem), ale jidiš, což je středověká němčina s hebrejskými a slovanskými prvky. Až ten jazyk uslyšíte, tak ho poznáte. Jestli místní něco dělají opravdu neradi, tak to, že se nechají fotit, takže pokud nejste super odvážní, tak raději nechte svůj fotoaparát v režimu OFF a užijte si místní atmosféru, třeba jako v mém případě v odpoledni před šabatem, kdy už jsou místní, obvykle velmi živé a plné, uličky téměř prázdné.
Opouštím 18. století a jdu na Jaffskou třídu, mám v úmyslu jet tramvají na autobusové nádraží a odtamtud pak do Tel-Avivu. To ovšem naráží na nečekaný problém.
Ano vím, je pátek odpoledne, za chvíli se začíná šabat, jenže já jsem sakra myslel že to stihnu!
No nevadí, je to tu svatá země a i o šabatu se dá jezdit. Vivat arabští řidiči. Nasedám do šerutu, místního hromadného taxíku a za necelou hodinu jsem v Tel-Avivu, právě tak abych u přátel stihl šabatovou večeři.
Všimli jste si toho stylového svícnu??
Je to hezký večer zase v příjemné společnosti známých lidí. A těším se na další dny a cestu na sever.
3 články popisující dvoutýdenní sóloputování Svatou zemí od jihu k severu a zpět. Kromě známých míst v tradičních destinacích si můžete přečíst také o pár takových, které se v průvodcích obvykle nenachází. Hezké počtení.
1. – Jih Izraele, Negev – Eilat, Mitzpe Ramon
2. – Střed Izraele a Západní Břeh – Jericho, Betlém, Jeruzalém
3. – Sever Izraele, Galilea – Tel-Aviv, Nazaret, Haifa, Caesarea
Itinerář cestopisu:
1. – Jih Izraele, Negev – Eilat, Mitzpe Ramon
Ne příliš často se stane, že v zemi kam si koupíte letenku nadruhý den vypukne válka. No, ale stane se. Je listopad 2012 a tou zemí, kam mířím je Izrael. Čeká mě několik přednášek na téma Izrael, tak si chci ještě projet vše důležité osobně, abych nevařil z vody.
V Izraeli jsem již několikrát byl a vzhledem k tomu, že mnoho tamních válek naštestí nemá dlouhého trvání, věřím, že se situace brzy uklidní. A tak tomu skutečně je, a po týdnu opět nastává klid zbraní.
Nic mi tedy nebrání užít si let nejen do Tel-Avivu, ale odtamtud rovnou do Eilatu, izraelského letoviska na břehu Rudého moře.
Let byl super klidný a z pochmurné zimní prahy s teplotama kolem nuly se rázem ocitám ve světě plném barev a zdejších 20° je dle mého taková přijatelná lednová teplota.
Letiště v Eilatu má jednu příjemnou vlastnost, nachází se v úplném centru města, takže odpadají jakékoli problémy s transportem do civilizace. Moje první cestovní zastavení je Corinne hostel. Tam skládám těch pár věcí co mám s sebou a dávám krátký odpočinek a jdu znovuobjevovat město. Navštěvuju stará známá místa a koukám, že některé se za těch pár let co jsem tu nebyl stala neznámá. Např. tu vznikla open air galerie vysochaných ryb.
Navečer se seznamuju s Patrickem a Manuelem. První je Amík ze Seattlu, druhý Španěl z .. už vlastně nevím. Trávíme společně večer objevováním večerního ducha města.
Mimo jiné se dostáváme k anglické fonetice a tak cizeluju číslovku 40 do perfektního tvaru ‘fódy’ a jeho domovský Seattle na ‘Sijeedl’ (to jsem ani netušil, jak se mi to jednou bude hodit).
S Patrickem se domlouváme, že spolu zítra pojedem do Mitzpe Ramom. Zjišťujeme, že musíme jet už autobusem v 6 ráno, protože je nazítří pátek, tedy začíná šabat a ten ranní spoj je nejen první, ale zároveň poslední ten den.
No, nestihl jsem ho. A spím ještě chvíli. A pak hurá do města. Vlastně mi to ani není líto, mám tu víc času na projítí všeho a také bych se chtěl stavit v podvodní restauraci alespoň na kafe. Podvodní restaurace se totiž nachází v hloubce asi 8 metrů pod mořskou hladinou a z okének tedy nemáte standardní výhled na městský ruch, ale na úžasně krásný a barevný svět Rudého moře.
Jenže návštěva tam se nečekaně zkomplikovala, restaurace je totiž uzavřena a co hůř, nevypadá to, že by se nějak moc rekonstruovalo a plánovalo její znovuotevření.
Škoda, jdu se utěšit na místní spotting point. Jak už jsem psal, letiště tu je přímo uprostřed města.
A co chvíli vám tu nad hlavou proletí nějaký stroj. Bohužel nabídka je omezená, letiště není mezinárodní a tak tady zahlédnete v podstatě jen soukromé Cessny, Boeingy El-Al a Israir, nebo ATR 72 společnosti Arkia.
Nedaleko odtamtud je kruhový objezd, stál jsem u něj a v hledáčku fotoaparátu se věnoval kompozici. Periférně vidím, jak u mě najednou zastavuje nějaké bílé auto. To je určitě taxík a bude se mě určitě snažit někam odvézt. Mrknu tedy vlevo a zjišťuju, že auto nemá na střeše takové to taxi svítidlo. To bylo pak ještě horší, určitě se mě budou ptát na cestu, ale já jim asi moc neporadím. No nakonec to byli mladí Izraelci, kteří zastavili jenom proto, že jestli bych je nevyfotil! No tak jsem je vyfotil.
Situace to byla opravdu vtipná.
Eilat je turistické město a není tu nouze o nákupní centra převážně s hadříky avšak s krásným výhledem
i o luxusní hotely.
před kterým si zrovna Izraelci tancují.
Nedaleko se zase dohaduje velký byznys
Chodí po promenádách
Dávám si k obědu falafel a jdu se projít trochu za město směrem k Egyptským hranicím. Tady začáná ta pravá izraelská alternativa.
Každopádně hezky muzikantsky řešený tu mají kruhový objezd
A pak zas hurá do hostelu Corinne, kde se sešla další dobrá parta lidí z Čech, Finska, Švýcarska, Izrele, Argentiny a USA, aby společně zapařili. Byl to bezva večer.
Nejdříve v hostelu
A potom na pláži
A další den, hurá na sever, do Mitzpe Ramon. Máme tam namířeno spolu s Nickem, Švýcarem z party, trochu projít poušť.
Jak vidíte, většina osazenstva jsou vojáci, v Negevské poušti je totiž množtví vojenských základen a tito vojáce se po šabatu vrací do svých základen.
Cesta Negevskou pouští má svoje neopakovatelné kouzlo, které běžný Evropan prostě nezažije. Je poznat, že tu jste v permanentně válečném stavu a že bezpečnost se tu prostě nezanedbává.
Některé značky působí lehce dramaticky. Jako třeba tato, upozorňující na možné tanky křižující silnici.
Tank jsme tu opravdu viděli, tento je zde však umístěn natrvalo.
Na jedné ze zastávek koukám na tuhle sympatickou autokrásu a říkám si, že tohle už asi opravdu nejezdí..
Když tu náhle přijde nějaký Izraelec, naskočí dovnitř, nastartuje a odjede. Jako to jsem fakt nečekal.
Jak tak rozvážíme vojáky po různých základnách, jedna z nich je letecká. Hmmm, hned bych se proletěl. Ale tady by mě asi nevzali.
Jsme v Mitzpe Ramon a hurá najít The Green Backpackers hostel. Ještě je třeba poprat se s osudem, kdy nám běží přes cestu černá kočka
Všimli jste si že ta kočka levituje?
A pokochat se místním krásným safari.
Krááásný, nedivím se, že lidi jezdí na safari. Divočina bez plotů má svoje kouzlo.
A hurá se ubytovat. The Green Backpackers je strašně cool hostel se super sympatickou majitelkou, jeden z těch nej ve kterých jsem kdy byl. A ještě vůbec netuším, že za necelé dva roky tady budu jako dobrovoník na mojí měsíční misi.
je ještě asi 3 hodiny do západu slunce a tak jdu udělat malý průzkum pouště. Mým cílem se stává místo zvané Carpentry.
Hostel se nachází asi tři minuty chůze na okraj Ramonského kráteru a už mě vítá nedozírná pustina.
Sestupuju dolů a vydávám se směrem ke Carpentry. Užívám si toho naprostého klidu a těším se ze samoty. Tady si člověk opravdu slušně vyvětrá hlavu. Zapomeňte na psychoterapii, jeďte do pouště!
Sem tam člověk narazí i na život, to jako ve vádí, místech, kudy po deštích teče voda.
Čas tu ale letí dost rychle a je čas se otočit abych se stačil vrátit za světla. Můj pohled zaujímá tvar, který mi velmi připomíná horu Říp.
A netuším jak (zřejmě s vodou) se zde, kdesi uprostřed pouště, ocitla tato traktorová pneumatika.
Ramonský kráter má převýšení pár set metrů a to co jsem na začátku cesty šel dolů, musím teď nahoru. A západ slunce je tu mnohem rychlejší, než jsem zvyklý od nás z Evropy. Mám to nahoru ještě tak 10 minut a už je skoro tma, že vídím jen obrysy.
Jde se nepříjemně, ale zvládám to.
Navečer jdeme s Nicem ‘lovit hvězdy’. Tato oblast totiž patří k těm nejméně znečištěným světelným smogem. A je to znát.
Takto se ‘loví’ a takto to vypadá nahoře.
Ještě na závěr jeden autoportrét
A jdeme spát
A jako v případě mého dobrovolnictví zde, mi i teď byla domovem ta postel vpravo dole.
Nadruhý den máme v plánu velký výlet až kamsi ke 15 kilometů vzdálené Zdi Zkamenělin (Amonite wall). Možná vám 15 km nepřijde moc, když k tomu však přidáte převýšení asi 650 metrů a pouštní podmínky, už to zní zajímavěji.
Cestuje se nám fajn, jen je poznat že jdu se Švýcarem, v místě jménem Ramoský zub, kde přecházíme hřeben hor má přede mnou zkušenostmi značně navrch. Ale dáváme to oba.
Po téměř pěti hodinách (včetně pár pauz) konečně přicházíme ke Zdi Zkamenělin. Asi 30 metrů vysoké stěně, která je tvořena výhradně zkamenělinami (toto místo, které je v nadmořské výšce asi 800 m.n.m. totiž kdysi před dávnými lety bylo dnem oceánu!). Je to rozhodně zajímavý pohled.
Odtamtud už je to jen pár set metrů k silnici č. 40, kde všichni zdejší cestovatelé po treku stopují zpět do Mitzpe Ramon.
Máme štěstí, netrvá to ani 5 minut a někdo nám zastavuje (průměrná doba na stop tady je asi 10 minut, takže se nemusíte bát až tu budete!). Cesta zpět trvá necelou čtvrthodinku a máme tak sympatického řidiče, že nás zaveze až před brány hostelu.
A do Mitzpe Ramon přichází večer
Ráno se loučím s Lee (majitelka hostelu), Nickem a přes Beer Shevu cestuju dále na sever, do Jeruzaléma, Jericha a Betléma.
V současné době už téměř zapomenutá automobilka dříve patřila k tomu nejlepšímu, co mohlo Česko v odvětví autombilovém průmyslu světu nabídnout.
Historie firmy sahá do roku 1907, ve kterém spatří světlo světa první automobil, od roku 1912 se zde vyráběly luxusní automobily Praga Grand.
Mezi lety 1919-1940 dochází k největšímu rozvoji automobilky, kdy mezi prvními přichází s řadou inovací jako jsou centrální mazání podvozku, balónové pneu, cirkulační mazání motoru či sedmi a osmirychlostní převodovky pro nákladní vozy.
V době války nuceně továrna nuceně přistupuje na vojenskou výrobu podle cizí dokumentace.
25. března 1945 je při náletu zničeno 90% závodu.
Po válce a znovuobnovení továrny se firma zaměřuje na nákladní vozidla v letech 1953-56 je jedinným vyráběným automobilem slavná Praga V3S. V roce 1953 také dochází k přejmenování automobilky, která dále nese název Automobilové závody Klementa Gottwalda.
Tento automobil se stal velmi populární díky skvělé kombinaci relativně malé váhy, spolehlivosti a odolnosti. V horských cestách nezatěžoval cesty a byl bezpečnější alternativou svých těžších kolegů (např. Tatry), dobře také snášel extrémní teplotní a klimatické rozdíly, které na něj kladlo podnebí Tibetu.
V roce 1964 továrna končí s výrobou automobilů a nadále se soustřeďuje na výrobu převodovek a agregátorů pro firmy Avia a Zetor
1.7. 1990 je zrušen název Závody Klementa Gottwalda, od roku 1992 pak spouští výrobu vozu UV 80.
Výroba se zastavuje v roce 1997. Část areálu byla využita pro stavbu multifunkční arény k příležitosti mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2004, malá část je dodnes využívána jako sklady. Největší část areálu však chátrá a čeká na své další využití.
Stává se úkrytem pro bezdomovce a často také inspirací pro graffiti či, pro svoje charismatické prostředí, pro fotografy.
Vydejte se na virtuální prohlídku komplexem:
Poloha objektu je: 50.107045,14.5122529
Mapa:
Miniseriál o cestě krásnou přírodou, přípravě fotoworkshopu, dobrovolnictví na norské farmě a samozřejmě části mého života.
Podzimní Lofoty – cesta na sever
Podzimní Lofoty – krásy souostroví
Podzimní Lofoty – WWOOF dobrovolnictví a cesta domů
3) WWOOF dobrovolnictví a cesta domů
Trávit zimu na Lofotech se mi nechce a ani se tady po žádné práci nepoohlížím. Raději cestuju na jih do mě známé oblasti, kde rozhodně chci navštívit Kristána, mého prvního norského přítele. A někde kolem Osla se případně poohlédnout po nějaké práci na zimu. Idálně cokoli v hotelu, tam člověk ani nezmrzne, ani neumře hlady.
Ukrajuju kilometry, zastavuju že si udělám krátkou přestávku a procházku po přírodě. Nedaleko silnice slyším řeku a tak se k ní vydám.
A koukám, že kromě řeky tu mají ještě jednu zajímavou atrakci, výstavu veteránů..
Tak tento kus vypadá, že tu je ještě od války.
Pokračuju dál a když je těch kilometrů pár set, přichází první milník cesty, polární kruh. Tady na E6 si s ním i vyhráli, maj tu úžasnou budovu
A v prostoru za ním je snad povinnost každého, kdo jde kolem, postavit nějakou pyramidu z kamení.
Když už jsem tady, jdu se podívat i do toho návštěvnického centra a nestačím zírat, co za komerci to vlastně je. S motivem polárního kruhu si tu můžete koupit úplně všechno, hrníčky, budny, boty, certifikát (papír) s vaším jménem za 100 NOK, že jste zde byli
a samozřejmě taky ponožky.
Odolávám pokušení a pokračuju. Zanedlouho už potkávám první místa, kde jsem jel i loni. Auto zvané Plechovka má sice slušnou spotřebu, nicméně jednou za čas se pro benzím prostě musí. A kdesi tu jsem potkal zatím asi nejvíc punkerské auto, co jsem kdy viděl. Však posuďte sami.
Doufám, že jste nepřehlídli ten stylovej kufřík na nosiči! Tohle se opravdu jen tak nevidí.
Jak se blížím k Trondheimu, i příroda se začíná měnit. Ta úplná divočina ustupuje polím, stále to tu však krásně hraje barvami.
Nadruhý den pak téměř hned po ránu míjím národní park Dovrefjell–Sunndalsfjella a jelikož nespěchám, říkám si proč se neprojít. Parkuju Plechovku u silnice a vydávám se do chráněné přírody. Úvod je docela prudce do kopce, ale nic proti stoupání na Reinebringen, takové příjemné ranní zahřátí (přes noc už je dost zima). Je tu opravdu krásná příroda
Nicméně po výstupu na takovou náhorní plošinu se okolí mění v téměř pustinu a to mě nějak nebaví.
Asi po hodině kdy vždy jdu na nějaký horizont a doufám, že za ním už to bude zajímavější se otáčím a jdu zpět k autu. Procházím zpět lesíkem a po levé straně vidím takovou zajímavou dřevěnou stavbu. V ohradě pro ovce tam pro ně mají stáj a mě přijde úplně krásná.
Řeknu vám, já být ovce, tak nechci bydlet nikde jinde. Jenže ovce moc na bydlení nejsou a radši pořád někde trajdaj.
Volám Kristiánovi, domlouváme se na zítřek, že k němu přijedu a nemusím tedy spěchat. Na chvíli se stavím v Hamaru, kde obdivuju bývalou olympijskou halu ve tvaru vikingské lodi.
a potom, na rozdíl od loňského rychlého projetí, se alespoň chvíli stavuju v Lillehammeru. I když ve starém městě zase ne, jen na okraji, tam kde maj skokanské můstky.
Ještě to tam má tu olympijskou atmosféru.
Den poté mě čeká posledních pár set kilometrů a hurá na návštěvu ke Kristiánovi. Když už jsem to měl cestou, nemohl jsem vynechat na alespoň krátké zastavení odpočívadlo Rødsund, právě to, kde jsem se loni seznámil Janom. Bez všeho toho ruchu tam, různých pracovních přivandrovalců ze všech koutů Evropy a cigošů z Bulharska, to tam vypadalo úplně idylicky.
Těšil jsem se na setkání s Kristiánem moc. Nejen na to ho zase vidět, ale taky se dozvědět osudy lidí, se kterými jsem se tam loni potkal. Nejvíce mě samozřejmě zajímal osud dvou Maďarů. No, nebudu vás napínat. Byli u Kristiána čtyři měsíce, o práci nezavadili, chodili na kurz norštiny (který nezaplatili a nechali za sebou tedy slušnou maďarskou sekyru), Kristiána vyjedli a odjeli. No ne že by mě to překvapilo. Ani mě nepřekvapilo, že dle Kristiánových slov byla větším viníkem tý jejich tristní situace slečna. Ale víte jak..
Večer příjemně uplynul a rozhodně jsem nepohrdnul Kristiánovou nabídkou, že u něj můžu zůstat. Na druhý den jsme šli objevovat krásy Mossu, jj, to byly krásný vzpomínky na minulý rok.
Začal jsem se tedy zabývat tím, jestli vlastně v Norsku zůstat nebo ne a tak jsem si řekl, že zkusím dobrovonictví přes WWOOF (celosvětové možnosti dobrovolnictví na organických farmách) a budu hledat nějakej ten job v průběhu dobrovolnictví, alespoň si vydělat na jídlo a bydlení. Úplnou náhodou jsem narazil na jednu farmu asi 20 km od Osla, kde hledali dobrovolníka s poznámkou “co nejdříve a včera bylo pozdě”. Napsal jsem jim a dostal potvrzovací odpověď.
Super, neuběhly ani dva dny a už mám první norskou práci. Domlouváme se že přijedu na 8 dní, protože potom čekaj jiné, dokonce 3 dobrovolníky.
Loučím se tedy s Kristiánem, který se dost diví, že už zas padám pryč a jedu asi 50 km vstříc novým osudům na farmě ve Svartskog (neboli Černém lese). Seznamuju se s Alexem, manažerem farmy, američanem, který tu byl loni jako dobrovolník a tuto sezónu už se tam vlastně stará o celý její běh. Potom s Alexovou přítelkyní, klukem z Walesu jménem Morgan (velkým to fanouškem rugby) a Paulem ze Skotska. Náplní mi bude hlavně krmení prasat 2x denně. Super.
Na druhý den ráno mě čeká první pracovní den, připravujeme pro čuníky (mají jich tu asi 200) směs ze 160 kg sušených brambor. No jako málo toho není. Po krmení pak jedu s Paulem do místní pekárny, kde v popelnicích před nimi nabíráme odtamtud vyhozený chléb, a z nedalekého skladu zeleniny zas suroviny odtamtud, což slouží jako doplňkové krmivo pro prasata.
Jestli je něco skvělýho, tak večeře. Super jídlo z nepochybně organických surovin. Mňam, začíná se mi tu líbit.
A druhý a třetí den zase mezi prasátka: nakrmit, pauza, oběd, přestávka, zase nakrmit zvířectvo a večeře. Jde to tu rychle, také se připravujeme na velký déšť, který má přijít a připravujem zvířatům čersvé vystýlky v jejich krytech. V mezidobí zjišťuju, že ten samý chléb co dáváme prasatům tu my dobrovolníci máme i k jídlu. No co, žádná hrůza. A to jídlo na večer.
Den na to opravdu prší. Jako fakt hodně, takže místo bramborové kaše dostanou prasata jen pelety. Nasypat, hodit do výběhu, takhle oběhnout všechny výběhy (máme jich tu asi 7) a rychle dom. Za slabou půlhodinu je hotovo.
U večeře se bavíme o dávných dobách a téma dneška je, jakou trapnou chvilku vám život připravil na základní škole. No, každému něco. K večeři máme dnes jen nějakou divnou pizzu. Chjo.
Potom je tu velká změna a ke krmení prasat ještě počítáme a vážíme ovce. Konečně se seznamuju s majitelkami farmy. Ta hlavní je slušně neurotická, takže jsem tedy dost rád, že většinu provozních věcí je třeba řešit jen s Alexem. Ten ale odjíždí na velký výlet na Trolltunga, tak to snad přežijem. Paul má pak zajímavou zálibu, sotva dojde z farmy dom, zapne svůj tablet a začne hrát hru. Hra spočívá v tom, že digitálním zvířatům dáváte digitální žřádlo a vůbec se staráte o všechny jejich digitální potřeby. Jako tomu se říká opravdová zažranost do světa zvířat na farmě.
Další den už sice neprší, všude jsou ale kaluže a blátivo. Což pak v děravých holinkách není žádnej med. Jednu nohu mám pořád komplet promočenou, taky by mohli pořídit holinky, do kterých neteče.
K večeři máme blafy od McDonalda. WTF?
Alex se svou přítelkyní odjíždí a mě čeká (po pěti dnech pracovních) první den volna, tak se jdu projít po farmě
a po okolí. Někde tady totiž kdysi bydlel slavný norský polárník Roald Amundsen.
jehož dům jsem ale nějak nenašel. Cestou jsem se bavil na sympatické genialitě norských dopravních značení, které mě zaujaly už loni. Ve všech zemích, kde jsem zatím dopravní značky sledoval by v takovémto případě napsali !!!POZOR DĚTI!!! Tady mají toto
Je super umět norsky.
Nějak mi není dobře a tak jdu brzo spát, nazítří je pondělí a mám ještě volno, zajedu omrknout Oslo a nějaké ty pracovní možnosti, které jistě nabízí.
Tělo je však proti a zůstávám v posteli. Není mi nic moc, sice žádná hrůza, ale už mi bylo líp, to nevypadá dobře.. A zítra do práce, no uvidíme.
Tak do práce ne, to by nešlo. Jsem rád že se dobelhám do naší společenský místnosti dobrovolníků dát vědět, že se mnou dnes fakt nemůžou počítat. V posteli jsem celý den, potím se a průběžně suším prádlo na elektrickém radiátoru, takže mi uschne vždy, když se už musím převlíct. Je mi tak blbě, že ani nejdu na večeři (asi bych i ocenil, kdyby se za mnou stavili spoludobrovoníci a něco mi přinesli, ale nestalo se). A doufám, že zítra mi bude líp, protože bych se měl odstěhovat.
Ale není, je mi hůř jak den předtím a tak když ráno potkám Alexe, který se večer předtím vrátil z výletu tak mu na jeho otázku jak se mám, upřímně odpovídám, že hůř jak včera. Což doufám, že když mi včera bylo tak blbě, že jsem byl celý den v posteli a ani nešel na večeři pochopí tak, že není dobrá doba mi říkat abych se sbalil, uklidil a odjel. Mýlil jsem se. Ale prý když je mi blbě, tak nemusím spěchat.
Ano pravdou je, že jsme byli domluveni na 8 dní, které právě dnes uplynuly, na druhou stranu mě osobně by přišlo zásadně divný vyhodit v takovým stavu někoho, kdo mi sem přišel pomáhat. Tím spíš, že když místo by se našlo (nikdo by nemusel spát před domem) a já toho opravdu neměl ani v plánu moc sníst.
Tímto se tedy končí veškeré dobrovolnické aktivity. Protože když dobrovolničíte u někoho, kdo vám dává chleba z popelnice, k večeři sračky z McDonalda (v garáži má Teslu) a nemocnýho vás vyhodí, tak to je na mě prostě moc.
Volám Kristiánovi, zda by se mě neujal, ale nebere telefon. No nic, zkusím přijet bez ohlášení, doma ale není (navíc mám dojem, že měl v plánu jet do Voldy). Co teď, na hotel jsem si dobrovolnictvím nevydělal, připojím se na internet (ještě že to wifi funguje i přes dveře) a koukám na trajekty z Trelleborgu do Německa. Zítra ve 11:00 Trelleborg-Sassnitz za 46 Eur. Nojo, ale co do zítra? Spása, hostel v Goteborgu za pouhých 800 Kč. No nechce se mi do toho a zkouším Kristiánovi zavolat znovu. Nic.
Bookuju trajekt, dnešní hostel v Goteborgu a vydávám se na cestu. Přijedu do Goteborgu, kde platím 800 hostel, 250 parkování a 200 povlečení a pocitově mám dojem, že jsem znovuzrozen. Není mi ani dobře ani špatně, tak jdu trochu okouknout město.
Raději to nepřeháním. Noc nějak přežiju, brzo vstávám, protože mám před sebou ještě víc jak 300 km na trajekt. Hurá, naloďuju se, vyloďuju se, následných 700 km řídím ve velmi podivném stavu. Jsem rád že jsem v pořádku doma. Trvá to 10 dní, než se dám dohromady.
