Topdestinace.cz

Obsah s odkazy na jednotlivé kapitoly tripu:
Cesta tam a první seznámení se s Mizpe Ramon
Různá hostelová dobrodružství: Vánoce, Chanuka, Golany + ztraceni v poušti
Rodinná návštěva, Jeruzalém, Betlém, Nazaret, Haifa
Tel-Avivské outro, Caesarea, Budapešť a cesta dom

Kapitola 4: Izraelské outro

Tel-Aviv, 18°, déšť. A co víc, z půjčovny mi přišla SMS, že pobočka autopůjčovny, kde jsem si auto půjčoval se zavírá kvůli sněhu a mám využít druhou jeuzalémskou pobočku. No, zvedám telefon a domlouvám se, že bych nejraději vrátil auto v Tel-Avivu, což je možné, dokonce bez poplatku a tak využívám (aspoň k něčemu byla ta půjčovna dobrá). Původně jsme chtěli udělat jednodenn výlet k mrtvýmu moři s kamarádama z Tel-Avivu, ale… Prší ráno, prší v poledne, odpoledne večer i v noci.

Abych zahnal nudu a protrénoval angličtinu a business skills, zapínám podcast smartpassiveincom.com, kde si Pat Flynn (maník, který podcastuje) v jednom díle přizval hosta jménem MJ de Marco a bavili se tam o de Marcově přístupu k byznysu, který shrnul do knihy jménem The Millionare Fastlane, což by se dalo přeložit jako “V rychlém pruhu k miliónům”, ale já bych si dovolil tradiční volný překlad, jako jsem to udělal již minule z podcastů Steava Pavlíny, a to v tomto případě: “Milionářem snadno a rychle v 10 lekcích”. Knihu si v originále můžete koupit u něj na stránkách, nebo si jí můžete stáhnout v super elektronické knihovně tady. Jestli byste měli mít špatný svědomí že stahujete knihu zdarma, u týhle mít až tak nemusíte, protože v jedný kapitole sám MJ píše: “Čtěte! Knihy si kupujte, půjčujte, nebo třeba ukradněte, ale čtěte.” Krom přínosného textu, to bude také velmi přínosná kniha pro vaší angličtinu.

Ale to jsem nějak cestovatelsky odbočil, zpět do zimního Tel-Avivu

OK, už prší 2 dny v kuse, no to nemůže dlouho trvat. Den nato se situace opakuje, stejně tak nazítří, kdy už mi dochází na déšť nálada, jdeme se s pár kamarádama opít. Bohužel v Izraeli je zbytečně drahý pivo a ještě k tomu jsme v čajovně, kde je pivo ještě dražší (28 NIS), až mě z toho ráno bolí hlava a pokračuje to přes celej den.

Ten den byl bohužel poslední den široko daleko, kdy nepršelo celej den a po týdnu mi došla trpělivost. Letošní izraelskou odyseu jsem měl rozdělenou na tři části – dobrovolnickou, průvodcovskou a část, kdy jsem chtěl zapracovat na informačním článku o Izraeli. Fotit v takových podmínkách nejde, projet Izrael taky nejde (např. velké části Negevu jsou kvůli vodě zavřený), takže padá rozhodnutí a kupuju letenku směr dom.

Tím se samozřejmě počasí začíná lepšit, dostávám pozvání na pracovní oběd do Googlu od jedné kamarádky, co tam pracuje a s kamarádem, který právě dokončuje průvodcovský kurz plánujeme výlet do Caesarey, kde mě chce mít jako “pokusného králíka” turistu. Super je plán.

První z pěknejch dnů trávím na kole a projíždím stará známá místa Tel-Avivu. Kdysi jsem tu studoval, takže mířím do univerzitního kampusu si to tam projít. Hudební fakulta kde jsem (dva semestry) studoval se nachází hned u vchodu a já jsem za celou dobu jen jednou šel asi ke třetímu domu, protože jsem tam byl řešit nějakou byrokracii. A teď jsem zjistil, že krom různých faktult tam je v kampusu i fotbalové hřiště a synagoga.

Pak jsem jel k letišti Sde Dov, kde jsem konečně zjistil, jak se dostat na spotterské místo k patě přisávací dráhy a hned jsem měl jeden super úlovek.

Právě přisávalo vojenské letadlo, a asi minutu nato u mě bylo auto z ostrahy letiště. Co se mě ale chtěli zeptat netuším, neboť mi bylo jasný co se stane a tak jsem hodil foťák přes záda, sedl na kolo a tvářil se jako sprostý turista. Naštěstí to vyšlo a nikdo mě nestavěl. Nerad bych dostal do pasu razítko, které upozorňuje bezpečáky na letišti, že mě maj proklepnout trochu víc. což jsem rád, protože i tak to bylo důkladný, ale nebudem předbíhat.

Wow, konečně super den.

V Googlu maj jinak fakt dobrý jídlo. První mě hned na recepci překvapilo, že stačilo říct, že jdu do Googlu a hned mě pustili bez toho abych musel i jen ukazovat ID. A pak oběd. Pochopil jsem co znamená program Google+10. Google totiž krom toho že má svoje kuchaře, který uměj fakt kua dobře vařit má taky vlastní cukráře a ty se fakt snažej – aby všichni zaměstnanci úspěšně prošli programem Google+10. Co to znamená? Prostě a jen to že do 3 mesíců od nástupu do firmy přiberete 10 kilo.

Po obědě následuje prohlídka firmy. Google je zde asi na 5ti patrech a nestačil jsem zírat. Krom chillout roomů, kde se zavřete a jste v naprostém klidu, masáží, surfovací místnosti (ne na internetu, ale na surfu), tradiční zkluzavky z patra do patra, traktoru s přívěsem!, pingpongovýho stolu, prádelny, kde si můžete vyprat, a kam v úterý navíc chodí kadeřník. A k tomu všemu ten fajnej výhled.

Další den jedem s Danem do Caesarey. Bývalé římské město asi 60 km severně od Tel-Avivu je samozřejmě, jako všechno tady (krom Jeruzaléma a Haify) naprosto tristně dostupné hromadnou dopravou. Jedeme šerutem na sjezd z dálnice asi 5 km od Caesarey a odtamtud musíme pěšky (nebo čekat asi hodinu a půl na autobus, který těch 5 km jede asi půlhodinu, protože staví u každýho druhýho baráku). Zvládáme, hurá.

Vzhledem k vlastnictví roční permanentky do všech národních parků Izraele, kterou jsem koupil za 180 šekelů, mám vstup zdarma (jinak stojí 39) a hurá, zpět do 2000 let staré minulosti, kdy po světě běhaly takové osobnosti, jako například Pontius Pilatus. Mnoho lidí se před časem dušovalo, že nikdo takový nikdy nežil, a jsou to všechno jen pohádky, ale archeologie je prevít a byly někde zde nalezeny mince právě s tímto jménem – to je např. jedna z věcí, kterou se dozvídám od Daniho, budoucího (hned po zkouškách, který má za pár dnů) průvodce po Izraeli.

Caesareu mám celkem rád. Není to ani moc velký ani moc malý, prostě tak akorát na dvouapůlhodinovou příjemnou cestu do historie. Bohužel díky Daniho výkladu padla má romantická teorie, že zdejší minikoloseum, které je pouze půlkruhové a ten chybějící půlkruh je směrem na západ, tak že měli diváci večer, krom na představení, i romantický výhled na zapadající slunce.

No neměli, no, protože za jevištěm byla stěna. Krom divadla je zde ješte hippodrom, Herodův palác, lázně, přístav, torza obydlí.

Čas uteče a svištíme zpátky do Tel-Avivu. Sice mi letadlo letí až nad ránem, ale dávám si relaxační bezspánkovou noc. A stále přemýšlím, jestli pojedu na letiště vlakem v 4:40, kdy bych měl na letišti dvě hodiny do odletu, nebo v 5:40, kdy bych měl jen jednu hodinu, což může být v Tel-Avivu celkem málo (ale někdy se to dá stihnout i super rychle). A jak tak přemýšlím, zjišťuju, že čas pokročil a jiný vlak než v 5:40 nepřichází v úvahu. Vzhledem k tomu, že jsem v Izraeli poměrně často a nebaví mě stále tahat věci sem a tam, nechávám si většinu oblečení u Dana a vyrážím na Ben-Gurionovo letiště. Tentokrát však poletím do Evropy poněkud jinak. Toto byl můj 20 výlet do Izraele a zatím vždy jsem z poklidné Evropy odlétal na horkou válečnou půdu (jednou dokonce doslova). Před pár dny došlo v Paříži k teroristickým útokům na redakci Charlie Hebdo, pár dnů nato opět v Paříži k útoku na židovský obchod, několik dnů nato byl zmařen útok v Bruselu. To rozhodně nezní jako poklidná Evropa, spíš jako horká půda…

A ouha, měl jsem jet tím dřívějším vlakem. Celá moje letištní procedura se komplikuje hned tím, že jsem byl před osmi lety asi 2 hodiny v Egyptě, takže mám podezřelý razítko a jsem hozen do fronty pro podezřelé. A tam to začíná být zajímavé. No nepřišlo by vám divný, že někdo strávil v Izraeli téměř dva měsíce a nemá vůbec žádný oblečení, jen spoustu stativů, foťáků a objektivů? A taky tří mobilních telefonů?

Úplně nejvíc securiťákům nedala spát

u který se mě asi 5x ptali, jestli je moje. Naštěstí jsem před pár dnama četl článek, že tyto telefony se používají proto, že je v podstatě nejde hacknout, takže to zní jako dobrý argument i pro pozorné strážce bezpečnosti letového provozu. No, po dvaceti minutách začínám být lehce nervózní, zda stihnu let, který dle času za 5 minut zavírá dveře, tak se ozývám, že “tak trochu spěchám”. Na což mi hlavní strážce odpovídá ať se nebojím, že v letadle o mě vědí a že na mě počkaj. Moment, poslední check a…můžu letět. Letadlo stíhám, nasedám a užívám si letu.

Se sluncem v zádech zjišťuju, že je vidět nejen Tel aviv a Samarea (Palestinské hornaté území), ale i zasněžená hora Chermon, která je těsně u křídla. Krásný to je.

V zimě to v této oblasti obvyklé není, ale dnes je let klidný jak jízda po německé dálnici. Čtu si nějaký palubní časopis a najednou..wzum..

Na dosah od nás proletělo letadlo úplně opačným směrem. Jako nechci nikomu kecat do řemesla, ale řídící letového provozu by mohli být trochu prostorově velkorysejší. Ale všechno OK, za chvíli už přistáváme v Budapešti – tam mám šestihodinový stopover před cestou busem do Prahy. Já nemám Budapešť nijak zvlášť v oblibě. Když pominu to, že mi tu kdysi vykradli auto a tak se náš výlet na Balaton neplánovaně zkrátil a vlastně skončil dřív než začal, tak hlavně to město… Je takový velký. A šedivý. Kdybych ho měl definovat jednou větou, tak ta pak bude znít: “Metropole zašlé slávy”.

Upřímně, už toho mám celkem všeho dost, úplně unavenej, pak nemaj fotky takhle dopadat.

Tak rychle hurá směr Praha.

Tak zase někdy příště!

Obsah s odkazy na jednotlivé kapitoly tripu:
Cesta tam a první seznámení se s Mizpe Ramon
Různá hostelová dobrodružství: Vánoce, Chanuka, Golany + ztraceni v poušti
Rodinná návštěva, Jeruzalém, Betlém, Nazaret, Haifa
Tel-Avivské outro, Caesarea, Budapešť a cesta dom

Kapitola 3: Jeruzalém, Betlém, Nazaret

Jeruzalém – město míru. místo, kde se protínají civilizace. Dorážíme naodpoledne a jdeme si dát oraz. Přece jen, Jeruzalém už stojí nějaký to tisíciletí, tak nám jistě ještě do večera vydrží.

Super, je večer a Jeruzalém ještě stojí. Bydlíme v Jerusalem hostelu a tak to máme do starýho města co by..prostě kousek. Přeháňku jsme prospali ale počasí nic moc, takové tradiční lednové Jeruzalémské.

Tak se pojďte přidat s náma na tůru večerním Jeruzalémem.

(..jestli tu někdy budete a nebude vám líto dát ty nekřesťanský prachy za ubytko zde (Austrian hospic), tak to udělejte. Je to nádhernej prostor, ze střechy je krásný výhled a navíc tam maj v knihovně na chodbě nějaké knihy v češtině..)

Nechvalně, spíš smutně známe proto, že byla před lety nejčastějším cílem teroristických útoků palestinských sebevražedných magorů. Naštěstí..klep..klep..jsou takovéto útoky minulostí (a jejich konec se až podezřele shoduje s výstavbou

Jsme zpět v Jerusalem hostelu a jdem spát, zítra nás čekaj ty největší jeruzalémský pecky, kvůli kterejm sem jezděj lidi z celýho světa.

Dáváme si snídani v místní kuchyňce, která je v rámci ubytování (nic moc) a vyrážíme dobýt Jeruzalém.

Večeře a spát. Zítra Betlém, Mrtvé moře a cesta na sever směr Nazareth, je se na co těšit.

Máme zarezervovaný auto a tak volám do půjčovny zda je možné jet do Betléma. Prý není (resp. možné to je, ale neplatí tam pojistka – pozn. autora). A tak jdem pjéšo k Damašské bráně a odtamtud busem č. 21 (za 8 šekelů) do Betléma. Počasí se horší.

V Betlémě je permanentní zácpa a všichni trouběj asi tak často, jako my evropani dáváme směrovky. Jako už po deseti minutách mi to celkem leze krkem. No my směřujem z konečný autobusu směrem do kopce ke všem těm super věcem, co Betlém nabízí. Vlastně toho není až tak moc, pro turisty je to vlastně jen Chrám narození páně. Wow, a hned máme kliku, dorazili jsme totiž na pravoslavné vánoce. Takže všude ještě 3x tolik lidí než obvykle.

Prošli jsme to tam a jeli zpět do Jeruzaléma. Došli do autopůjčovny, kde mě zas jednou tenhle systém nasral doběla. K ceně, kterou jsem našel přes net (13 USD/den) musíme zaplatit dalších 22 USD/den “povinné” pojištění. Což určitě tak není (protože se dá auto jinak půjčit od asi 90 NIS/den, takže by matematicky vycházelo, že by ostatní půjčovny byly skoro v mínusu) a je to jen oser internetového srovnávače, na kterej tady tedy nebudu dávat odkaz. Navíc, máme zarezervovanou “Škodu fabia nebo podobné” – tedy pětidvéřové celkem prostorné auto, vyřídíme agendu, protože nemám náladu (na což nepochybně spoléhaj) řešit auto v zapršeném Jeruzalémě jinde a jdu do garáží pro toho fešáka českýho. No a tam na nás čeká Fiat 500. Jako to už fakt přeháněj. A ještě se mě sažej přesvědčit “že to je vlastně lepší”.

Jedem pryč, v plánu je koupání v mrtvém moři. Jenže počasí nám nepřeje, je takový to dušičkový počasí, kdy je vzduch tak vlhkej, že vlastně skoro prší slunce nikde a teplota dávno ne s ručičkou na 20ti stupních. No neva, jedem alespoň směrem k Mrtvému moři.

Jeruzalém se nachází v nadmořské výšce cca. 700 m.n.m. a Mrtvé moře jak asi víte v nadmořské “výšce” -421 m.n.m., takže je to na vzdálenosti cca 40 km celkem sešup. U tohoto kamene ležícího právě na úrovni hladiny moře obvykle stojí pár velbloudů pro turisty na fotku, ale v tomto počasí po nich není ani stopa.

Počasí nám nepřeje a tak se kus za Jerichem (kam s autem nemůžem kvůli pojistce) stáčíme na sever po silnici č. 90, pak přes checkpoint do Nazarethu, kam se jedeme ubytovat do skvělého Fauzi Azar Inn. To je první hostel v Nazarethu založený asi před 10ti lety a já měl tu čest být jedním z prvních hostů – ale to už je dávno:). Nachází se přímo v historickém centru města, všude je odtamtud kousek a krom toho, že je architektonicky krásnej (jste vlastně v sídle bohatých obyvatel Nazarethu 18. století, tak je tam hlavně moc příjemnej personál. Ten se vám navíc snaží zpříjemnit pobyt takovými super věcmi jako je teplá polévka či právě upečené koláčky ke kávě. V ceně ubytka je taky snídaně, která je kvalitou na úrovni 4° hotelu. Jako mám toto místo moc rád.

V plánu je udělat zítra výlet po okolí, ale počasí je proti a tak se fakt zdržíme u skvělý snídaně a pak jdem objevovat (teda já už moc ne, ale nejsem tu sám) krásy Nazaretu. Začínáme Bazilikou zvěstování, šílenou železobetonovou stavbou někdy ze 60. let 20. století. Ale na to všechno se sem celkem hodí.

Kolem baziliky je mnoho mozajek darovaných různými zeměmi, je tam i mozajka z Československa a Slovenska, ale kdo by měl v tomhle počasí náladu pobíhat venku, že..tak hurá dovnitř. I přesto, že je bazilika novějšího data, ve spodní části baziliky se nacházejí historické objekty a části dřívějších staveb. V horní části se pak praktikují mše.

I v interiéru stavby se nacházejí mozaiky, tato je z Japonska s názvem “Marie v kimonu”

Je jich tam asi 10, ale ještě bych rád zmínil tuto původem americkou, ze které jde dle mě celkem hrůza.

Z Baziliky zvěstování se přesouváme jen o kousek vedle, do přilehlého kostela, který nám byl doporučen na recepci našeho Fauzi Azar Inn s tím, že má zajímavá sklepení a věž, kam se dá vyjít a je odtamtud krásný výhled.

Jen tu věž ne a ne najít a nebylo se koho zeptat. Tak jsme pokračovali okolo bronzové sochy Josefa

ke kostelu jménem Mariin pramen

Který byl ale zavřený a v tom vedlejším právě probíhal pohřeb. A tak to berem zpět opuštěnými uličkami starého města.

Zpět do našeho super hostýlku. Zajímalo mě proč vypadá celé město tak strašně mrtvě a kladu takovou otázku recepční. A je to jasné, jsou přece vánoce! Ortodoxní.

Další den je odlet mých spolupoutníků, mámy a jejího přítele do prahy loučíme se s Nazaretem a jedeme do Haify, snad bude počasí lepší a prohlídnem si alespoň Bahaiské zahrady, ty jsou takovým největším turistickým trhákem města. Jak tak jedeme po dálnici, koukám směrem vpravo. Chvíle přemýšlení a je to jasný, musím zastavit a tohle cvaknout. Nedalo se jinak, dálnice nedálnice.

Dojíždíme po asi půl hodině do Haify a počasí je trochu lepší, ale zahrady jsou zavřeny a jen se dočteme toto

A najednou bum, prásk, řidič skůtru co jede zrovna kolem to evidentně nečetl

Škoda, zahrady jsou fakt krásné ale protentokrát se musíme spokojit jen s pohledem přes plot.

Když už si je nemůžem projít, sedáme do auta a jedeme nahoru nad ně, je odtamtud krásný pohled nejen na zahrady, ale i na město a přístav.

Škoda počasí, ale aspoň o důvod víc sem přijet i příště. Odlet se blíží, vyrážíme do Tel-Avivu, kde je tak rozbouřené moře, že ani nejsou vidět vlnolamy, které mají skoro dva metry nad hladinu.

ale to až tak nevadí, kvůli koupání tu stejně nejsme, spíš ještě skočit na slavný Shuk ha Carmel, neboli Karmelský trh, koupit nějaké dárky pro ty, co jsou zpátky v Evropě.

Proč vynalézat kolo, co jiného přivézt z Izraele než nějakou tu sůl a šampón původem z Mrtvého moře a taky alespoň nějaké místní ovoce. Krom mandarinek kupujem ješte kaki churmu.

A pak hurá na letiště, počasí jsme ovlivnit nemohli ale užili jsme si to tu jak to jen šlo. A mě pak ještě čeká 10 dní v Tel Avivu.

Obsah s odkazy na jednotlivé kapitoly tripu:

Cesta tam a první seznámení se s Mizpe Ramon
Různá hostelová dobrodružství: Vánoce, Chanuka, Golany + ztraceni v poušti
Rodinná návštěva, Jeruzalém, Betlém, Nazaret, Haifa
Tel-Avivské outro, Caesarea, Budapešť a cesta dom

Kapitola 2:

Chanuka je svátek světel. Jeden z mála těch židovských svátků, které nemají původ přímo v bibli ale “jen” v historii. Je to svátek na paměť židovských bojovníků, kteří dobyly zpět Chrám v Jeruzalémě z rukou řeckých a syrských. Ten byl ale v cizích rukou znesvěcen (když byl v rukách řeckých, tak hádejte komu byl zasvěcen), a tak bylo potřeba jej znovu vysvětit. A k tomu je jedna nezbytná nutnost, přesně k tomu určený rituálně čistý olivový olej, jehož výroba trvá osm dní. Zásoba takového oleje však byla pouze na jeden den.

Avšak dle legendy se stal zázrak a množství oleje které mělo vystačit na jeden den vystačilo na celých osm dní, tedy dost na to, aby byl vyroben další potřebný olej. Je to tady prostě Svatá země už od nepaměti. Určitě vás tedy nepřekvapíí, že chanuka trvá osm dní a každý den se zapaluje jedna nová svíce. Začíná se jednou v den první a končí všemi osmi v den osmý. A abyste si nepodpálili barák, svíce jsou ve speciálním devítiramenném svícnu jménem chanukia (i když i ten se někdy nazývá menora). Devítiramenném proto, neboť jedna ze svící nereprezentuje jeden den, ale slouží pouze k zapalování ostatních svící. Tak a už to všechno víte.

Také se pomalu končí období malé obsazenosti a s postupným přibýváním svíček na chanukii přibývají i hosté. Na hostelu je úžasná ta variabilita, jsou dny, kdy tu je 12 hostů z 10ti různých zemí ze všech koutů Země.

Je super poznávat lidi z tak různých koutů světa. A nejen poznávat, ale i vymýšlet nějakou tu srandu. A tak se stalo, že jsme se ještě s jedním Kanaďanem, Američanem a slečnama z Kosova, Indie a Ugandy vydali na výlet do pouště. Celý se to začlo tím, že jsme jeli v autě v šesti. OK, nemělo by se. Dojeli jsme doprostřed kráteru, zaparkovali na jedno z parkovišť a vydali se na trek. Je to tady poušť pro turisty a tak neměl být problém. Však ani nebyl.

A po půlhoďce jsme..

Wow, tak to byl jeden z nejlepších dnů mýho života.

Chanuka pokračuje, lidi se obměňujou a je tu další akce, slaňování. Yoash, krom toho že je průvodce si nedávno udělal instruktorský kurz slaňování a kedže má mezi dvěma skupinama ráno a odpoledne přes poledne volnějc, jsou místní hosti (se slevou) a já (v rámci dobrovolnictví zdarma) pozváni užít si taky trochu toho adrenalinu. Takže se vydáváme na kraj útesu, vážeme se na lano a ..

Jo abych nezapomněl..

Chanuka se blíží ke svému konci a zapalujeme poslední svíci. A v životě fakt nevíte co se kdy stane. Jedním z nových hostů je sympatická sexica z Austrálie a kedže slovo dá slovo, dáváme si pozítří sraz v Jeruzalémě a zajedem spolu na Golanské výšiny. Tímto tedy ruším svůj původně plánovaný třídenní výlet do Eilatu. Ale předtím nás ještě u nás čeká štědrovečerní večeře, je přece 24. 12.

Každý z hostů má za úkol připravit tradiční vánoční jídlo z jeho domoviny, a kedže se mi nedaří sehnat kapra (no ani jsem ho nesháněl), nechávám si od mámy poslat recept na bramborový salát a dávám se do práce. Navíc tu máme další dva návštěvníky z Čech, tak k salátu dělají ještě něco moravského. Večeře je to vynikající, ochutnávám snad vše a na závěr je ještě chod palačinek v režii Francouzů. Ptám se místní Američanky, zda by mi udělala k vánocům hamburgera, ale je vegetariánka a tak to nevychází..

A ráno hurá směr Jeruzalém a pak spolu s Australankou na Golanské Výšiny do města Katzrin, kam dorazíme nedlouho před západem slunce a tak se necháme od recepce přímo odeslat na místo s nejhezčím výhledem na tento pravidelně se opakující jev. Sice to tu není tak krásný jako tenkrát v Mitzpe Ramon, ale taky hezký. Navíc ve společnosti medičky ze Sydney taaak romantický.

Překvapuju sám sebe jak jsem pozornej a vtipnej, je to prostě fajn večer. Balit holku z Austrálie vás taky celkem slušně staví před otázku: jel bych za touhle holkou až na konec světa (což Austrálie definitivně je)? A jelikož jak určitě víte, fajn znamená freaked out, insecure, nerurotic a emotional, nechávám balení Australanek na jindy a další večer trávím v hospodě s místním dobrovolníkem z Německa. Vlastně není to jen tak obyčejná hospoda, je to rovnou pivovar. A abych zapil žal, dávám si rovnou ochutnávací komando.

5 rozdílných druhů piv, čtyři “sériově vyráběné” a jeden druh sozónní, dnes z Passion fruit, neboli ..vlastně vůbec nevím, jak se tohle ovoce jmenuje v češtině, “vášnivé ovoce”? No to asi ne. Je to divný, ale dobrý. Pokud nemáte šajn o jakém ovoci to mluvím, tak vypadá takto

K snídani si pak dávám opravdovou lahůdku, limonádu z citrónu, který jsem si právě utrhl na zahrádce

Vynikající. Loučím se se všema a přes Jeruzalém se vracím do mé základny uprostřed pouště a začíná se poslední týden mého dobrovolnictví. Už to rozhodně není taková flákárna jako na začátku, protože máme celkem plno. A navíc, začínaj mě pěkně srát telefony. Když mám službu, tak OK, sice jsem doteď nepochopil, proč je mám brát, když jedinná moje práce je vzít si číslo na volajícího a Lee či Yoash jim pak zavolaj zpátky, ale budiž. Problém je, že lidi volaj i naprosto mimo všechny úřední hodiny a kedže tam jsem jedinný domácí, klidně zvedám telefon o půl sedmý ráno. A to už jako fakt nasere. Navíc zde dost často nikdo krom mě není, tak mám často službu i v době, kdy jí vůbec mít nemám. Krom telefonů se je taky třeba věnovat hostům. Někdy jde o prosté zodpovězení pár dotazů, jindy jen o dání ručníků a vyinkasování pár šekelů, ale je to takové to 100x nic umořilo osla.

Nakonec mi všechny ty telefony už tak lezou krkem, že ty které se mě netýkají (nejsou v mých office hours) vůbec nezvedám, ale i přesto (nebo právě proto), nálada jde z kopce. Ale zas konec se blíží:). Navíc Lee má nějakou hrozně divnou náladu, snaží se to svést na konec roku a účetnictví, ale nevim nevim. No co už, nic s tím nenadělám.

Párty na nový rok žádná není, ale dělám svůj první fotografický workshop v němčině na téma “používání jednoho kvalitního pevného objektivu, např. 50mm f/1,4 namísto jednoho průměrného zoomovacího objektivu, např. 18-105 f/3,5-4,5. S pár odbočkama k panoramatické fotografii a grafickým programům. A hlavně, den nato, je moje poslední šichta. Wow, třikrát hurá. Po prvním týdnu jsem myslel, že můj konec tady bude to nejsmutnější období, ale teď mám ze své svobody fakt radost.

A hurá, z Eilatu doráží máma se svým přítelem, a jdem provětrat poušť. Super výlet abyste si dovedli ten Ramonský kráter trochu představit, tak vypadá nějak takto. Ty malé výstupky nahoře na kráteru jsou vyhlídková terasa, návštěvnické centrum a vpravo pár pokojů hotelu Beresheet.

V poušti, jejíž tvar je po miliony let šlchtěn erozí se občas najdou opravdu zajímavé tvary. Do jednoho z nich se mi aranžuje máma, která tak vypadá jako by byla svatý obrázek.

Po pětihodinové tůře je čas na návrat, odtud tradičně stopem. Za chvíli zapadá slunce a tak jsem trochu nervózní, protože ve třech se nestopuje nejlíp a po západu by nám už vůbec nikdo nezastavil, ale netrvá ani pět minut a zastavují nějací mladíci, co se právě vrací z Eilatu, překopávají auto, protože maj vzadu sedačku pro děti a plnej kufr, ale vlezem se a jedem.

Poslední noc v The Green Backpackers a ráno jedeme směr Jeruzalém.

Soubor 5ti článků o mých prací i životem naplněných pěti měsících v Norsku. Článek věřím že nebude inspirací jen pro cestování na sever ať už za poznáním nebo za prací, ale najde se čas a prostor pro přemýšlení o životě i podnikání. Jsem si jistý, že pokud ho dočtete, budete … nechám se překvapit čím budete – napište.

Díly jako by to bylo antické drama:

Expozice: Z Prahy až za polární kruh I část = Praha – trajekt Tallin-Helsinki

Kolize: Z Prahy až za polární kruh II část Helsinki – polární kruh

Krize: Z Prahy až za polární kruh III část – první práce v Norsku

Peripetie: Z Prahy až za polární kruh IV část – osmička nepočká

Katastrofa: Z Prahy až za polární kruh V část – konec dobrý všechno dobré

Část pátá, katastrofa ..

Praha je fajn, potkávám pár kamarádů a užívám po šesti týdnech nepracovního víkendu. A pak zubař. V jedenáct jsem na křesle a po zkušenostech s předchozíma osmičkama (3 už jsou venku) nevím co čekat.

Zubařka bojuje, já bojuju, ale po třičtvrtěhodině lítého boje to je bohužel remíza. Půl zubu je venku a půl zubu stále uvnitř. Zubařka by potřebovala víc rukou, ale kolega z vedlejší ordinace má dovolenou. Jsem tedy přeliftovanej na Karlovo Náměstí na zubní chirurgii. Tam pak po třech hodinách čekání přicházím konečně na řadu. Snad poprvé, co se do zubní ordinace fakt těším. Navíc jsou tady všichni hrozně milí. A sympatický.

Spolu se mnou ještě přivezou do ordinace (pro ty kdo na Karláku na stomatochirurgii ještě nebyli, ordinace je místnost asi 5×15 metrů s řekněme 5ti křesly oddělenými přepážkami, takže takovej zubařskej openspace) nějakýho bezdomovce na lůžku. Evidentně opilej, možná dostal přes držku od nějakýho jinýho bezdéčka. Samo že mu nefunguje anestézie na 100%, a tak pořád jen nadává stylem: “děte doprdele, nechte mě bejt. Děte doprdele” a sestřičky ho pořád uklidňujou a doktoři mu poskytujou tu nejlepší péči co může dostat.

No a ke mě přijde doktor, koukne na mě, dá mi anestézii, poodejde a pak ho slyším: “Připravte mi chíru”. Ale to určitě není pro mě, v ordinaci jsou další 2 lidi.

Cítím, jak anestézie začíná působit. Teda je to mnohem větší šleha než jsem původně dostal u zubařky, nebo se to násobí. Strašně srandovní pocit v uchu mám. Asi za deset minut přijde doktor, koukne na mě a říká: “tak půjdeme na to!” a mě se před očima blejskne skalpel. Tak přece byla ta chíra pro mě.

Díky vymoženosti zvané anestézie a tak skvělému personálu co se málokde vidí se však následující asi půlhoďka dá v pohodě přežít. Nakonec mi do pusy namontujou asi 7 samovypadávacích mašliček (stehů) a můžu frčet. Platím třicetikorunu poplatek a ptám se doktora, jestli můžu v pátek letět do Norska. A on, že samozřejmě že pokud nenastanou komplikace, tak můžu.

Komplikace sice nenastávají, ale následuje týden v posteli a na antibiotikách (standardní věc po takovém zákroku), pusa nateklá a sice nic nebolí, cestovat  nejde. A tak ve čtvrtek píšu do Norska, že zítra určitě nemůžu letět a v sobotu ať se mnou tedy Daniel nepočítá. A mě ulítává letadlo. Ale to neva, kupuju let na další pátek.

Pracovně by se mnou stejně nic nebylo. Pusu nemůžu vůbec otevřít, když se hodně přemůžu, tak sním přesnídávku. Mám tedy v Praze extra týden. Mám tak čas zkouknout pár mých oblíbených streamových pořadů. A mezi nimi tento (to pro mě v současnosti důležité zazní kolem druhé minuty). Angličtina. Jasně, lingua franca dnešních dnů. Má smysl šperkovat norštinu? Chci vlastně vůbec v Norsku zůstavat? Nebylo to celý jinak?

Jel jsem do Norska vydělat peníze a vypadnout. Najednou zjišťuju, že jsem sám sebe přesvědčil, že se musím naučit norsky a že tam chci zůstat. Původně jsem chtěl jet na jih, k Bergenskému fjordu sbírat jahody. OK, když nebylo tohle, je super že jsem našel něco jinýho co funguje, ale proč jsem vlastně jel na sever. Jen proto, že byl levnější trajekt z Tallinu do Helsinek než z Rostocku do Trellborgu? Začal jsem se učit norsky jen proto, že jsem si řekl, že když už se teda vylodím v Helsinkách, tak pojedu do Tromsø. A když pojedu do Tromsø, musím se naučit norsky protože na severu prostě musíte umět norsky. Jenže já vlastně na severu už nejsem. A ani jsem nikdy pořádně nebyl. Hmmm, zajímavý. Myslím že je tedy na čase přehodnotit stav.

Chci zůstávat v Norsku? Ne. Je tedy potřeba norština? Ne. Je potřeba angličtina? Ano. Je úroveň mojí angličtiny C2? Ne.

Slovíčka z učebnice norštiny mám naučený celkem všechny, cvičení mi ještě dost chybí, ale pokračovat nebudu. Mělo by to smysl? Ne. Někdy si stačí položit celkem jednoduché otázky aby člověk mohl jít dál.

Dostávám zprávu od jedněch známých, že by chtěli, abych jim dělal průvodce při jejich asi měsíční cestě po národních parcích na západním pobřeží USA v květnu příštího roku. Sešli jsme se a jejich nabídka teda vůbec nezní tak, že by se nedala odmítnout. Vám by to možná znělo fajn, ale mě moc ne. V cestování a všem kolem se trochu vyznám a dělat někomu zdarma řidiče se mi nechce. Domlouváme tedy tak, že oni zaplatí náklady a když seženu další lidi, ti mi mohou zaplatit nějaký honorář, výživný a tak. OK, to už by šlo.

Týden je za mnou a já vyrážím do Wroclawi, odkud mi letí letadlo do Osla (Torp). Wroclaw je fajný polský město. Sice jsem tam kdysi málem dostal přes hubu od místních skínů (a to už jsem ani neměl číro), ale to už je dávno zapomenuto. Teď se sem razim vyspat, abych mohl být ve tři na letišti připraven k odletu.

Cestou na letiště ještě potkávám tohle polské umění. Maj teda dle mého trochu zvrhlý vkus.

Let je fajn

a v sobotu v devět jsem konečně zase u Daniela v plné síle připraven budovat jeho nový dům (a být za to náležitě zaplacen). Kristián když jsem byl pryč, byl na výletě v Ålesundu, což je strááášně krásné norské město. Je zajímavý např. tím, že jsou jeho ulice široké právě na dva koně.

Byl tam u jedněch svých známých – uprchlíků ze Sýrie. Když jsem otevřel dveře a on mě uvítal, málem jsem dostal šok, vypadal jak převtělení Hitlera. Nabarvený vlasy ulízlý na patku a přiblblej knírek. Skoro jsem si to bral osobně. Tak si vyprávíme jak jsme se měli a jsem celkem rád, že jsem zas tam. A pak zase práce. Jelikož Daniel upgraduje dům opravdu zostra, s rodinou se rozhodli, že budou mít teplo rodinného krbu v novém domě také u nového krbu. A tak ten starý musíme zbourat.

No a pak to uklidit a odvézt.

Akční práce pomalu končí a zase se pouštím do starého dobrého…malování.

Strop, lišty, okna, futra, stěny, podlahu v přízemí, dveře, 3 vrstvy a 240 metrů čtverečních plochy. Jakože málo toho opravdu není.

A u Kristiána máme další zajímavou návštěvu. Přijel ten jeho známý Syrský uprchlík – Saed. Kristián se mu tu snažil pomoct s přestěhováním do téhle oblasti. Přece jen kolem Ålesundu není moc co dělat. Saed je právník a v Sýrii se věnoval rodinnému právu. Jo ano, i já jsem z toho byl překvapen, neb takhle ze středoevropského pohledu mi rodinné právo v zemích typu Sýrie přijde poněkud jednostranné. Ale to je jen můj středoevropský pohled.

Každopádně měl zajímavý příběh. Po necelém půlroce od vypuknutí občanské války v Sýrii utekl s rodinou do Lybie, kde pracoval rok a půl jako opravář praček a myček. Potom si za 4 000 dolarů (1 000 USD/os.) koupil pro sebe, svou ženu a dvě děti lístek na palubu uprchlické lodi mířící k Italským břehům. Oni čtyři také byli na lodi jedinní nečernoši. S velkou dávkou štěstí dopluli živí k italským břehům. V Itálii chvíli pobyli v uprchlickém táboře a poprosil o možnost vycestovat do Norska, neb tu má několik známých a tu po pár měsících získal.

O přístupu Italů mluvil téměř v superlativech.

Jsem rád, že máme novýho člena domácnosti. A stále tu samou práci.

Při práci už ale neposlouchám norštinu, a switchnul jsem do angličtiny. Stáhnul jsem si spoustu audiověcí a brainstorming, tentokráte anglický, může začít. Každé slovíčko které neznám si zapisuju, naučím..a pak už ho znám. Easy as a death (hey, je to gramaticky správně?).

Po několika dnech mě to však nějak přestává bavit. Chtělo by to něco..něco..něco..něco poučnějšího. A v mysli si vybavuju jméno z asi předpředloňské diskuse na webtrhu – Pavlína. Nějaká Pavlína. Ne, nějakej Pavlína. Steve Pavlína! A nejen že nacházím stránky plné skvělých poučných informací, a s několika podcasty o podnikání. A jelikož se vrhám touto cestou, proč nečerpat informace i zde?! Přece jen, proč poslouchat pohádky, když můžu poslouchat něco, co mě posune v životě i v podnikání. A ještě to poslouchat v pracovní době! 🙂

Upřímně, zaujal mě ten člověk hned od prvních slov. A tak postupně poslouchám všech jeho 25 podcastů. A pak většinu z nich ještě několikrát.  Podtitul podcastů zní “Stevepavlina.com personal development for smart People podcast nr. xxx”. No a jelikož ještě pořád nevím, jak přesně přeložit to “smart people”, zatím jsem to přeložil jako “osobní rozvoj pro lidi, kteří to mají v hlavě v pořádku, nebo by alespoň chtěli mít”. Je to tak trochu ofenzivní, a určitě to ještě změním, ale tady tuto verzi nechám”.

Jeho první podcast začíná právě takovýmito slovy:

“Jelikož toto je můj první podcast, dovolte mi začít vysvětlením, co myslím pojmem „osobní rozvoj pro lidi kteří to mají v hlavě v pořádku, nebo by alespoň chtěli mít.“ Jsem si jistý, že máte alespoň nějakou zkušenost se samozvanými instantními pseudoodborníky, kteří se vás prostřednictvím laciných frází snaží přesvědčit, že dosáhnete zaručeného úspěchu, (zdraví,) bohatství a štěstí ve všech oblastech života hned potom, co si koupíte to, co prodávají. A, samozřejmě, pokud si to cokoli co prodávají kopíte, zjistíte, že jste zakoupili pouze pár recyklovaných frází, které nemají žádný prožitý obsah. (no) A za čas zjistíte, že jste sice naplnili kapsy těch, kteří takové fráze prodávají, váš život se ale nějak výrazně nezměnil.

Pokud posloucháte tento podcast, budete pravděpodobně inteligení lidé, a já vás nechci degradovat nabízením snadných a rychlých řešení veškerých vašich problémů. Prostě proto, že realita osobního rozvoje taková prostě není. Je to spíše dlouhý, namáhavý a metodický proces proces, který navíc zabere neuvěřitelné množství času úsilí a někdy může být i bolestivý. Ale v dlouhodobém horizontu v řádu let se rozumně vedený osobní rozvoj vyplatí.”

Mezitím co se nestane, přijíždí další obyvatelé bytu. Maďarský pár, se kterýma jsem se kdysi potkal ještě spolu s Kristiánem v tom nákupním centru, kdy jsem zapomněl foťák u umyvadla na záchodech.

Samozřejmě jsem s nima hodil řeč. Bylo to majinko obtížný, neb jejich angličtina nic moc (abych to ilustroval, když jsem se ptal Attily (mužská část páru), kolik mu je, trvalo to dvě napínavé minuty, než jsem se dočkal odpovědi. Chvíli to dokonce vypadalo, že je mu přes sedmdesát, ale nakonec jen třicetsedm).

Jen tak mezi řečí jsem se zeptal, či přijeli hledat do Norska nový život a dozvěděl jsem se, že hledají nový život už potřetí. Prvně to bylo v Maďarsku, podruhé v Německu – což mě zaujalo. A tak jsem se zeptal, co se jim v Německu nelíbilo? A dozvěděl jsem se velké zajímavosti. Pracovali asi dva roky v krásném to městečku jménem Freiburg v hotelnictví, ale tam se k nim prý chovali, jakoby to byli auslendří póvl z východu (tohle udělej, tohle nedělej, přines, odnes, ukliď atd.). Tyvole tak to mě poser. Anglicky bída, německy uměli jen o trochu líp a oni se divěj, jaktože se k nim nechovali jako k Němcům? Pak už jsem se radši neptal, co se jim nelíbilo v Maďarsku, asi by mě odpověď zabila. A na to se ještě necejtim.

Jdu se odreagovat k televizi. Hmmm, wow, jej, co to je, to je mi nějaký povědomý, hej, tam bydlí bejvalá, hej, tam bydlím já! Poznáváte?

Norové potěšili (a mě potěšilo to, že jsem tu reklamu taky našel na YT). V telce běží “Věc”. Byl to můj oblíbenej horror za mých mladých let. Možná to taky pamatujete. VHS, 300x přetočená kazeta, kvalita víc šumění než hraní. Prostě paráda a charakter. A teď střih, o 20 let pozdějc na to koukáte na plazmě v HD kvalitě. Jako to charisma bylo ta tam..

Práce už mě tolik nebaví, ale čím víc tak, tím méně tu jsem na prázdninách. Začínám v devět ráno, hoďka na oběd a z týhle fotky, kterou dělám právě po skončení jednoho takového všedního pracovního dne, vyplývá,

že mám nový pracovní rekord, 11 a čtvrt hodiny v jeden den (hoďka na oběd). Jako sobotkovci by za mě asi radost neměli (a ti norský už vůbec ne), ale víte co já jim na to. Při poslouchání Pavlínovejch podcastů přemýšlím o tom výletu do Ameriky. Vůbec nevím, jak bych to skoulel tak, abych nebyl v mínusu. Jako co to je za vtípky, že bych si měl platit letenku a ještě být rád. Idea, že budu shánět další lidi, abych se dostal do plusu mi nějak neimponuje. Zcestovalej jsem i přes svůj věk násobně víc, než většina Čechů dohromady, dokážu sehnat letenky za půlku, ubytování za třetinu, dva tři dny mi to prostě žere mysl. Až přijde finální čin. Píšu mail ve smyslu: “Když pojedete s cestovkou, bude vás pro dva stát normální třítýdenní okružní cesta národními parky západního USA cca 150 000 Kč  (bez jídla, občas se snídaní). A to budete přivázaný ke skupině a žádný vyhození z kopýtka, zastavení v místech kde to je fajn či naopak přeskočení pro vás nezajímavých míst nepřichází v úvahu. Flxibilita nula. A na návštěvu železničního muzea raději zapomeňte, neboť kam nejede skupina, nejdete ani vy.

Za tu samou cenu nabízím nezapomentutelný výlet na míru (tedy, že budu mít vše zaplaceno (včetně letenky) a navíc chci nějakou tu desetitisícikorunu jako honorář” (to abychom se vešli do rozpočtu).

Večer přišel mail: ..moment, jdu mrknout do inboxu.. “Tak my to bereme.”

Skvělý, tak mám práci na příští jaro! Cestovat a fotit a být za to placenej. Konečně!!! Možná za to mohl Steve Pavlína, ale ať je to jak chce, spí se mi dobře.

Malířské práce už mě fakt neberou. Když jsem přijel, moje první denní mzda mi znásobila veškeré mé cash. V současné době i přesto že to je v absolutních číslech víc než to bylo první den, v relativních číslech už to dělá sotva 1% mého rozpočtu. A to už je čas na filozofování, zda mi to za to stojí.

Stojí, hlavně kvůli tomu, že jsem slíbil ten dům pomoct dodělat. Navíc už jsem v takovém tom, že bych s tím nejradši seknul. A to je právě doba, kdy je potřeba ještě vytrvat. Trochu jako když je v šachu napětí středních pěšců. Čím déle vydrží, tím je pak hra zajímavější. Nebo když běžíte, už vlastně ani už nemůžete, chcete odpadnout, ale každou vteřinu ještě jednu vteřinu přidáte. Pak teprve přijdete na to, kde máte limit.

Navíc když se u toho malování můžu vzdělávat, dá se to vydržet. A k tomu, ty podcasty jsou něco, co by mohlo zajímat spoustu lidí. Pořád se někdo někde ptá, jak v podnikání tohle a jak v podnikání tamto? Přijde mi, že tady je vkusně předneseno “must known” know-how každého podnikatele. A jelikož Pavlina v roce 2010 svoje dílo odcopyrightoval, nic mi nebrání pustit se do překladu a nahrání jeho podcastů v češtině. Snad přinesou užitek a víc odpovědí než otázek všem začínajícím podnikatelům, kteří nemaj dost posh angličtinu na to, aby si to mohli poslechnout v originále.

U Kristiána už mě to taky všechno dokonale sere, Saed odjel, ale Maďaři zůstali. Ne že by mi vadili lidi v bytě, to je fajn. Ale proč zrovna oni?? (navíc mi přestal jít net, i když všem ostatním frčí). Snažím se tam nebýt, beru comp a jdu zpracovávat fotky, číst si a učit se na pláž. Jenže ono je 5 stupňů a tak dostávám zákeřnou nemoc jménem rýma a trávím dva dny v posteli. Pak zas práce a když nejsem tam, jedu na letiště Rygge, tam je teplo, elektřina a internet. A tam můžu něco dělat. A trochu závidět těm, co právě odlítají na Tenerife. Za 239 NOK, no neberte to!

Dny plynou a práce na všech frontách pokračuje. A blíží se ke konci. Jednou cestou do práce mě pobaví partička pravděpodobně polských fachmanů. Jeden dělá, druhej na něj dohlíží a dalších pět okouní. Nedá mi to, obracím káru a musím si je vyfotit.

Je skoro půlka listopadu a po více jak dvou měsících bourání, stavění, malování a vychytávání přichází žena co za tím vším stojí. Vše je jak má (krom podlah, které se budou měnit nakonec a je na to najatá firma) až na……………….

Jojo, 240 metrů čtverečních plochy, stropy, lišty, knihovna, okna, skříně vevnitř, skříně zvenku, zárubně, futra, schody, šprucle u schodů, podlaha v technické místnosti, vše je vymalováno jak má, jen těhle pár prkýnek nějak uniklo naší pozornosti. Takže po zákeřně otázce Danielovy ženy, proč že tyhle prkna nejsou namalovaný jsme se s Danielem dali do nezadržitelnýho smíchu. Je to fakt vtipný, jak kolem něčeho chodíte tak dlouho, až si toho vůbec nevšimnete.

Ještě jsem duchapřítomně řekl, že to bylo schválně, že jsme chtěli alespoň náznakem podpořit ducha domu nechat někde úplně syrové dřevo. Ale to neprochází.

OK, fajn sranda a doděláváme.

Tím pro mě moje oddysea u Daniela pomalu končí a kupuju lístek na trajekt Trellborg-Rostock za snesitelných 55 Euro na pondělí. Dům je vymalovaný, a všechny věci, které bych snad mohl dělat jsou hotové. Stavuju se u Dominika a vidím, že garáž už skoro stojí.

Je velmi překvapený z toho že chci jet zpátky do Čech. Ale chci a tak mu dávám kontakt na Attilu že mu s garáží pak může místo mě pomoct on. Podobně jako Danielovi, chtěl by nakonec ještě pomoct se stěhováním, ale já už bych to nedal. Svoje jsem udělal, svoje jsem vydělal, zažil, poznal, pochopil, naučil se, uplaval, vím co je půlnoční slunce a co jsou mínusové teploty a sníh začátkem října. Znám barvu fjordů, severských lesů, vím, jak skvělé je koupat se v divoké řece. Být v krajině, kde kolem sebe nemáte desítky kilometrů nic krom divočiny. Vím, kdy je v Norsku benzín od 2-3 NOK levnější než jindy (obvykle o víkendu), poznal jsem prvně v životě antisemitismus v jeho nejsyrovější formě, kdy jsem se bavil s člověkem, Norem, inteligentním, úplně normálním a on mi jen tak mezi řečí řekl, že všichni lidi jsou super..až na Židy, že Hitler umřel moc brzo.

Poznal jsem několik Norů velmi blízce, i jsem nahlédl alespoň trochu pod pokličku norské společnosti. Jestli je něco naprostá urban legend, tak to, že jsou Norové psí čumáci – právě naopak, jsou to velmi přátelští a otevření lidé.

Ano Norsko je drahé, ale s trochou znalostí nemusíte utratit majlant (nakupujte v KIWI a Rema 1000, MENU si nechte na příště). Proč kupovat 250g másla za 26 NOK, když můžete koupit půlkilo za 30 NOK. Lososy a kuřata jsou levnější než u nás. Jo, hovězí není (cca. 250 NOK/kg) , ale když si uděláte výlet do Švédska na giganákup (jako to Norové běžně dělají), tak i to hovězí nebo vajíčka vás nevyjdou draho. Ani na české koruny a to asi nemusím zmiňovat to, že tady má koruna trochu jinou váhu, pokud tu krom utrácení i vyděláváte. Jen pokud kouříte, tak máte potíž, 50 g tabaku tu stojí 250 NOK. Ale kdo by ještě dnes kouřil, že.

Viděl jsem soby, losa (ale toho jen v dálce na obzoru), slyšel jsem o vlcích, kteří žijí v okolí Mosseporten, ale bát se jich prý nemusím, oni se bojí víc lidí a pravděpodobnost že bych nějakého vůbec mohl alespoň vidět je skoro nulová. Viděl jsem na vedlejší zahradě srnku okusovat strom. Jedl jsem lesní borůvky a jahody, kterých tu je tolik, že je to jako plevel.

Tak tohle všechno a ještě mnohem víc jsem poznal.

aby taky ne, za 5 měsíců.

V sobotu si ještě dělám nostalgický výlet po okolí, v neděli ještě jdu pracovně něco dodělat a taky mě čeká výplata za poslední dva týdny. Má to být celkem nekulatá částka. Ale částka se zakulatí, ta část do kulatiny je totiž prý bonus. A to fakt hodně štědrej.

A pak jdu dom, kde oznamuju, že zítra vyrážím . Nakoupil jsem jako poděkování nějaký věci (hlavně k jídlu) a je to jeden z takvých těch fajn večerů, až je mi líto, že takové nebyly všechny v poslední době. To bych se tam zdržoval víc. Ale tak je to vždycky.

Dávám všem pápá, odstraňuju shíh a námrazu z auta, otočím klíčkem, noha na plynu a jedu směr Praha. Při pročítání podnikatelskejch blogů jsem taky objevil ten, který píše Jiří Rostecký, kde nabízí mentoring. Inu říkám si, že bych fakt rád, kdyby mi někdo píchnul s tímhle webem a vůbec s tím, abych se nějak internetově odpíchl ode dna, kde už se zbytečně dlouho plácám. A tak v kontaktech vyplňuju potřebné údaje ..moment, ještě překontrolovat.. a odesílám.

Odpověď však nikdy nepřišla.

Švédové bavěj, jsou to větší čecháčkové (Bože jak já nesnášim tenhle nicneříkající výraz – ale když jde o označení Švédů, tak proč ne?!:), než Češi. Evidentně jim někdo zakázal billboardy, a tak to Švédové vyřešili po svém. Všude kolem dálnice stojej na polích návěsy s reklamníma plachtama.

Kdo nemá návěs, vystačí si s přívěsem.

A jsou lidé, kteří evidentně zdědili nějaké takové zařízení z předpotopní éry.

Cesta plyne a za chvíli tu je přístav Trelleborg, odkud mě loď – trajekt, převeze ze Skandinávie až na mou matičku Evropu, konkrétně do Rostocku.

Kde potkávám pár solidních Harleyářů (Ramba ale neznali), co byli ve Švédsku na rybách.

Naloďuju se na loď s pro mě příznačným jménem Huckleberry Finn.

Příznačným proto, že jsem si cestou sem pořídil, inspirován Karlem Mindless Novotným, knihu The Hero and the outlow (hrdina nebo psanec), která popisuje značky jako archetypy. A jelikož i lidi jsou značky a dle mého, čím více budeme vědět o tom, kdo z podstaty jsme, tím líp se nám (vám) bude žít. Je důležité objevit tu nejzákladnější podstatu, o které už psal Carl Gustav Jung ve své Červené knize (dělám machry, ale ještě jsem jí nečet). Huckleberry Finn je dle mě takovým prototypem jednoho archetypu. A právě jednoho z těch, který mě charakterizuje.

Plavba je strašně nudná. Šest hodin tmy a vody všude dokola. Na netu pročítám blog jakéhosi Bronziho, který píše o svém internetovém podnikání – jak co dělal a kolik vydělal. Jen už to všechno promazal. Najednou se internet “automaticky odpojí” a nezprovozní ho ani tureckej sultán. A tak si říkám, že bych konečně mohl zkouknout Vzpouru v Kautokeinu – kterou jsem si už začátkem své cesty stáhl abych trochu poznal norskou kulturu. Už jsem se o to asi třikrát pokusil, ale nikdy jsem nepřekonal prvních 10 minut. Kedže teď nebylo kam spěchat, film jsem dokoukal. A co víc, po 15 minutách jsem nelitoval ani vteřiny.

Film popisuje skutečné události, které se odehrály před 160 lety v laponském městečku Kautokeino. Příběh mě dostal tím, jak strašně je současný. Jestli můžu doporučit jeden film, tak je to (po Kmotrovi:) právě tento. Nebudete litovat. A dejte mu aspoň 15 minut. Je ryzí.

Přichází okamžik vylodění v Rostocku a cesta po pevnině až do Prahy. Jelikož mám strašnej hlad na kebab, zajíždím do města a i v tuhle pozdní hodinu jednu otevřenou kebabárnu objevuju.

Jo a zapmněl jsem se zmínit. Končím s Colou. Vím, že to nebude procházka růžovým sadem, přece jen jsem závislej už skoro 30 let (ano, měl jsem ke Cole přístup i za komančů a začal jsem fákt brzo). Ale já to dám. Myslel jsem při pobytu v Norsku, že mě vyléčí cena, ale po pár lahvích jsem přešel k levnější a přitom pitné alternativě a těch 10 NOK denně za lahev jsem si mohl bez výčitek dovolit. Takže voila, toto je moje nová selfie!

Jaký to rozdíl od té před čtyřmi či kolika měsíci..

S plynem pod podlahou mířím směr Praha, vystupuju z auta, a jsem po téměř pěti měsících zase doma

Závěrečná finanční rekapitulace:

Příjem z práce cca 230 000

Příjem přes airbnb 132 000 – dejme tomu 30 000 náklady

Výdaje a náklady s cestou cca 80 000 (včetně zimních pneu)

No a dá to slušnejch 252 000 do kasičky.

…..Wow, tak takhle intenzivní čas jsem už dávno nestrávil. Hlava je plná zážitků a abych jí vyčistil, napadá mě pouze jedinné. Odjet na měsíc do pouště. Kupuju za 480 Kč letenku z Budapeště do Tel-Avivu. A odtamtud pak zamířím do Negevské pouště. A hned potom na nezapomenutelnou cestu po národních parcích Západu USA.

Soubor 5ti článků o mých prací i životem naplněných pěti měsících v Norsku. Článek věřím že nebude inspirací jen pro cestování na sever ať už za poznáním nebo za prací, ale najde se čas a prostor pro přemýšlení o životě i podnikání. Jsem si jistý, že pokud ho dočtete, budete … nechám se překvapit čím budete – napište.

Díly jako by to bylo antické drama:

Expozice: Z Prahy až za polární kruh I část = Praha – trajekt Tallin-Helsinki

Kolize: Z Prahy až za polární kruh II část Helsinki – polární kruh

Krize: Z Prahy až za polární kruh III část – první práce v Norsku

Peripetie: Z Prahy až za polární kruh IV část – osmička nepočká

Katastrofa: Z Prahy až za polární kruh V část – konec dobrý všechno dobré

Část čtvrtá, Peripetie ..

Večer po práci se seznamujem s jedním skvělym místním týpkem ze severu jménem Bjorn. Je to člověk, co bydlí kdesi na samotě a vaří si vlastní pivo, už asi 20 let. No a krom toho si jezdí nakupovat Whiskey do Švédska. A je to na něm znát. Původní intelekt nezapře, fakt chytrej člověk, ale nic se nemá přehánět – ani alkohol.

Čas letí, kecáme o všem možném a a všechno je strašně zajímavý, samozřejmě se ptám na spoustu věcí, co mi nejsou jasný v norský gramatice a taky dostáváme tip na výlet. Je to Fredrikstad a jeho Gamle Byen (Staré město). Z ptačí perspektivy vypadá jako Terezín a z té lidské nějak takto.
A kedže je u fjordu, nemůže chybět ani tento pohled.

Jako né že by to nebylo pěkný městečko ale raději mu dáváme pápá a razíme ke fjordu. Teda prakticky u něj sme, ale myslím do přírody, do té norské krásy, která vypadá nějak takto

i psisko se bavi

Jinak s psiskem byla sranda. Nejdřív vůbec do slaný vody nechtěl, jako trvalo to aspoň hodinu, co pořád chodil k vodě, smočil tam tlapku, pak jí otřepal, popošel asi 5 metrů a zas to samé znovu.

Pak tam vlez a zas nechtěl ven.

Den byl fajn, ale zpět do Mossu .. i když, málem jsem si spletl auto 🙂

Jano má přes týden dohodnutou práci na kterou dostal kontakt od jiného Slovačiska a pak chce jet na dlouhý výlet na sever. Je to fajn chalan, jen naprosto nedůvěřivej. Má taky skvělej norskej příběh:

Spolu se svým psiskem Fidem vyrazil v únoru stopem ze své salaše kdesi uprostřed Slovenska s cílem procestovat Norsko a vydělat nějaké peníze. Po 10 dnech stopování a různém mrznutí kdesi v Dánsku zjistil, že bude lepší jet do sluné Itálie, do Říma, za kamarádem, který tam má hotel, vydělat nějaké peníze a vyrazit do Norska až bude víc teplo a taky víc vidět. A tak vzal první kamión který mu přišel pod ruku a jel tím směrem. S řidičem se dal do řeči a když se u Frankfurtu jejich cesty měly rozdělit, zeptal se Jana řidič, jestli mu nemůže nějak pomoct. A tak Jano řekl, že snad jen pokud by věděl o nějaké práci. Řidič vzal telefon, někam zavolal, dal Janovi adresu a řekl. Tohle je hotel, kde se máš přihlásit.

Byl to hotel poblíž letiště a Jano tam 3 měsíce pracoval. 800 Eur/měsíc čistá ruka, navíc ubytko a jídlo “v ceně”. 3 měsíce uběhly, byl čas vyrazit do Norska a osud zasáhl, Jano dostal nabídku koupit starší Mitsubishi z 97 s nelítanejma 60ti tisícema – po důchodci, který neprošel zdravotní prohlídkou, za úchvatných 200 eur. Pak vyrazil na Slovensko přihlásit káru (což stálo dalších asi 400e).

S pár zbylejma eurama a plnou nádrží se psiskem na sedačce spolujezdce vyrazil směr Norsko. A sem dojel přes ČR, Německo, Dánsko, dva mosty po 40ti eurech, Švédsko až dorazil na koupací odpočívadlo, se zbylejma 120 norskejma korunama a benzínem asi tak na 100 km. Což na procestování Norska moc nestačí. No a tak zaparkoval na odpočívadle kde se potkal se sousedem, Erikem, Slovákem co bydlí asi 20 km od něj kdesi na Sliači.

Po dvou dnech stěžování si na naprdsituaci dostal od Erika radu, že ať prostě chodí městem a ptá se každýho koho potká na práci. Šel den za dnem a po čtyřech dnech narazil na na zahradě pracujícího Tonyho. Ten měl čerstvě zrekonstruovanej dům a zahradu v postapokalyptickém stavu. Dali se nejdřív do řeči a pak do práce. Kilo na hodinu čistá ruka.

Tak to šlo den za dnem 10 dní a to je právě okamžik, kdy se moje a Janova cesta protíná.

a tak zpět do přítomnosti..

Jano vůbec nesdílí moji víru v to, že se naučím za tři měsíce norsky (alespoň B1). Prý to není možný, že potřebuju učitele, kurz a bůhvíco všechno. Snažím se ho udolat argumentem, že už jsem se samostudiem kdysi za tři měsíce naučil italsky. Ale dle něj není norština italština a tak jednoduše to nejde. OK, ať myslí, jak chce. Ja pokračuju ve svém denním hodinovém penzu a právě pořážím osmou lekci.

Jelikož učit se celý dny nejde, vydělávám si tradičním způsobem lidí, co nemaj do čeho píchnout, sbírám plechovky a lahve. Jako ne že by to nešlo

Ale pak naházíte všechny ty plechovky a lahve do automatu a ten vám napíše tohle

Každá věc je sice minimálně za 1 NOK, jenže jen každá norská věc. Všude se válí strašná spousta plechovek původem ze Švédska (či Polska) a za ty dostanete prdíka. Jo a ještě si můžete splést čudlík a všechno vaše snažení můžete poslat na červený kříž. Což, když je záměr, tak to je OK, jenže nechtěl bych teď porovnávat hloubku kapsy mojí a červenýho kříže.

Dělám to tak asi tři dny a pak mě to přestáva bavit. Cena/výkon – bída. Navíc už jsem byl královsky zaplacen a práce přede mnou, tak to nemusím hrotit.

Jano dodělává byznys a odjíždí na sever, já zůstávám na jihu a užívám si skvělýho počasi (který je tak skvělý, že se dostává na titulku v novinách!).

Každej den na pláži, jíst co mám, pít co mám, učebnici norštiny taky mám, jo a navíc, všichni tu jsou hrozně přátelský.

Taky zjišťuju, že už mám komplet jazykovou výbavu na pozici prodavače v supermarketu:), takže mám o budoucnost kdyžtak postaráno.

Hai! … zpracovávání nákupu …trettifem … puse? .. Kvittering? .. Ha det bra!

Ahoj, chramstání, třicet pět.. Tašku? Stvrzenku? Mějte se!

Ještě o tom popřemýšlím.

Týden bez Jana uteče strašně rychle, mý dny jsou trochu stereotypní – celý dny (a ty jsou tady kua dlouhý) ležim na pláži, láduju hlavu norštinou a pracovní sešit všema možnýma cvičeníma norštiny a do toho plavu – a po týdnu jsem dal v šest sérií po 400 metrech tedy asi 2,5 kiláku (nějaký to čvachtáto k tomu a matika musí stranou). A moře není bazén, mám z toho radost – a(le) skvělý. Skoro už můžu na Hawaii, na Ironmana.

A taky se bavím koukáním se na trajekty. Silnice mezi Moss a Horten nevede (což je  nahrazuje spojuje tohle super plavidlo)  a jelikož je tu frmol, bo jsme na hlavním tahu do jižního Norska, řidiči trajektů se snažej ušetřit každou vteřinu a už tak dobrý dvě tři minuty před přistáním otevíraj hledí.

A stává se náhoda, co ve velkém pozmění mojí norskou budoucnost. Jdu takhle jednou v jednom místním nákupním centru na záchod, potom co vyjdu si asi po pěti minutách říkám “kua, foťák, jsem ho zapomněl u umyvadel! Tak se vracím a ve dveřích potkám chlápka co se ptá, či jsem tam nezapomněl foťák? Tak říkám, že jo. Pořád tam byl. A s tím chlápkem – asi šedesátiletym Norem, co kulhá a jmenuje se Kristian (jako ten slavný norský král) se dávám do řeči, je tam ještě s jedním maďarským párem asi třicátníků. Tak tak kecáme o životě, on mi dává na sebe kontakt, že ať se mu ozvu příští týden, že jeho návštěva z Maďarska odjede a že můžem zajít třeba na ryby (což mě láká, protože strašně toužím se stát Norem se vším všudy :)!

Pak začínám zas u Tonyho, který se vrátil z dovolené. Zušlechťujeme zahradu a z několika desítek několikdesítek až stovek kilogramů vážících šutrů děláme plot. Týden uteče ale je to už jakési jiné. Další týden se má malovat dům, ale Tomy říká, že si ještě musí rozmyslet barvu a že příští týden nic, že mám přijít až ob týden.

No jak se říká, práce neuteče, nemá nožičky a vzhledem k počasí mi to až tak srdce netrhá.

Volám Kristianovi, že teda se můžem vidět a že se mám u něj stavit. A poznávám strašně super člověka, který nekulhá, ale kvůli pádu ze skály přišel o nohu. Pracoval 16 let s uprchlíkama a je to jeden z těch Norů (jakože jsou takoví skoro všichni), kteří když vidí, že máte o Norsko zájem, udělaj všechno proto, aby vám pomohli. Čas letí, nikam nejdem a nakonec mi nabídne, zda nechci vyměnit moje nomádské bydlení za postel. Velmi se diví, že s díky odmítám.

V pondělí jdu dle dohody k Tonymu a dozvídám se od jeho ženy, že je ještě v přáci, ale pro mě už žádnou práci nemaj. WTF!

Ale OK, ne že bych s tím nepočítal. Než se stačím rozkoukat v nové situaci čerstvě nezaměstnaného, volá mi Daniel. Tonyho soused co opravuje svůj dům. Koupil ho dost zanedbaný pro svoji rostoucí rodinu (4 děti – ale etnický Nor!), jakože myslel že spoustu práce udělá sám, ale přece jen zaměstnání, 4 děti, žena, že jestli bych mu mohl pomoct zdevastovat kuchyni a koupelnu.

Přišel jsem k němu v půlce srpna a odjížděl…v půlce listopadu.

Ale abych nepředbíhal. Úkol zněl jasně:

Tohle rozbij

A sem to vyhoď

Makám dál a když bylo po pár dnech dobojováno, došlo na další level, zničit koupelnu.

A tohohle úkolu jsem se zhostil se vší svou citlivostí

Původně měla moje práce s tímto skončit, ale jelikož spolupráce je bezchybná, zeptá se mě Daniel jen tak mimochodem, že jestli mu tam nemůžu ještě s něčím pomoct. No jasně, že můžu. Navíc se stěhuju do domu. Sice na zem, ale mám střechu nad hlavou, hurá! Super, mám první norský bydlení. A to vypadá nějak takhle.

Tahle fotka mi připomíná film jménem Ratatouille a scénu, kdy Linguini přichází s Remym k němu domu, ukazuje mu svůj byt se slovy: “Jo, já vím, není to tu nic moc.”

Ani tady. Ale nejsem tu na pětihvězdičkovym výletě v Intercontinetalu. Už je venku občas dost hnusně, prší, zima začíná klepat na dveře, tak jsem rád za střechu nad hlavou, tekoucí vodu a taky elektřinu. Navíc není všm dnům konec, že.!

Vypadává mi plomba z osmičky (kterou tam na jaře dávala zubařka s tím, že ten zub nepřežije zimu), ale zatím vše OK, nic nebolí.

Užívám si Norska a přírody, bydlím na ostrově, zahrada s výhledem na Fjord, a takový procházky tu máme.

Další pracovní level je malování. To má jednu grandiózní výhodu, můžete při práci vypnout a celý den poslouchat norštinu. Poslouchat do aleluja slovíčka, texty, a stažený pohádky. Poslouchat něco pořád dokola prostě funguje, slušněj brainstorming. Jsem ve čtrnáctý lekci. Navíc jsem si díky gigadokonalý stránce z-lib (nejlepší elektronická knihovna) stáhnul nějaké anglické učebnice norštiny a tak tu mojí studuju a další dvě čtu. Skvělý, že se dozvídám a začínám chápat nějaký věci a gramatické jevy, který jsem díky tý český uplně nechápal (např. proč je norsky správně “ta teta” i “ten teta”).

A co se neděje, volá mi Dominik, další zdejší soused, že prý potřebuje udělat jen něco malýho na zahradě.

Paráda, mám dvě práce a desetihodinový pracovní dny. Ale jelikož jsem placen v norských korunách, dá se s tím vyžít. S Dominikem už se snažím mluvit norsky, ne že by to ještě bylo plynulý (však do konce učebnice mi zbývá ještě asi 6 lekcí), ale evidentně je to tak dobrý, že mi nechce věřit, že se učím od června. Ale jo, mám z toho radost. Už nadruhý den mě ukazuje jako atrakci svýmu tátovi :), jo, je to fajn. Navíc. Sice se mi nepodařilo dosáhnout svýho cíle a do měsíce vydělávat 2 tis. euro, neb už to je 2 měsíce od nástupu na trajekt, avšak teď tu částku zas vydělávám za dva týdny. Takže super! Jen tak mimochodem se dáváme do řeči o medu a ještě než jdu druhý den domů, tak když se vrací dom, přinese mi plechovku medu se slovy, že tohle je nejlepší norský med a ať mi chutná.

Dominik je fyzioterapeut a to co dělám jsou přípravné práce pro jeho novou garáž. Krom třech rodinných BMW má taky jedno Ferrari (360ku). Když u něj končím se svou prací, říká, ať se stavím kolem půlky listopadu, že mu pak můžu pomoct s dodělávacíma pracema na garáži. Super.

Dny plynou, norština pokračuje a při poledních pauzách studuju skvělý kurz “rychloantropologie” (A brief history of humankind neboli rychlá exkurze do dějepisu člověka – kurzu o tom, jak se z naprosto všedního druhu africké opice jménem Homo sapiens stal druh, který ovládl celou planetu). Ten připravil dr. Yuval Harari, profesor hebrejské univerzity v Jeruzalémě) a to díky Coursera. Jedná se o takzvané MOOC – masivní otevřené online kurzy a na nich můžete najít kurzy vynikajících profesorů těch nejprestižnějších univerzit napříč všemi obory. A rozhodně se vám bude hodit angličtina. Pokud angličtinou nevládnete, doporučuju jeho knížku.

Krom toho párkrát navštěvuju Kristiána a kedže počasí už není co bývalo, sem tam prší, sem tam zima, hrdinství musí stranou a nakonec přijímám Kristiánovu nabídku, že jestli fakt nemám zájem o ten pokoj, co mi nabízel. No a jakože mám. Takže se stěhuju do takovýhohle bejváku

S takovouhle postelí

A především, takovýmhle výhledem

Bydlení u Kristiána má spoustu výhod, jednou z nich je, že mám přístup k rodilému mluvčímu v norštině. Už jsem zjistil, že nejlíp si do hlavy nabouchám slováčka tak, že je poslouchám a pak k nim v duchu přiřazuju jejich český význam. Bohužel doprovodná CDčka k učebnici norštiny obsahují takto namluvené pouze šest lekcí. No a jelikož jsem slovíčka do 14 lekce už zvládnul, poprosím Kristiána, či by mi namluvil i zbytek. A tak je mám, ještě k tomu přidávám nepravidelná slovesa a megabrainstorming může začít. Dobře se to doplňuje s celkem nudným malováním. Navíc jsem si slovíčka nafotil abych je měl u sebe i když nemám knížku, takže když nevím, šáhnu do kapsy, vytáhnu Telefon co je chytřejší než já a hned vím.

Děláme taky výlet po okolí, navštěvujem super rybářskou vesničku Sol a taky jeden z místních hřbitovů. Většina z nich má ve svém středu krásné dřevěné kostely. Ne však tento.

V devadesátých letech totiž ten místní lehl popelem při žhářských akcích místních satanistů. Norská blackmetalová scéna byla tehdy světově proslulá a její tvrdé jádro se motalo okolo skupiny Mayhem. Abyste si udělali lepší představu o tom, jací šílenci ji tvořili tak vězte že jeden zpěvák (s přezdívkou Dead) spáchal sebevraždu a baskytarista Kristian Vikernes (známý též co Count Grishnackh) zavraždil kytaristu Øysteina Aarsetha (známého v komunitě coby Euronymous). U soudu se pak hájil tím, že měl zato, že kdyby nezavraždil on Euronymuse, zabil by Euronymous jeho.

Na albu de mysteriis dom sathanas můžete slyšet jak vraha, tak i jeho oběť. Bubeník kapely (Hellhammer) byl rodiči oběti požádán aby baskytarovou stopu odstranil a nechal jí nahrát někým jiným a přislíbil to udělat. Ovšem toto řekl po vydání alba: “Zdálo se mi nanejvýš patřičné nechat vraha i jeho oběť na nahrávce. Slíbil jsem stopu odstranit, ale nikdy jsem to neudělal”.

Tak takhle to tehdy bylo.

Mayhem se nedá moc poslouchat, ale pokud si chcete udělat představu jak zní ten nejlepší norskej blackmetal, můžete zkusit Emperor

Dny plynou a najednou se tu objevuje Sanny, Indonézan, který před lety přijel do Norska, aby tu pracoval jako zdravotní bratr. A kedže taky neměl úplně pořešené bydlení, bydlel tehdy skoro dva roky tady. Teď se přestěhoval do Osla a jen přijel na dvoudenní návštěvu.

Abych tu nebydlel úplně zadarmo, tak se dávám do vaření, což mě i baví. A nakupuju suroviny. Kua, tak drahý maso jako je tady jsem ještě nepotkal. 259 norskejch korun za kilo hovězího? Ale co bych pro skvělej guláš neudělal. Piva ale kupuju nealko, ty se daj cenově zvládnout (stejně jsou nebetyčně drahý). A navíc musíte dávat pozor abyste v dobré víře nekoupili tenhle fake!

Šmakáme si, jen Sannymu nějak nejedou knedlíky – no co, jeho smůla.

V pátek Kristiánovi oznamuju, že od neděle mluvíme jenom norsky. Už cítím že přichází čas ale vždy je to takové půl napůl (mix s angličtinou). Den oraz, v sobotu jen anglina a pak přichází ten den D, celý v norštině. Jasně že nemluvím jak rodilej Nor. ale začal jsem před 10 týdnama, neměl učitele, ani žádné předchozí znalosti norštiny (snad krom “skål”). Jen učebnici za pár stovek a odhodlání a vytrvalost tomu věnovat potřebný čas (4-6 hodin denně).

Čas plyne a je jasné, že zub musí ven a že včera bylo pozdě. Zjišťuju, že vytržení zubu v norsku stojí 860 NOK a cítím alespoň malé zadostiučinění, když už to všechno, že vytržení zubu je ten nejlevnější zákrok u zubaře. Nicméně při cenách letenek do Prahy si říkám, že je na čase udělat si výlet do rodné vlasti. Taky norština trochu upadá. Kristián stále přepíná do angličtiny, protože se potřebuje vykecat a norsky mu samozřejmě rozumím mnohem míň. A taky, jako by můj zájem o norštinu tak nějak opadal. Uvidíme, každopádně pokračuju ve studiu.

Kupuju letenku na středu, domlouvám se s Danielem, že jasně že přijedu hned příští pátek, však jsem koupil letenku nazpět s Wizzairem za celých 274 CZK, tak to přece nenechám propadnout. Domlouváme tedy, že příští sobotu v devět ráno sraz do práce.

A vyrážím na letiště v Oslu (mojeho spolehlivéh Toyotího oře tedy nechám v Norsku). Nasedám do letadla Norwegian směr Praha a užívám si let. Přistávám v Praze a jdu jen narychlo vyřešit jeden byznys do pankráckého Toweru. Vystoupim z metra a mám dojem, že jsem stále v Norsku. Velký Auto a za nim jachta.

A frčim směr dom.

Soubor 5ti článků o mých prací i životem naplněných pěti měsících v Norsku. Článek věřím že nebude inspirací jen pro cestování na sever ať už za poznáním nebo za prací, ale najde se čas a prostor pro přemýšlení o životě i podnikání. Jsem si jistý, že pokud ho dočtete, budete … nechám se překvapit čím budete – napište.

Díly jako by to bylo antické drama:

Expozice: Z Prahy až za polární kruh I část = Praha – trajekt Tallin-Helsinki

Kolize: Z Prahy až za polární kruh II část Helsinki – polární kruh

Krize: Z Prahy až za polární kruh III část – první práce v Norsku

Peripetie: Z Prahy až za polární kruh IV část – osmička nepočká

Katastrofa: Z Prahy až za polární kruh V část – konec dobrý všechno dobré

Část třetí, krize ..

Po pár dnech v zemi půlnočního slunce mě to už fakt nebaví. Vůbec si ani nedovedu představit, jak tady ty lidi žijou. Jako to slunce fakt není normální. Dávám ještě pár set kilometrů severně, než přijde to rozhodnutí otočit volantem. Směr jih. Někam daleko od týhle šílenosti jménem půlnoční slunce.

Ještě si dělám jednu selfie u odbočky na Švédsko (kdo mě zná, ví, kdo ne, určitě pochopí)

A už hurá do Švédska

Finská příroda je hezká, ale ta Švédská krásná. A už zase tu jsou, sobi, tentokrát v rodinné formaci. Mám na foťáku naraženou padesátku sklo, takže nic moc zoom a přibližovat se k nim moc nechci. Když maj malý, nerad bych aby mě jejich alfasamec prohnal. Však i takhle z dálky vypadaj sympaticky.

Tady si dokonce davaj závody s karavanou trochu jinýho druhu.

Jak jsem tak jel daleko na sever, nedaleko na jih mi začíná chybět benzín a stavuju se nějakej dočepovat. V navigaci mám Trondheim, čepuju, beru plnou, platím, kouknu na navigaci a ta zdá se, ukazuje nějakou jinou cestu. Nicméně mýmu chytrýmu telefonu důvěřuju a peláším. Kilometr, dva, vše je OK, až najednou to přestává vypadat na ten hlavní tah od severu k jihu

No nic, asi zdejší ekologické vylepšení a tak pokračuju, smerem na jih to je, tak co. A tak po týhle super cestě jedu asi 20 minut, příroda pěkná, kochat je se čím až to přichází. Vpravo to vypadá naprosto famózně, brzdím až se za mnou práší, vytahuju svoje fotonádobíčko a razím udělat fotografii svého života. Všude klid, řeka vypadá skoro jako Yukon, ptáci štěbetají, travička se zelená, loďka chátrá..právě takhle.

Nejen loďky jsou tu opuštěný..

Hmmm, tady asi hosty na večeři nepozvou..

A jelikož se stmívá (ne nestmívá, dělám si srandu), jen je pozdě, rozbaluju si učení v jedné příjezerní chatce a dávám obligátní, dvě, tři, čtyři či možná 5 hodin samostudia.

Znaven kouknu na obzor a říkám si, pěkný den to byl, je čas spát.

Nazítří hned ráno přejíždím norskou hranici, což není zas tak velký big deal, jak by se mohlo zdát.

Jako čekal jsem větší vzrůšo, vzhledem ke všem těm pašeráckejm historkám. Ale pravda je, že se zřejmě budou odehrávat o několik tisíc kilometrů jižnějc, přece jen, kdo by se sem na sever vláčel.

Jak jsem přejel hranice, i příroda se mění, jestli je Finsko hezký a Švédsko krásný, pak je Norsko nádherný. Dokonce i sníh tu maj, scenérie radost pohledět, prostě duševní lábuž.

Noha pod podlahou, míjím ovečky

a brzdím na parkovišti. Jako tyhle travnaté střechy mě při mé předchozí návštěvě Norska zaujaly natolik, že jsem na jejich zvěčnění spotřeboval minimálně půl kinofilmu, naštěstí nyní v éře digitalizace nezaberou prostor pro další pěkný fotky.

Pročtu si perfektní odpočívadlové průvodce

A najdu si místo na dnešní odpočinek.

To jsou zdejší rybářské sruby. Stačí ulovit nějakou tu rybu a můžete si pochutnat. A abyste nemuseli chodit krást dřevo do lesa, stačí zajit za roh.

Možná tady někdy večeřel i Jakub Vágner (mimochodem můj bývalej spolužák z hudebky), i když ten asi něco jinýho než ryby..

Cesta plyne a mě se moc líběj zdejší norský preventivní upozornění na nekalé řidičské jevy, jako např. na rychlou jízdu. Vůbec žádná represe a přitom je vše tak jasné.

Kilometry ubíhaj a jsem kousek severně od Trondheimu, odpočívám na nějaký zdejší farmě a jelikož si ještě potřebuju procvičit portrétování živých objektů, abych příště mohl účtovat trochu víc než jen jedno euro, i když i jedno euro se může někdy hodit.

Beru zavděk krásnejma, skoro fialovejma .. kravkama

Jako řeknu vám, je to trochu těžký s komunikací. Říkám: “Natoč se mi na světlo.” nic. “A teď ještě dlouhej sexy pohled do objektivu” ..a vypadne z toho tohle. OK, jsou to Norky..

závěrem ještě jedno rodinné

na rodinné farmě

ještě panorámo (s pracovním nažvem “jako v Provence”)

A hurá dál směr Trondheim, dvě hoďky uplynou, ještě projet tunelem který je zajímavý tím, že vede pod přistávací drahou místního letiště A kolem půlnoci dorážím do tohodle super města, kterému se (naprosto oprávněně) říká perla severu. Kdysi (asi před tisíci lety – ve Vikingských dobách) to bylo i hlavním městem Norska. Později poutní místo, kterému konkurovalo už jen Santiago de Compostella. Trondheim? Tady je!

Vtipný je, že se dávám do řeči s jedním místňákem, na poměry celkem cinklým (asi aristokrat) a ani nevím jak, jsme u Klause – jo, našeho esprezidenta, expremiéra, ex — naštěstí ex-whatever). Ptá se mě či ho miluju nebo nenávidím a když mu říkám, že je mi úplně fuk, nechce mi věřit, protože jsem prý jak zjevení. No jasně že si o něm myslím to samý co ožrala Landovský R.I.P.

Ale pro daný okamžik hraju neutrála. Sedám do auta jedu ještě pár kilometrů jižně, k městečku Oppdal. Tam rozbaluju víkendový tábor.

A řekněte, není to tu hezký? Tomuhle já říkám sjezdovka za barákem!

Silnicí křižju prázdninové křížníky

Kochám se výdobytky Československé techniky až mi srdce zaplesá

A cestou se ke mě přidávají všeliká zvířátka. Asi taky chtěj vyfotit, jako ty kravky.

Checkuju internet jak je to s prací, projíždím internetvá fóra, dotozuju se na nav.no, což je místní obdoba úřadu práce. Díky Barče z mojestarosti.cz se seznamuju s jejím kamarádem Alexem, člověkem, který v Norsku už asi 5 let bydlí a který mi píše něco ve smyslu “Co děláš tak na severu? Pojeď na jih, tu je práce dost a neznám nikoho, kdo by tu práci nenašel, když chtěl!”.

Zjišťuju, že v půlce července začít hledat práci na farmách je pozdě a tak na Bergenské fjordy pozvolna zapomínám a vydávám se směr Oslo.

A snad nemine povoz, který by za sebou neměl něco zapřaženýho.

koně samozřejmě

různý futuristický zahákovadla

i motorky se přidávaj..šílený.Příroda jižně od Trondheimu už  není tak krásná jako na severu, přece jen zemědělství a i doby a dopravní, elektrická a všelijaká další infrastruktura její tvář slušně poznamenává, ale pořád je na co se koukat. Těch odstínů zelený jako tady jsem ještě neviděl.

Počasí se tak trochu kazí

Ale občas má i ono i příroda své světlé chvilky a přece jen s tou naší krásnou skororovinou se to nedá srovnat.

Noha pod podlahou, navečer míjím Lillehammer

A vzpomínám na všechny ty běžkaře na lyžích. To byl sport, co mě z postele bavil rozhodně nejvíc (byl jsem během Olympiády 94 nemocnej, tak jsem nemusel do školy a koukal a koukal). Daehlie..hmmm, to bylo pokoukáníčko. Ale stejně jsem držel palce Smirnovovi.

Čas kvapí a už je to tu, něco, co jsem skoro dva týdny neviděl. Pánečku, to je pohled!

V noci je tu tma. Wow, úžasnej jih, sice jen na pár hodin, ale je to tááák úchvatný.

Ráno do Osla je už jen kousíček, ale protože využívám okresku a nejedu po dálnici, cesta se zase mírně komplikuje.

naštěstí řidič náklaďáku mi říká, že se nemám čeho bát a že se za chvíli dostanu na dálnici. Nutno poznamenat, že skvělou angličtinou. Měl pravdu, asi po 500 metrech je hliněný kruháč pro vozidla stavby s napojením na dálnici. Vyrážím, kouknu vlevo a vidím doslova bagrové galeje 🙂

Cvíle napětí..a jsem v Oslu. Parkuju někde zkraje a dávám si asi hodinovou procházku směr centrum. Oslo mě nějak nebere ale fajn že už vím, že krom Alláha je vše v pr..Trochu nudný město. A kua drahý. Stavuju se v Adeccu, přes který jsem před časem měl práci ve Vídni (kde jsem si ji sjednal během první návštěvy bez ohlášení), jenže tady je to takový, že se musíte registrovat přes web, poslat CV, dohodnout termín s určitě naprosto vytíženym HR člověkem a pak možná… Možná mě nebere a padám pryč, někam na norský venkov. Ani nemám moc náladu fotit, tak tady jen jeden umělecký racek z Osla.

Stavím u odpočívadla. kde je i možnost koupání, koukám, že vedle stojí auto se slovenskou značkou, u něj švarný junák Jano ze Slovenska a dáváme řeč. Maká tu jak šroub u jednoho Nora a prečo nie, zajtra sa ho spýta, či mu netreba ješte dvoch rúk. Pozdějc večer přijíždí ve dvou transportérech ještě početná grupa cigošů z Bulharska a máme o noční zábavu postaráno.

A tak nazajtra sa Jano vrací z práce, že áno, a mám dojisť. Fajn, potkávám Tonyho a snažím se ze sebe vypotit pracovní maximum. Chvíli po obědové přestávce za mnou Tony přijde, jestli náhodo nemůžu přijít i zítra. Super mám práci! A taky první vydělaný norský královský koruny a za ty jsem udělal to skvělý sushi, co vidíte.

Dva dny utečou a Tony odjíždí na dovolenou s rodinou, jak jinak než po Norsku s karavanem a domlouváme se, že budem pokračovat po jeho návratu. Takže hned po dvou dnech práce dvoutýdenní dovolená. No není to Norsko krásný??

Příště o dovolené a dalším vývoji.

Soubor 5ti článků o mých prací i životem naplněných pěti měsících v Norsku. Článek věřím že nebude inspirací jen pro cestování na sever ať už za poznáním nebo za prací, ale najde se čas a prostor pro přemýšlení o životě i podnikání. Jsem si jistý, že pokud ho dočtete, budete … nechám se překvapit čím budete – napište.

Díly jako by to bylo antické drama:

Expozice: Z Prahy až za polární kruh I část = Praha – trajekt Tallin-Helsinki

Kolize: Z Prahy až za polární kruh II část Helsinki – polární kruh

Krize: Z Prahy až za polární kruh III část – první práce v Norsku

Peripetie: Z Prahy až za polární kruh IV část – osmička nepočká

Katastrofa: Z Prahy až za polární kruh V část – konec dobrý všechno dobré

Část druhá, kolize..

Wow, obrovská loď, připadám si jak na zaoceánském parníku (který jsou ještě tak 3x větší) – ale já jsem skromnej. Vydávám se objevovat krásy lodi a mířím až nahoru. A dělám první a zřejmě i poslední selfie svýho života (no dobrá, poslední ne:)

Pak už jen rozlučkovej panoramatickej pohled na Tallin

A pak následuje nic než šedesátikilometrový panoramatický pohled na vodu. Cesta trajektem trvá asi dvě a půl hodiny a málokdo má koupenou kajutu (není povinná) a tak jsou lidi rozprostřený po všech možných i nemožných veřejně přístupných zákoutích. Pokud jste teenagerovského věku, můžete si užít lounge pro mladistvé s herníma konzolema

Ovšem dospělí tu mají úplně jinou zábavu. Asi jako všude jinde, nakupování..

A aby ne, když ve Finsku je omezený přístup k alkoholu a tady to vypadá jak v alkoholovém Disneylandu

Čas se šine, lovím internet a píšu jedné kamarádce z Helsinek, či se neuvidíme, ale než dopíšu vzkaz, internet vyskakuje a už nenaskočí. Internetové připojení je tu prostě na …

…Někdo evidentně zapomněl vyvenčit svýho mazla…

Helsinki jsou na dohled a já jdu na palubu podívat se jak to tam vypadá. Teda vážení, je to nádherný, všude plno malých ostrůvků na kterých jsou obranné pevnosti. A říkám si jak je ta EU skvělá, namísto aby na nás z opevnění létaly střely, prostě jen jedeme a užíváme si cestu. Míjíme jiný trajekt, několik malých lodí, které jsou proti té naší jako hračky a já fotím o 106. Fakt krása, nádhera..

Zdrhám do podpalubí a doufám, že najdu své auto snadnějc, než v garážích hypermarketů. Jj, nacházím. Jen jedný věci nerozumím, proč všichni v době, kdy ještě nejsme ani u břehu maj nastartovanej motor, takže se v tom prostoru nedá ani dejchat. Nemohli by tam takový milci životního prostředí jakýma jsou Finové dát nějakou značku?? Příště jim to navrhnu. Nebo můžete vy pokud tam budete dřív.

Hned po výjezdu se tvoří kolona..jj, Finové kontrolujou. Jsou ale netrpěliví a tak asi 5 aut přede mnou místní pokémoni balej svoje nádobíčko a dávaj nám zelenou. Pokud budete tedy něco pašovat, doporučuju se v přístavu zařadit dozadu. (tato rada je však na základě jedinné zkušenosti, tak jí berte s rezervou).

Bohužel za ty dvě a půl hodiny a 60 kilometrů po moři na sever se počasí neumoudřilo a prší minimálně stejně a jelikož se nemám u koho zastavit a v tomhle počasí nemám na Helsinki náladu, jen dělám pár fotek přes zatažené okýnko (a skoro ani nejde poznat, že nejsem v Londýně..

Nebo ve Vršovicích..:)

a frčím směr Tampere, což je prý superměsto.

Bohužel počasí se nemoudří a kolem Tampere projíždím stovkou, dávám do navigace Tromsø a vyskočí na mě, že mám jet 655 km pořád rovně – samo Tromsø je však ještě asi 1 500 km daleko. Výborně, to se tu snad neztratím. Cihlu na plyn a jedu.

Bohužel o stotřicítce si tu můžete nechat jen zdát. Na dálníci je maximálka 110 a stejně krom pár kilometrů za Helsinkama po dálnici nejedu. Průměrně jedu kolem 70, což s průjezdy městem a dalšími překážkami na trati dává výslednou průměrnou rychlost úctyhodných cca 55 km/h. No co, je středa a bylo by fajn být v Tromsø v pondělí.

Krom hokeje je Finsko proslulé svými jezery, projel jsem Finsko od jihu k severu a napočátal přesně 1 017 jezer. Buď máte nějaké napravo či nalevo. Dost často vpravo i v levo a nezřídka napravo, nalevo a další přejíždíte po mostě. Jen, až sem pojedete v červenci vy, nezapomeňte si pořídit pořádně silnej repelent, komárům se tu daří náramně!

Konečně dojíždím do nějaké civilizace, do města jménem Jyväskylä.

(foto dodám)

Taková moderna v přírodě. Parkuju ale v nějaké zóně tak raději rychle prchám. Všude se tu tváří, že je každé místo vě městě rezervované na stovky let dopředu. Já mám však před sebou spíše stovky (a nakonec tisíce kilometrů). Využívám v současnosti nejlepší (od doby co emerická armáda už své meteorologické poznatky internetově nezveřejňuje) meteorologické služby yr.no a kochám se počasím které mě čeká.

Vypadá to úžasně, slunce ve dne v noci, opalování, lehárko.. Hej, počkat, slunce v noci, co je to za fórky? Jo jakože polární den? No jó.. Už tady je vidět přes celou noc, ale kolem druhý slunce alespoň na kousek zapadne. Což je fajn. No uvidíme, frčím dál.

Je to tu ale zrádný, jedete, jedete, jedete, učíte se, posloucháte norštinu, občas hudbu, jedete, zastavíte, dáte si něco k jídlu, řeknete si jestli už není třeba nějak pozdě a zjistíte, že je půl druhé ráno. Dle slunce se tu středoevropan opravdu orientovat nemůže, jestli je poledne nebo půlnoc v podstatě nejde rozeznat (snad jen v poledne máte slunce vpravo, o půlnoci vlevo, jenže dle toho se zase můžou orientovat jen místní). Jójó, půlnoční slunce, už vím co to je.

Je pozdě, že by nějakej kemp? Jeden tu je, jedu se tam podívat. Hmmm, tak na přespání to nevypadá. Ale alespoň že dětské hřiště tu mají. Jen se mi do hlavy stále vrací ta melodie: “ale co děti, mají si kde hrát?”

Vzhledem k tomu, že silnice je celkem rovná, auto potkávám asi jedno za hodinu a i přesto že stále vyhlížím soby, na které jsem byl upozorněn všemi, kdo kdy na severu byli a snad na každém cestovatelském webu. Žádné však nepotkávám, ach jo. A tak využívám dobu jízdy, comp za mě zpracovává fotky a já drtím norštinu – jak z knížky, tak z CDčka. Už jsem asi ve třetí lekci, hurá!

Pravdou je, že jak se tak člověk začte (zaučí), jede ještě pomalejc než by mohl a kouká, že ho předjíždí celkem slušná šílenost.

Na Finech taky obdivuju, jak jsou féroví. Tahle férovost se pokud vím začíná objevovat i u nás. Když vás chtěj změřit, daj vám o tom vědět. Pokud vím, sice EU funguje jak na drátkách, přeposílání pokut zatím nějak vázne. Ale nehodlám to riskovat.

Počasí se zas kazí, prší prší jen se leje a zas se přede mnou objeví něco, na české poměry nezvyklého, běžkař na silnici. Jsou ti Finové ale veselý kopy.

Jak si tak člověk jede a jede, netrvá dlouho a začíná blikat nervózní oranžová kontrolka signalizující nedostatek uhlovodíků v nádrži. Koukám, že mám štígro, hned značka s benzínkou, odbočuju..Avšak ejhle, kdepak to udělali inženýři z Finska chybu?

Opuštěná benzínka kdesi na severu..

No, naštěstí, jak zjišťuju o pár kilometrů dál, není toto jedinná benzínka ve Finsku. Což je fajn, už to vypadalo, že je ten sever zaostalejší než jsem myslel.

Malej moment..áááá, už je novej den. Asi 2 minuty to trvalo. Jsem asi 3 kilometry od Rovaniemi, hlavního města Laponska a také sídla Santa Klause. Jak se ale amíkům Coca-colového Santu podařilo nainstalovat sem mi vůbec není jasný. Jsou to prostě markeťáci, o kterých si našinci můžou nechat zdát.

Procházím se Rovaniemi asi ve dvě ráno a je tu veselo, jeden ožrala vedle druhýho, jeden se loučí se svobodou

jiná partička se zas rozhodla, že ze mě udělá profesionálního fotografa. Takže voilá, za tuhle fotku jsem dostal celé jedno euro.

Taky bych jí měl těm lidem už konečně poslat.

Procházím se městem a doufám, že to tu zasněžený vypadá tak nějak..líp.

Ale lidi jsou tu úplně skvělí, hlavně když máte v ruce celkem slušné fotografické nádobíčko. Jako vůůůbec to nejsou studený čumáci, jak se u nás traduje. Zvlášť když je pokročilejší hodina (na fotce to sice nevypadá, ale je dlouho po půlnoci – jen to slunce ne a ne zapadnout). Tihle týpci jsou odněkud z jihu (tuším že Vaaso, či tak nějak) a klučina na fotce co mi pózuje na kole se jmenuje Mikko, je umělecký řezbář, a fajn týpek. Kecáme asi 10 minut, jen to jde trochu obtížně, neumí ani slovo jinak než finsky. A já umim finsky jen jedno slovo – aurinko, neboli slunce (jak příznačné). A s tím si člověk moc dlouho nevystačí. 🙂

Santu hledám, ale marně. A tak sedám do auta a jedu dál vstříc severu. Jako ale řeknu vám, to slunce už mě začíná pomalu ..však víte co..Doma v obýváku mi bylo půlnoční slunce teoreticky úplně jasné, jenže tady na severu v realitě je to trochu něco jinýho. Když se můžete ve dvě v noci opalovat, je něco fakt špatně. Ale co, jedeme dál. Má to ale jednu fajn výhodu. V jednu v noci (OK, tady se hodí americké označení 1 a.m.) si můžete na odpočívadle sednout na lavičku, dvě hodiny se učit se norštinu a nepotřebujete umělý osvětlení. Jenže to sakra slunce pak nemůžete vypnout! Grrr.

Příroda je ve Finsku moc hezká, ale v podstatě velká nuda. Od Helsinek až na daleký sever vypadá dost podobně, všude rovina, lesy a jezera, lesy, jezera, lesy, jezera, jezera, jezera, jezera a ..komáři.. Ani nevím, jestli mi to přijde fajn, nebo ne. Nejdřív je to hezký, pak nuda, a nakonec fajn.

Wow, sakr, to přišlo rychle a nečekaně!!!!

Jsou tu, žijou, konečně je vidím, ty zvířata jedny ušatý. A z nějakýho důvodu maj silnici rádi a promenujou se na ní jak na kolonádě. Člověk přibrzdí, pak musí skoro zastavit, sobi se přece nenechaj při procházce rušit. (řidiči se tady na severu na sobi upozorňují bliknutím vystražnýma světlama)

Pak už jen pohled do kamery

Fešák, co. Setkání se soby je konečně za mnou (beze škod) a můžu jet dál najít si práci..v příštím článku..

Soubor 5ti článků o mých prací i životem naplněných pěti měsících v Norsku. Článek věřím že nebude inspirací jen pro cestování na sever ať už za poznáním nebo za prací, ale najde se čas a prostor pro přemýšlení o životě i podnikání. Jsem si jistý, že pokud ho dočtete, budete … nechám se překvapit čím budete – napište.

p.s. Takto nakonec vypadal kompletní itinirář cesty:

Díly jako by to bylo antické drama:

Expozice: Z Prahy až za polární kruh I část = Praha – trajekt Tallin-Helsinki

Kolize: Z Prahy až za polární kruh II část Helsinki – polární kruh

Krize: Z Prahy až za polární kruh III část – první práce v Norsku

Peripetie: Z Prahy až za polární kruh IV část – osmička nepočká

Katastrofa: Z Prahy až za polární kruh V část – konec dobrý všechno dobré

Část první, expozice..

Důvody k cestovnání jsou různé, jedním z nich je práce. Přece jen, proč dělat něco v ČR za 60 Korun na hodinu, když mohu dělat to samé v Norsku za 100 Korun na hodinu – ovšem Norských korun.

Inspirací pro cestu mi byl kluk jménem Jakub, kterého jsem potkal na jedné akci Naučmese. Říkal jak pracoval v Norsku na nějaké ovocné farmě a za tři měsíce si vydělal kolem 100 000 Korun (českých). Což mě zaujalo a vzal jsem si od něj email. Po pár dnech jsem mu napsal, zda by mi mohl poradit kde a jak hledat, případně kam jet, prostě cokoli abych měl nejaký výchozí bod. Odpověď však nikdy nepřišla. Jenže je jasné, jelikož článek dál pokračuje, že taková drobnost mě nemohla zastavit. Pokračovat ve čtení “Z Prahy až za polární kruh I část = Praha – trajekt Tallin-Helsinki”