Zimní Reykjavík a jižní pobřeží Islandu

Toto je druhá část mého Islandského cestopisu 2018-2019. Ale jelikož ta první možná nikdy nebude zveřejněná, přišli jste prozatím o to, jak pro mě loni byli záchranáři ICE-SAR (díky, kluci!), zlomil jsem si na 5x nohu, dojela pro mě doktorka na traktoru, pak terénní sanitka, přes hory a doly a ledovcové řeky jsme dorazili do nemocnice v Reykjavíku a odtamtud po operaci hybaj prvním letadlem zpět a potom neuvěřitelná zenbuddhistická zábava několik měsíců čumět do stropu. Ale to co jste právě přečetli je samozřejmě už jen celkem dobrodružně vtipná katarze. Toliko ve zkratce.

Takže po sedmiměsíční rekonvalescenci je tu druhá část výletu.

V rámci pojištění jsem tenkrát po úraze mohl požádat o repatriaci nejen svou, ale i svého auta. To se mi ale nechtělo, přišlo mi fajn, že za pár měsíců budu mít na Islandu auto a tedy skvělou příležitost užít si zimní Island s vlastní károu a obohatit tak můj projek té nejlepší Online mapy Islandu o nová místa a hlavně neotřelé zimní fotky s polární září jako pěkným bonusem. Pravda, pár jich už mám, ale polární záře není nikdy dost!

Akce, která by vás mohla zajímat

Expedice Island a Faerské Ostrovy 2020

Jenže komplikovaná zlomenina se hojila šíleně pomalu (vlastně ani teď po více jak 8 měsících není komplet dohojená) a tak jsem nakonec vyrazil až koncem února. Koupil super levnou letenku z Vídně, naložil batoh fotověcma (a computerama) až k prasknutí a vyrazil. Cestou jsem ještě na přání jednoho skoroislanďana zakoupil Jagermeister v bezcelní zóně Keflavíckého letiště a vyrazil nějakým tím busem za 2500 ISK z Keflavíku do Reykjavíku.

Vím, že moje auto bylo začátkem prosince v pořádku tam, kde ho jeden z lidí co mi tehdy pomohli zaparkoval a tak jsem neměl žádný obavy. Ale vůbec. Jedinej zádrhel jsem spatřoval v tom, že asi bude kleklá baterie a nenastartuju. A jak k němu tak přicházím, koukám, že mýmu Foresterovi chybí SPZka a tak jsem si v duchu řekl: Kua, to tady jako foukal tak silnej vítr, že mi to odfouklo SPZky??’ Ale už o pár vteřin pozdějc zjišťuju, že mám na skle nějakej papír – asi místní benga. Vím prd co tam je, když to je islandsky, ale po chvíli stopuju jednoho místňáka, jestli by mi to přeložil.

Řekl mi, že to nejsou benga, ale celníci a bude potřeba zajít na jejich úřad. A že jestli chci, tak mě tam odveze. Tím jsem nepohrdl a tak místo Forestera frčím v Land Cruiseru. No a na úřadě jsem se dozvěděl, že mi zabavili SPZky proto, že s dočasným ročním povolením pro provozování vozidla na Islandu člověk nesmí odjet ze země na déle než na 6 týdnů, jinak o něj přijde. A SPZky mi vydaj, až jim prokážu, že do 24 hodin s autem opustím zemi. Nebo si můžu nechat auto proclít.

Tak to je svérázná a dost neočekávaná komplikace. Jako mohli mi auto odtáhnout. Možná mi ho mohli i ukrást, nebo aspoň vykrást (přece jen, krom foťáku a pár objektivů co jsem s sebou pobral bylo plný všech mých věcí). Nebo mohly kroupy a vítr udělat díru do skla a mohl jsem mít v autě bazének a všechno mokrý a shnilý. Mohlo se stát ledacos, ale to, že mi celníci šlohnou SPZky a tím mi ‘uzeměj’ auto mě fakt nenapadlo.

Čímž pádem moje skvělá idea objet a nafotit zimní Island ve vyfešákovaným Foresterovi padá.

Takže jsem přikšírovanej v Reykjavíku a tady teda o zábavu postaráno není. Přemýšlím o strategiích, jak z celníků vymámit značky, ale žádná neuspěje. Tak kupuju lístek na trajekt asi za 10 dnů a do té doby užiju velkoměsta.

No jako upřímně, moc toho tady není, poměr cena/výkon navíc dost bída, a tak mířím do muzeí a galerií. Což se hodí, protože krom jediného dne pořád prší. A tak postupně prozkoumávám Národní galerii, muzeum osídlení, Přírodopisné, národopisné a bůhvíjakévšechny popisné muzea, však si je můžete všechny prolistovat tady. A různý zákoutí Reykjavíku. Btw., věděli jste, že tu maj i kus Berlínský zdi?

A na jeden den se stávám průvodcem jedné sympa Slovence kdesi od Tater, kterou sem zaválo letadlo přímo z Prahy.

A s jedním Ukrajincem jdem prozkoumat ostrov Videy. Bohužel při spěchu na trajekt mi v noze udělá křup a cítím až příliš divokou ostrou bolest. Musela mi křupnout kost, uřčitě. Ale moment – 5 minut a je to pryč. Teda myslím.

Můj čas na Islandu se jen o pár dní nato zpečetil. Ráno jsem se vehementně snažil předat tu litrovou lahvinku Jagermeistera co si u mě ten klučina objednal (a vyinkasovat 3000 ISK), ale marně. Radši nebere telefon. No super. Tak aspoň nabírám jednoho ‘stopaře’ a jedem s menší odbočkou přes vodopád Öxarárfoss do Selfossu, kde ho vykládám a pokračuju za kámošem do Helly.

Fajn setkání, jsem pozvanej na večeři, což kvituju a krom příjemnýho setkání mám i super bydlení, soukromej pokoj v jednom pěkným domě. Je tam sám a těch pokojů tam maj asi 5. Sem tam jsou pronajatý rybářům, ale dnes nikdo nikde.

Ráno dáváme ještě rozlučkový cigáro (jj, i já si dám), nasedám do auta, zablikám na rozloučenou a mám před sebou dobrých 500 kilometrů. A v plánu ještě návštěvu u mé dávné spolužačky ze základky. Bydlí v Kirkjubæjarklaustur. A v teoretickém plánu ještě pár fotozastávek. Ale Seljalandsfoss se Skógafossem míjím velerychlostí. Navíc sněží a jen cesta z Víku do Klaustur trvá snad 2 hodiny. Jako jak stihnu večer ten trajekt, to jsem zvědavý. Tím spíš s plánovanou zastávkou.

Ale na snídani jsem jak na koni, teda s lehkým zpožděním, protože kousek před Klaustur přestává sněžit a je krásný počasí. Jak se cesta ještě před chvílí zdála dramatická, už vypadá všechno růžově.

Krom toho, že jsme fajně pokecali (nicméně při dopíjení čaje jsem už byl celkem nervózní, bo 400 kilometrů přede mnou) ode mě taky odkoupili tu láhev Jagermeistera, co jsem přivezl pro kluka, co si ji ode mě objednal, ale nevyzvedl. Což je fajn. Protože je lepší mít 3000 ISK v hrsti, než odvážet z Islandu láhev vlastně proclenýho alkoholu. A za to jim patří dík.

Cesta dál plyne snadno, až podezřele snadno, a tak ještě vystupuju na chvilku u Ledovcové laguny a na mnohem delší chvilku na Diamatové pláži, kde jsou kry velké, že za nima ani lidi často ani nejsou vidět.

Kry tak velké, že by se daly motorovou pilou krájetfoto: Ruben Lang

Kontroluju čas a všechno vypadá dobře. Jede se skvěle a času dost. Ještě krátká zastávka u Eystrahorn, ale z fotek nic není, tak jedu dál.

Zastavuju se u Djúpavogskörin, termální vany na Východě, kterou plánuju zanést do mapy (už tam je:).

Djúpavogskörin – vídíte jí tam?foto: Ruben Lang

A potom co naskočím a jen tak pro jistotu mrknu do navigace, celkem ve mě hrkne. Moje milá navigace totiž plánuje trasu přes Öxi pass, což nepůjde, protože trasa je zavřená a hlavně opravdu neprůjezdná.

Takže mám před sebou o 70 kilometrů víc, než jsem ještě před chvílí myslel. Což jednoho nepotěší.

No, šlapu na plyn a s nohou pod podlahou jedu směr Seyðisfjörður, kde se stále ještě plánuju nalodit na trajekt.

A k tomu začíná sněžit a vůbec tahle cesta na východě už není taková procházka, jako byla na jihu. Zaprvé, kus (asi třicetikilometrovej) ani není vyastfaltovanej a za druhé sem tam sníh, sem tam led a po stranách silnice sráz přímo do Severního Atlantiku. Dobrej mix, co celkem slušně prověřuje moje řidičské schopnosti. Paradoxem je, že tam, kde je silnice krásná, nová, suchá a dalo by se jet 150 km/h je rychlost omezena na 70. Je to v tunelu před městečkem Reyðarfjörður.

No nebrzdil jsem, to jako ne.

Další nepříjemností je, že jsem počítal s menší porcí kilometrů a jízdou více na spotřebu, takže budu muset vzít benzín. Takhle z obýváku to nevypadá jako big deal, ale pro mě tam to znamená zajížďku do nějaké vesničky. No výborně. 2 km tam a 2 km zpět a na zledovatělém povrchu ještě s dobou natankování to dělá 10 minut. A ty právě nemám.

Jedu tak, abych dojel, ale rozhodně ne ukázkově, nicméně když sjíždím kopec do přístavu, už vím, že to stíhám. Mám dokonce ještě rezervu. A tak vystupuju a fotím zasněžený Seyðisfjörður. Viditelnost mizerná, tak 200 metrů, ale v dálce slyším vrnící motory trajektu MS Norröna a jsem v poklidu.

zasněžený Seyðisfjörðurfoto: Ruben Lang

No radši na delší focení kašlu, deadline pro nástup na trajekt mám za 10 minut, tak jedu směr přístav.

V budkách nikdo není. hmmm, ani žádný auta tady nejsou, hmmm. V hlavní budově se právě zhaslo, hmmmm. Tak mi nezbývá než dojet k trajektu rovnou.

A tam vidím už zavřenou nájezdovou rampu..

tak to vypadá, že tudy už to na trajekt nepůjde.foto: Ruben Lang

a zřízence na mě mávající jako že ‘Tudy NE!’.

To není obrázek, co chcete vidět, když máte za sebou non-stop 700 kilometrový přejezd z Helly ještě s tím, že s autem musíte vypadnout z Islandu, koupenej lístek za 210 Eur a vyhlídku týdne, než pojede další trajekt.

Jako vím, že jsem si trochu koledoval, ale tohle?  Ta vtipná část začíná v čase 7:02:02

No nakonec se zjistily hned dvě věci. Zaprvé, jsem si nějak zapomněl všimnout, že pokud cetující jede s autem, musí být na nástupu ne déle, než 90 minut před odjezdem.

A za druhé, oni si tam nahoře na lodi z nějakýho důvodu mysleli, že já už na palubě jsem.

Nicméně všechno dobře dopadlo, měl jsem ‘prezidentský nástup’ (Díky Smyril line!) a mohl v klidu odjet v soukromé kajutě s výhledem (jsem se rozšoup!) směr Faerské ostrovy.

Autor: Ruben Lang

V pěti letech jsem se při letu z Prahy do Bukurešti zamiloval do létání a cestování. Od té doby jsem se neodmiloval.

2 komentáře na „Zimní Reykjavík a jižní pobřeží Islandu“

  1. Miluji Island..Kdy člověk míní a počasí diktuje. To jsi měl velké štěstí, že se dalo projet po jedničce. Já si dala v prosinci Island hned dvakrát (jednou jen na 3dny a potom na týden) a po mém odletu vždy zavřeli silnice a nedalo se dojet nikam…Letošní zima je docela větrná a sněhová. V dubnu jedu zpátky a už se moc těším. Island je holt návykovej …nejraději bych tam pobyla nějaký ten rok v kuse. Třeba se i zadaří.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *