5 měsíců na Islandu

Během naší dvoutýdenní lednové návštěvy islandu s kamarádem Janem jsem si říkal: tady je to tak hezký, to by chtělo tu alespoň rok žít. No a nedlouho po návratu jsem začal kout plány, jak to zrealizovat. Prvotní samozřejmě byla má touha expedičního fotografa. Vzhledem k tomu, že mi však (zatím) chybí milióny na účtě k tomu, abych se mohl své vášni naplno věnovat, musel jsem to mixnout nějakou tou prací. Naštěstí v létě je na Islandu velká poptávka po sezóních zaměstnancích, odjížděl jsem se dvěma cíli: Prvně, že chci z každého důležitého místa Islandu přivézt fotku, která se dá dát na zeď, podruhé, že vezmu první dobrou práci (takže cokoli:). A abyste se měli na co těšít, tak tady jedna ‚ochutnávka‘

Magický Island

Tak jedem na ISLAND!

 

Cesta na Island autem je daleká. Jako obvyle začala moje cesta v servisu kde jsem řekl, připravte plechovku na 5 měsíční túru. Narozdíl od minule toho bylo trochu víc k udělání, ale na 24 let starý auto (starou známou Plechovku) pořád dobrý. Pak už zbývalo jen koupit lístek na trajekt a vyrazit. První etapou mi byl skvělý týdení stopover na Faerských ostrovech, a pak už hurá na loď vydat se vstříc islandskému dobrodružství.

Co se týče výbavení, tak oblečení jsem moc nedal a určitě by mi kolemjdoucí věřili víc, že jedu na víkend na Kokořín, než na ‚bůhvíjakdlouho‘ na Island. Takže 2x džíny a skvělá fešácká zářivě žlutá péřovka Pierre Cardin. Prostě pro islandské klima úplnej ideál (sarkasmus, hm?!).

Foto (a video) vybavení už na tom bylo trochu líp.  Nikon D600, objektivy 14-24 f/2,8, 24 F/1,4, 50/1,4, 85 f/1,4, 80-200 f/4 a 80-400 f4,5/5,6, dva akumulátory, několik SD karet, dva stativy, kulovou hlavu, panoramatickou hlavu (kterou jsem nakonec nepoužil ani jednou), externí mikrofon Røde stereo, ND filtry (8, 16, 64, 1000) VF Foto a polarizák (taky VF Foto), K tomu navíc 2x dron DJI Phantom 4 (kdyby mi jeden spadl nad ledovcem, ale nestalo se a oba v pořádku dojeli), 5 akumulátorů, 2 sady ND filtrů a skvělej Manfrotto batoh, do kterýho se krom drona vešlo ještě spousta věcí na focení (když jsem si je nezapomněl vzít). A asi ještě pár drobností, na který jsem teď zapomněl.

Minulý rok jsme spolu s Honzou projeli celý Island téměř skrz naskrz. Jedno z mála míst, které jsme minuli byla oblast kolem Borgarfjörður eystri. Místo, kde ve velkém hnízdí papuchalci a také to je taková ‚mekka výšlapů‘. Najdete tu celkem 17 značených cest v přírodě. Pokud jste na toulky přírodou, chcete si odpočinout od civilizace, pak právě tady to může být skvělé místo pro vás. (Jinak tato oblast je nejpodobnější Norsku. Občas se mě lidi ptaj, jestli maj jet na Island nebo do Norska, tak tady je symbióza obojího).

Z treku z hor v okolí Borgarfjordur Eystri

Strávil jsem tu příjemné tři dny, na skalisku Hafnarhólmi seznámil se nejen s papuchalkama,

Papuchalkové v Borgarfjörður Eystri

ale také jednou moc fajn rodinou z Francie (konečně se mi hodila moje francouzština:). A pomalu jsem vyrazil směr Reykjavík hledat si práci.

Tento článek rozdělím na dvě části, ta první o letní práci na Islandu, ta druhá o všech mých ostatních zážitcích z Islandu. Pokud vás tedy moje postřehy a zkušenosti z letní práce nezajímaj a chcete si počíst víc o Islandu jako takovém, zemi, moři, zážitcích, papuchalcích, zrušených trajektech, a úchvatných vodopádech, tak část o práci prostě přeskočte.

Letní práce na Islandu

Hledání práce na Islandu

Minulý rok jsem se v kempu Skjól někde ‚uprostřed ničeho‘ mezi Geysirem a vodopádem Gullfoss dal do řeči s jedním fajn týpkem (majitelem toho kempu) který říkal, že na Islandu je vždycky práce dost. Tak jsem si řekl, že se prvně stavím u něj, jestli náhodou nikoho nehledá. Přijel jsem tam, jasně že mě poznal (šílenců s 24 let starou károu ‚z dovozu‘ tam zas tak moc nejezdí, navíc on sám jezdí ve starý Toyotě). Dali jsme se do řeči, pokecali jsme, na noc jsem se u něj ubytoval, ale říkal, že na práci už nikoho nehledá, na léto už má plno.

No ještě není ani červen, a že by to vyšlo hned napoprvý by bylo asi příliš velký štěstí. Nevěším hlavu a jedu se pomalu přiblížit Reykjavíku, též známého pod zkratkou RVK. Pár dní trávím v kempu v Stokkseyri, kde potkávám polsko-španělský pár (hádejte, kdo z nich uměl anglicky?:). Ti před pár dny přiletěli na letní práci na Island do tamní známé rybí restaurace. Dozvídám se trochu z reality letní práce tady. Měli na dálku přislíbenou práci na celý úvazek, ale když přijeli, zjistili, že maj jen půlúvazek. Naštěstí pro ně za bydlení v kempu nebudou nic platit, protože se dohodli že za stan zaplatěj tak, že se o kemp trochu postaraj (mj. v kempu v karavanu bydlel i manažer restaurace, který jinak bydlí někde u jezera Mývatn na severu) a vydělané peníze za 4 měsíce na Islandu jim  v pohodě vystačí na rok života zpátky v domovině, takže se vůbec netvářili, že by jim to extra vadilo.

Říkají mi, ať se zeptám na práci v reštice co dělaj, ale mě se jako zpovykanému Pražákovi nějak nechce. A taky říkají, že ta opuštěná vila, kterou jsem loni prošel skrz a je nedaleko vyhořela. Škoda.

Postuju svůj inzerát do pracovní FB skupiny na islandu, ale nikdo mi ruce netrhá. Popojíždím dál na jihozápad a ubytovávám se v kempu v Grindavíku, což je takovej Intercontinental mezi islandskými kempy (ještě do loňska tam platila campkarta – jeden ze skvělých způsobů, jak na islandu ušetřit, takže vás noc vyšla doslova na pár korun, ale od letoška už kemp v tomhle super systému není). No a hned nadruhý den vidím poptávku na nějakou pomocnou sílu do hotelu jen pár set metrů odsud. Jenže jak jsem psal na začátku, beru první dobrou nabídku, a to mi hotel v Grindavíku tak nějak nepříjde.

Dny v kempu plynou, upravuju fotky a píšu cestopis z Faerských ostrovů. No a samozřejmě poočku čekuju práci.

Faerské ostrovy na Islandu

No a netrvá to ani pár dní a na FB se objevuje inzerát, že v jednom fešáckém hotelu v RVK hledaj někoho s rukama na práci stylu pokojský. Obratem píšu a k mému překvapení dostávám asi do 15 minut odpověď.

Slovo dá slovo a domlouváme si rande na další den v jednu u nich. Jsem tam na minutu přesně a k mému překvapení je pohovoru přítomen ještě kuchař. Dozvídám se, že pokojsou už nehledaj (a navíc na to maj genderově vyvážený holky), ale když už jsem tam, že hledaj někoho do kuchyně, pro začátek na sezónu do konce srpna, pak případně dle dohody.

Uf, jakože překvapení velký. Říkám tedy, že jídlo mám rád a když můžu, tak obdivuju ty, kdo to uměj udělat (ten obrovsý vtip z gulášem, který znaj mojí blízcí si radši nechám pro sebe). Rozhodně se netvářím, jako ten nejvhodnější do kuchyně, ale na druhu stranu mi to přijde zajímavý a hlavně pro ně, můžu nastoupit hned a navíc to je taková snack kuchyně, že jestli nekecám, že mám k jídlu dobrej vztah, tak se vše celkem rychle naučím. Loučíme se s tím, že mi dají vědět a já odjíždím zpět do Grindavíku. Nadruhý den dostávám zprávu, že by mě rádi uvítali na zkušebním dnu a že jestli můžu přijít nazítří ráno v osm.

Píšu že ano a ptám se co na sebe. Prý že idelálně černý kalhoty a pohodlný černý boty, vršek že dostanu tamní.

Intermezzo v obchoďáku Costco – příběh první

Jak se říká, kdo se moc ptá, moc se dozví. Černý kalhoty nemám, jen dost tmavě modrý džíny. Beru však to, že seženu kalhoty jako výzvu. Před nedávnem jsem se dočetl, že v Reykjavíku otevřeli Costco a tak mě napadne jet tam. Je to obrovský americký chrám konzumu. Costco kromě Reykjavíku nemá obchoďáky v městech menších než s 1 000 000 obyvateli a podle toho to tam vypadá. Najdete tam úplně všechno – od borůvek po osmimístné jacuzzi.

Chtělo by to plánek, ale oblečení a kalhoty naštěstí nemaj daleko od pokladen. Nemaj tam žádný zkušební kabinky a tak se ptám prodavačky, jestli by mi mohla poradit, jakou velikost na mě. Anglicky neumí ani slovo a odkazuje mě na svojí kolegyni. Už už jsem myslel, že jsem narazil na islanďanku, co neumí anglicky, ale po chvíli zjišťuju, že všechno je jinak. Kolegyně za kterou mě poslala anglicky umí celkem dobře a z nějakýho důvodu slovo dá slovo a dáváme se do řeči. Je to Chorvatka a její kolegyně je Polka, která nejen, že neumí anglicky, ale ani islandsky. Nicméně to tu až tak nevadí. Bydlí (ta Chorvatka) v Keflavíku v 2+1 za 140 000 ISK/měsíc (cena většího pokoje v RVK), v Costcu pracuje ještě od doby, kdy obchoďák nebyl ofiko otevřenej a hrozně mi rozmouvá práci vi hotelu. A že prý jestli nechci do Costca?! Že je to tam fajn a platěj 1900 ISK/hod, kam se prý na to hrabou platy v hotelu!

Fakt fajn pokec, skvělý jaký náhody se stanou jen tím, že si jdete koupit kalhoty.

No, mám vybráno a nechci mladou paní zdržovat od práce, tak se rozloučím a jdu k pokladně. No a tam přijde velký zádrhel celý týhle ‚operace Costco‘. Pokladní po mě chce ‚Costco card‘. ?? Cože? Kde jí jako mám vzít?

Že prej tamhle u vchodu.

Nechávám teda kalhoty na pokladně a jdu ke vchodu, kde je celkem slušná fronta adeptů na ‚Costco card‘. Stoupnu si do řady, ale naštestí k mě v předvoji přijde jedna slečna a brzo zjišťuju, že pokud chci CC, tak ta stojí 5000 ISK/rok, ale abych jí mohl získat, potřebuju kennitalu. Kterou nemám. Navíc dát 5000 ISK za to, že si můžu koupit kalhoty se mi stejně nechce.

Jdu tedy za Chorvatkou a zeptám se, jestli mi s tím neumí nějak helpnout. Říkala že ona tu kartu nemá, ale moment, že ta její neanglicky mluvící polská kolegyně mi může pomoct. A jako fakt, Polka mě odvede k pokladně a koupí mi ty kalhoty na svojí kartu (za moje peníze).

Hezký jak ten svět někdy plynule funguje.

Práce v hotelový restauraci – baru

Plně vybaven jsem v osm ráno připraven k nástupu. Na recepci si mě vyzvedává vrchní kuchař co to tam má pod palcem, mr. Þ, a jsem zasvěcen do provozu. Úkol č. jedna nakrájet zeleninu na snídani na další den. Pak úkol číslo dvě, tři a kolem jedenáctý jsem dotázán, jestli můžu přijít i zítra (pak se na vedení domlouváme, že se mnou počítaj do konce srpna a pak si dáme vědět). Skoro se opakuje podobná situace kdysi z Norska. Tak to vypadá, že mám práci. Nicméně upřímně, gró mojí práce je tohle.

práce na Islandu

A pak. po zítřku přijde pozítří a pak další den. Dostanu rozpis služeb, ale ty se ještě hustěj. A v mezičase umývání nádobí a krájení zeleniny na snídaani jsou tu nové výzvy.

zadělávám na bread pudding

V den volna jsem dotázán, jestli můžu přijít a tak jako slušně vychovaný mladý muž, kterj byl naučen nikdy neříct práci ne říkám, že jasně. A po ranních směnách, který mě bavěj a kdy je všude spousta lidi netrvá dlouho a dostávám i odpolení, kdy ti poslední odejdou ve čtyři a pak jste tam do půl desátý sami. A musíte dělat všechny ty jídla, který jsou prý jednoduchý. a který vypadaj asi takhle.

hamburger a rajčatová polévka u nás v hotelu. Dáte si?!

První týden super, pořád něco novýho a baví mě to. Pak se to ustálí a už se těším na pár dnů volna. Navíc ty odpolední směny (od 10 ráno do 9:30 večer, kdy od čtyř jste tam úplně sami) moc nedávám. Tím spíš, že pokaždý narazím na 5 věcí, který mám udělat a o kterých mi nikdo neřekl co a jak, či v lepším případě jen tak v rychlosti. Takže tam jsem jednou i do třičtvrtě na jedenáct. A jelikož mám dojem, že to asi nestíhám tak takhle šílený přesčasy si do výkazu ani nepíšu (až téměř o 2 měsíce později se od jedný svý polský hotelově restauračně zběhlé spolupracovnice dozvídám, že i ona tam taky byla často o hodinu dýl).

Jenže v tý době to dávno nevím.

Tři týdny tam uběhnou jak voda, dostávám rozpis na červenec a jsem tam. Mám od pátku do středy volno. V pátek jsem ještě dotázán, jestli můžu přijít i v sobotu a neděli.

No nakonec tedy ještě svolím se sobotou, ale neděli fakt už službu odmítnu, to by mě pak zbylo jen pondělí a úterý, navíc na úterý jsem si domluvil fotokšeft focení jedný rodiny ze Seattlu u Skógafoss.

Asi vás to nepřekvapí, ale v neděli mi přišla zpráva, jestli nemůžu přijít v pondělí. No jakože fakt nemůžu.

První fotokšeft na Islandu

Všechno je jednou poprvé a konečně se uskutečnil můj první fotokšeft na islandské půdě, přímo u ikony Islandu, vodopádu Skógafoss.

focení u vodopádu Skógafoss – doufám, že v souladu s GDPR

A jelikož už začínám mít Island celkem zmáklej, vzal jsem tu akčnější část rodiny ještě na druhou část focení k nedalekému Kvernufoss, méně známý, přesto krásný vodopád, kde jste téměř sami. Z toho byli dost happy. A já taky.

Super, cashuju poctivě vydělaných 29000 ISK, a to se počítá!

Ale zpět k mojí tradiční práci. Další směnu jsem měl mít ve středu a čtvrtek ráno, když tu náhle v úterý večer mi přijde zpráva z hotelu: ‚Zítra a pozítří máš volno, ale potřebujeme tě na víkend‘.

Tvl, co to jako má bejt?

Z víkendu co mě potřebujou je nakonec jen neděle (takže vlastně 4 dny úplně naprázdno) a po víkendu je zase všechno jinak, plány co byly neplatí, všechno se 5x mění. Nasralo mě to neskutečně a právě od tý neděle tam už nikdy neudělám ani o mm víc, než je nezbytně nutné, aby mě nevyhodili. Ale upřímně, jediné v co doufám je, že mě vyhoděj. Krom toho že se mění služby na denní bázi, vrchní kuchař mr. Þ dává výpověď. Ze prý začíná mít zdravotní potíže. Myslím na Dr. Hnízdila..

Jednou to s výpovědí vypadalo nadějně. Seděl jsem v místnosti pro zaměnstnance a dával si pauzu. V tom tam přišel vedoucí a chvíli psal nějakou SMSku. Vypadalo to přesně jako ta chvíle, kdy to dopíše a řekne, že si musíme promluvit, že jsem šikovnej, milej, ochotnej, ale..však víte. Jojo, to byl nadějnej okamžik. Jenže pak tu zprávu dopsal, řekl mi: ‚tak za chvíli v kuchyni‘ a byl pryč.

A s tím i všechny moje naděje že mě vyhoděj.

Začátkem srpna už poháru mý vstřícný trpělivosti úplně vyschla voda (vojeb střídá průser, (už skoro měsíc, sic!) nefunguje dřez na umývání rukou , neustále protéká sprška u myčky rychlostí asi 6 litrů za hodinu, takže stačí chvíle nepozornosti a voda vám zateče pod rukáv. To sice nikdo neřeší, pitom by pravděpodobně stačilo vyměnit těsnění za 5 korun, ale vrchní kuchyňská střapanda Kčko mě sprdne zato, že prý jsem měl v myčce ještě místo na 2 skleničky a proto hrozně plýtvám vodou (když ale hodíte papír do směsnýho odpadu, tak na to je málem schůze vedení)  a asi 300 dalších věcí a než jdu po službě pryč, beru si na kobereček vrchní vedoucí kuchyně, Kčko. Ta mě asi po 7 vteřinách přeruší s tím, že jí tam sere přesně to samý co mě, a že dala výpověď (se nám tu ten dreamteam nějak rozpadá). To by mě sice mělo trhat srdce, ale v zásadě mi to je fuk, protože to není můj problém.

No to je 6. srpna, pak mám pár dní volno a 16. mi na 5 dní přijede vzácná návštěva z Prahy. Samozřejmě to hlásím dávno dopředu, že chci od 16. do 20. volno. Jasně, počítaj s tím, není problém, jsme lidi a domluvíme se.

20. mám službu. Bože! to už je moc.

No kontrakt je do konce srpna, 21. a 22. mám psaný poslední pracovní dny a pak už vlastně dovolená.

Věci jdou celkem rychle, už 22. je tam namísto odešlýho Kčka sympoška z Polska, slečna M. a docela se diví, že se s ní nadobro loučím. Ale aby ne, když už do konce srpna nemám psanou službu a koncem srpna mi končí kontrakt, tak to dá logiku, že?!

Celej rozradostněnej odjíždím z práce a užívám si koncem srpna a koncem léta nově nabyté svobody. Na plný pecky si pouštím speedmetalovou pecku (minulýho) století

a řítím se Islandskou krajinou směr ‚co nejdál od Reykjavíku‘.

Ale jak se říká, všechno je jinak a hned nadruhý den odpoledne mi zvoní telefon a tam, překvapení největší, volá Kčko. Že jestli nemůžu přijít ještě na pár služeb koncem srpna a pak ještě několikrát v září.

Jako překvapí to. Jelikož řídím a telefonuju, což se asi nemá ani na Islandu, tak říkám, ať mi to pošle mailem (ono je to pak stejně lepší, přece jen telefon je ‚tak trošku důkazní nouze‘, že?)

Chtěj mě tam 29. 30. a 31. srpna od osmi do dvou a pak ještě asi 15x v září.

Cože? No OK, když už jsem se obětoval pro systém, tak pořádně. Plácnem si přes net a beru to jako daný. Trochu škoda je, že ty čtyři dny co mám teďvvolno v kuse prší, takže z focení a dronění nic moc není. No ale to je život.

29. přijdu do práce a vše je jak má. 30. taky. Jsem rád, že se potkávám víc s novým big bossem kuchyně M. Škoda že tam nebyla celou dobu, třeba by mi to tam šmakalo  lím. No co už.

Většinou tu píšu jen svoje zážitky, ale udělám jednu výjimku a prozradím vám vtipný a poučný organizační příběh jedné kolegyně jménem P.

Ta přišla do práce dle rozpisu na extra ranní. To je to, co začíná v půl sedmý. Když přišla, řekli jí, že může jít domů, protože je tam navíc. No tak šla domů a když už si chtěla lehnout, že dospí, tak jí zavolali zpět, jestli by nakonec nemohla přijít, že jim tam vlastně chybí. Normálka.

31. půl hodiny před koncem směny jsem se takovým oslím můstkem dozvěděl, že vedení udělalo novej rozpis služeb a v září už se mnou nepočítaj ani na minutu.

Tak jsem stylově dodělal svojí směnu, rozloučil se a byl jsem happy a free.

Díky mejm fajn kamarádům, kteří byli fakt moc fajn. Slečně M., doktorandce, která ‚lovila zkamenělá zvířata‘, slečně D. co uměla takové skvělé falafely, slečně P. co na rozdíl ode mě oplakala mojí situaci (fakt!), chlápkovi G., kterej kolem sebe vyzařoval takovej příjemnej kuchyňskej jižanskej klid a pohodu a samozřejmě exotické paní L., která se tak upřímně rozplakala, když jsem se zeptal na Fidela, že mě to až překvapilo.

No a vy ostatní si můžete víte co?!

Tímto končím mojí kariéru islandského zaměstnance a s největší pravděpodobností i věčně uzavírám všechny mé další zaměstnanecké pokusy, tohle fakt nemá cenu.

Ještě trochu technikálií o práci na Islandu: Od 15. 6. do 31. 8. jsem bral krom dvou všechny služby co mi byly nabídnuty. Vydělal 422 000 ISK, na daních ‚odvedl‘ asi 70 000 ISK, takže mi zbylo 353 000 ISK. Pokud neznáte islandský realitní reálie a přeskočili jste tu část, kde o tom píšu, pronájem pokoje v RVK stojí cca. 100 000 ISK/měsíc. Pokud jste na Islandu méně než 6 měsíců, tak si také musíte stále platit zdravotní pojištění ve své domovské zemi (+ cestovní pojištění, pokud chcete).

Pár mých tipů k (letní) práci na Islandu:

(Dočasnou) kennitalu (ta platí 3 měsíce a má na rozdíl od fixní kennitaly spoustu nevýhod, kterýma se však nemusíte při krátkodobém pracovním pobytu trápit) mi vyřídili bez problému v zaměstnání. Jako adresu pobytu jsem uvedl kemp v Grindavíku (kde jsem se skutečně alespoň zezačátku často vyskytoval). S kennitalou jsem si byl zařídit konto v bance, abych mohl inkasovat. Tam jsem zjistil, že adresa kempu je sice správně, ale v úplně jiném městě. Nikdo to neřešil.

Minimálně v sezóně je na Islandu zásadně snažší sehnat práci než ubytování a to i v odlehlých oblastech. Ideál, pokud máte ubytko v rámci ubytování, ale to není vždy a např. v RVK nic takového zpravidla nemáte nejmenší šanci sehnat.

Nehledejte práci na Islandu, dokud nejste na Islandu. Ano, můžete si sehnat práci i předem, ale je to asi tak pravděpodobný, jako sehnat práci s ubytování v RVK (Reykjaví, však). Až tady budete, půjde to rychle. A hlavně zaměstnavatelé hledaj někoho, kdo může nastoupit ještě dnes.

Pár míst, kde hledat:

Storf.is,
Alfred.is,
FB skupina Störf í ferðaþjónustu (zní to divně, ale právě tady jsem našel ten svůj dreamjob v hotelový restauraci)
FB skupina Práce na Islandu,
Job.Visir.Is,
Vinnumalastofnun.is/,
FB skupina Vacantes.iceland/,
Icelandrecruitment.is/

 

Tady ještě pár tipů od Kamila Bushniaka, který vám o práci na Islandu taky něco prozradí (a kterému jsem s potěšením poskytl pár svých záběrů z drona pro video):

 

Zde tedy končí sekce o práci a teď hurá do života!

 

Křížem krážem Islandem aneb po práci legraci

Příběh ze Západních Fjordů

Nejen prací, živ je člověk a tento trip na Island je toho více než důkazem. Pokaždý, když jsem měl alespoň dva dny volna v kuse, jsem někam vyrazil fotit a poznávat Island. Můj nejdelší víkendový trip na Západní Fjordy měl téměř 2000 kilometrů a tam jsem taky v půli července zažil – stylově v Ísafjörður (česky příznačně ‚Ledovém Fjordu‘) – nejchladnější den celého léta, kdy se ručka teploměru jen mírně přehoupla přes 5°. Ale bylo to fajn, odpoledne v práci v Reykjavíku, ten den mi padla ve čtyři, večer (pár minut po půlnoci) už na nejzápadnějším místě Islandu, na útesu Látrabjarg. a pokecal jsem s papuchalkama. Jsou to fakt sexoši:)!

papuchalkové na útesu Látrabjarg

trávím tam celý další den..

stalking papuchalk na útesu Látrabjarg

A pak Dynjandi, ten úchvatnej vodopád, dle mého ten úplně nej nej nej z celého Islandu. Jako fakt, však se podívejte!

vodopád Dynjandi

či proleťte

Jenže víkend uběhl rychle a já zas musel zpátky do práce. A tak to bylo se všema výletama.

Na jednom jsem se potkal s fajnejma lidma z Čech. Většinou češtinu ignoruju, ale někdy mám chuť se socializovat. Jako když jsem potkal Tomáše a Zuzku v kempu v Akranes, kam jsem zajel úplnou náhodou. Nejen že jsme si udělali skvělej výlet po poloostrově Snæfellsnes a dali si koupačku v termálním jezírku Sturlungalaug (kde jsme dopili pivka, co jsem měl ještě z trajektu z Faerských ostrovů – a jak se hodila!)

 

Příběh Toma se Zuzkou

ale pak jsme se s nima ještě potkali než odjížděli a řekli mi svůj islandskej příběh, kterej stojí za to v rychlosti odvyprávět.

Rozloučili jsme večer v kempu ve Varmahlídu, já odjel na ranní do práce do RVK, oni měli v plánu jet za svejma známejma kamsi k jezeru Mývatn asi na 3 týdny. Ráno šli na stopa, ale spíš než aby stopovali, tak snídali. Za chvíli u nich zastavil týpek, a zeptal se jestli nechtěj někam svézt. Řekli, že ideálně k jezeru Mývatn a on že to je fajn, že právě tam jede.

Long story short.

Nakonec u něj bydleli, sem tam s něčím pomohli co bylo potřeba a den před jejich odletem ten pán odlétal za svojí ženou do Švédska a tak je vzal těch 500 km na letiště. Takhle se Island stará o dobré lidi:)

Příběh nejnovějšího ostrova Islandu – souostroví Vestmannaeyjar

Krásný byl výlet na Vestmannaeyjar, kam jsem si chtěl udělat jednodenní výlet a kde mě zastihla příroda ve své plné síle.

K návštěvě různých destinací mě obvykle inspirujou fotky, co někde zahlídnu a tady to nebylo jinak. Byla to právě tato:

ostrov Elliðaey

A tak jsem vyrazil do přístavu, nalodil se a vyplul.

Už cestou trajektem tam to bylo docela divoký svezení:

Hrdině jsem natočil tohle video a hned potom si šel sednout dovnitř. Tam jsem zbylou slabou půlhodinu sedel celej zelenej a jen doufal, že už tam budem. No přežil jsem bez úhony.

Rozkoukávám se po ostrově a do oka mi padne kopec Heimaklettur, nejvyšší bod souostroví, tak se tam jdu vyškrábat. Fouká jak sviň, držet si klobouk nepomůže, ten je totiž už dávno pryč. Fouká tak, že i papuchalkové jsou zalezlí v norách. Jednou jeden z neopatrnosti vykouk z nory asi metr přede mnou. On se lek, já se lek, on zaběhl zpátky do nory .. a už nevylezl. teda alespoň ne během těch deseti minut, co jsem tam na něj čekal. Jasně, že mě lákalo strčit ruku do tý nory, jen jsem nechtěl riskovat, že moje návštěva nebude papuchalkovi po vůli a že mě klovne tím svým fešáckým zobákem.

Nakonec jsem se konečně prudkému kopci navzdory vyškrábal až na vrchol a užíval si to místo. Našel jsem tam závětří a relaxoval a relaxoval. Šlo to samo. (a taky se mi nechtělo zpět do toho větru).

Pohled z Heimaklettur na ostrovy Elliðaey a Bjarnarey

 

Pak procházím všechny zákoutí ostrova a podobně jako před pár týdny na Faerech, i tady se dostávám ‚do křížku‘ s ptáky, co na mě začínaj útočit. Jsou to rackové, o kterých jsem si doteď myslel, že jsou to kámoši a nic jiného. A když na vás v kopci tak prudkém, že se mustíte držet trávy abyste nesklouzli dolů útočej ptáci, není to nic příjemnýho. Chvíli ješte odolávám, ale asi po 5 minutách uznám, že to je jejich území a vyklízím pole.

Krom větru je dost neklidný i moře, mít tady prkno, je to úplnej ideál na surf..

vlny jako na surf – ostrov Heimaey

Čas se mi tu krátí, ale v přístavu zjišťuju, že dva večerní trajekty byly z bezpečnostních důvodů zrušený. No, nedivím se, tady stále určuje rytmus života příroda.

Tak jsem si booknul ubytování a chtě nechtě na Vestmannaeyjar (resp. ostrově Heimaey) zůstal. Ráno jsem navíc skvěle pokecal s majitelkou toho soukromého hostýlku a dostal rychlolekci vývoje souostroví. Je staré 40 000 let (resp. jeho nejstarší část Heimaklettur) a přesto tak mladé. Poslední erupce tu byla v roce 1973 a ostrov se zvětšil z 11,2 km2 na 13,4 km2. Navíc jen jedaleko vznikl úplně nový ostrov jménem Surtsey – nejmladší ostrov světa (přístupný jen vědcům). Celkem dobrý, Islanďanům stačí trpělivost a země jim roste před očima.

Den extra se hodí, mám totiž spoustu času si to tady užít. Jak jsem to v den první vzal po pobřeží, druhý den jsem strávil ve ‚vnitozemí‘ – což na ostrově zní celkem vtipně. A samozřejmě mi to nedalo se projít na ten slavný kráter, který zkrášluje ostrov od roku 1973 – Eldfell.

pohled z kráteru Eldfell na město a pístav

Odtamtud pak už rovnou do přístavu a zpět na můj domovský Island.

Jo a jestli jste na golf, tak tady maj fakt hezký hřiště, prý patří mezi evropských top 200.

 

Landmannalaugar – příběh Plechovky, která zvládne nezvládnutelné

Když jsem někam neletěl letadlem, všechny moje cesty jsem absolvoval za volantem mého věrného stroje Toyota Corolla r.v. 1994, zvaného též Plechovka (trochu ze zákulisí cestování najdete v tomto článku), která měla při startu na tento trip za sebou už 238000 kilometrů (plus asi dalších asi 5500 km na trajektech).

Ještě při naší loňské cestě na Island jsme byli z cestování po Islandu dost vystrašení a na nějaké cesty (tím spíš větší) mimo Ring Road jsme se nepouštěli. Většinou se na těch Islandskejch cestách s malým, terénu nepřižpůsobivým autem, musí jet do 20 km/h a ještě opatrně, všechno pak strašně dlouho trvá. Ty který ještě jdou projet, jsou kvalitativně na úrovni špatně udržovaných polních cest. Díru střídá výmol, sem tam velkej šutr, kterej vám s přehledem zničí podvozek, prostě je potřeba cestovat s největší opatrností. Tyto cesty se bohužel na mapě úspěšně maskují, takže

Jedním z těch míst, které jsme kvůli tomu loni minuli, byly Duhové hory v Landmannalaugar.

A jak jsem tak v pracovním volnu projel všechny zajímavý místa v dostupné vzdálenosti, bylo to už právě jen Landmannalaugar, který chybělo objevit. Jenže to má dva háčky. Do Landmannalaugar vedou jen a pouze tzv ‚F‘ cesty (Fjall – horsá – přístupná pouze pro vozy 4×4), no a pak je potřeba projet řeku. A ani pro jedno není Plechovka ten nejlepší vůz.

Jednu ‚pouze pro 4×4‘ cestu jsem však už zvládnul hned z jara a to do Gjáin, tak to by nemuselo být nepřekonatelné (a cejtil jsem se tam hned jak na srazu off-roadů).

Parkoviště u Gjáin

Jen toho průjezdu řekou jsem se bál.

Tady fakt nevím, jak to ukecám..

No ale řekl jsem si, že prostě zkusím jet, kam až to půjde a pak se uvidí, přebrodím to, či tak.

A tak jsem jel a jel a jel, přes hory a doly

cesta do Landmannalaugar

cestou necestou..

cesta F208 do Landmannalaugar

a ono to k mému překvapení pořád nějak šlo.

Samozřejmě než přišel ten brod přes řeku, ale ten je naštěstí jak jsem zjistil až těsně před cílem, navíc přes něj vede lávka pro pěší,

pěšky do Landmannalaugar

takže Landmannalaugar bylo dobyto.

Jako lidi, je to tady fakt pěkný, spousta tajemných zákoutí a i neživá přírodu tu hraje všemi barvami.

Duhové hory v Landmannalaugar

Zajímavý místo na zemi. Když tu najednou si všimnu, že mi přišla SMSka od mojich Airbnb hostů: ‚jsme před domem, co máme dělat?‘.

Krátkodobými pronájmy se zabýváme už nějakou tu dobu, dokonce jsem napsal asi nejobsáhlejšího rádce o tom, jak na podnikání na Airbnb, minimálně na českým internetu. Každý můj host dostane po rezervaci obsáhlej mail o všem, co by je mohlo zajímat a komplikovat jim pobyt (a hosté to velmi kvitují, děkují a od té doby nedostávám spoustu stále stejných dotazů). Informace o příjezdu jsou samozřejmě na prvním místě. Vzhledem k tomu, že tihle hosté mi napsali den pčedem dotaz, ze kterého bylo zřejmé, že nic z toho nečetli, ještě ráno jsem jim napsal: ‚Až budete před domeme, zazvoňte na můj zvonek‘.

Bohužel, některý lidi jsou moc nechápaví. Za normální situace by mě to nechalo celkem klidným, jenže když jsem chtěl odepsat, chyba..není signál..

No nakonec vše dobře dopadlo, ale prosimvás lidi, čtěte co vám kdo píše.

Den, i když dlouhý, utíká rychle, vracím se zpět k autu a za svitu měsíce..

Islandský měsíc v úplňku

jedu asi 30 kilometrů k jednomu místu co jsem si vyhlédl na spaní, pryč z cesty F208. Jen jedna věci mi přijde divná..

 

Trable s plechovkou

Cestou zpět z Landmannalaugar mi na přístrojový desce nejdřív problikává a pozdějc rovnou divoce svítí jedna kontrolka navíc – baterie.

porucha auta na Islandu

Je mi jasný, že začíná jít do tuhýho, najdu si jedno místo, který je na takovým menším kopečku, zkouším nastartovat klíčkem a..nejde to. Roztlačit však jde. Hmmm, divný.

Žhavým sociání sítě jak online tak oflline a z pár tipů, co by to mohlo být vypadá nejpravděpodobnějc závada na alterátoru. A v nejlepším případě mám před sebou ještě asi 50 kilometrů. To není moc, když jste 100 kilometrů od civilizace. Tím spíš, že už jsem včera asi 25 kilometrů ujel.

No, v práci mám být až pozítrí ráno, tak stresovat zatím nemusím, předpověď počasí na dnes nevypadá nic moc, odpoledne má pršet, tak padá rozhodnutí zůstat stát na místě a vyjet co nejdál hned zítra ráno a pořešit to.

Čtu si v autě a co periferně nevidím, někdo tu venčí psa, A s takovým huňatým ocasem. A kde je pes, tam je člověk a ten mi může poradit, kde je v tomhle místu nějakej servis. Samozřejmě vrtá mi hlavou, proč zrovna tady někdo venčí psa, ale to víte zázraky se dějí.

Polární liška po cestě do Landmannalaugar

Jojo, žádnej pes, polární liška to byla. Bylo mi to divný, ale ta chvilka naděje..

Po pár hodinách zjišťuju, že nejbližší servis asi bude u městečka Reykholt. No super, to je tak 90 kilometrů a mě jich zbývá asi 50.

Nazítří ráno se budím, roztlačím Plechovku a jedu co to dá. Když se blížím k mostům, co mají jen jeden jízdní pruh, tak doufám, že naproti mě nepojede nikdo, komu bych musel dávat přednost. Naštěstí ty asi 3 mosty přejíždím v pohodě, nikdo na obzoru. Snad asi 30 kilometrů jede auto naprosto bezvadně. Pak začínaj slábnout kontrolky a hodiny na palubní desce.  Chvíli nato jedu za pár autama a tachometr ukazuje že jedeme 60. A navíc se tak divně chvěje. GPS navigace se tváří, že jedeme 90, ale v tý chvíli mi to přijde, jako bychom jeli krokem. Navíc motor začíná vypadávat, to už fakt začíná vypadat blbě. Blíží se křižovatka na hlavní (ze silnice š. 32 na silnic č. 30). No to jsem zvědavej, jak to s vypadávajícím motorem a vědomím, že nesmím nejen zastavit, ale ani nechat padnout otáčky, zvládnu..? Práce se spojkou na výbornou a nějak jsem to dal.  Do servisu je to ještě asi 20 kilometrů, tak to bych snad třeba mohl dát.

Tlačím auto pohledem a z hlavní po pár kilometrech odbočuju na silnici č. 31. A do servisu už je to fakt kousek.

Ale s každým metrem je čím dál jasnější, že to nedám. Začínám vyhlížet místo na zaparkování a šťáva mi dojde přesně ve chvíli, kdy jen s mírným přibržděním zaparkuju přímo ve vjezdu na pole. No hurá, doufám, že tamní zemědělec nebude zrovna potřebovat na pole. Je to neuvěřitelný a fajn a ujel jsem celekem 74 kilometrů. Jen do servisu je to ještě asi dalších 15.

Plechovka na Islandu

Nechávám Plechovku na svým místě a dávám se na stopa do Reykholt. Stopování tu jde dobře a bere mě hned druhý auto.

Nakonec seženu servis i servisáka a jedem vysvobodit Plechovku v servisácký káře, co už to má 5x spočítaný, nějakej Nissan, prej.

Auto autoservisu na Islandu

Přes kabely dobijem plechovku a pár kiláků popojedem. To opakujem asi 3x a jsme u něj v servisu. Podezření na alternátor potvrzeno, mechanik zkušeně zakroutí nějakým šroubkem a alternátor vypadne.

V autoservisu na Islandu

Tak, závada identifikovaná, jen takhle mimo civilizaci žádnej alternátor po ruce. Dojedem k nějakýmu jeho známýmu, co má na zahradě podobný auto, ale je to jen malinko jinej typ a alternátor není kompatibilní.

Jedem tedy do Selfoss, kde kupuje novej alternátor. Pak cesta zpět, hodí to tam, dobije přes kabely a hurá, Plechovka je zas jak nová. Cena? dohromady 44 060, bez bločku pak za rovných 40 000 ISK. Žádná láce, řeknu vám. Nicméně já jsem happy a to se počítá. A za pár dnů mi přijede návštěva a kvůli tomu se hodí mít v pořádku auto. To bylo prvně za celých 14 let (a 170 000 kilometrů) co mám Plechovku (kupoval jsem jí týden před naším vstupem do EU), co vypověděla službu cestou. A i přesto ješte dojela z úpného konce světa až skoro do servisu. Kupoval jsem jí kdysi podle testů jako jedno z nejspolehlivějších aut (před ní byla jen Porsche 911 a Mercedes E, už nevím v jakém pořadí a na ty mi v tý době nestačil obsah prasátka). A je to fakt tak.

Všechno fajn a ready, do práce dokonce pojedu svým autem (už jsem to viděl na stop). Život je krásnej.

 

Příběh poslední, víc jak měsíc trvající

Poté, co mě tak nadivoko vyhodili z práce jsem opět sedl do auta a ujížděl co nejdál od Reykjavíku, tentokráte po jižní pobřeží – cíl Ledovcová Laguna. Protože jsem přes ten nejhezčí čas léta neměl moc času na focení, chtěl jsem si to teď celý vynahradit. A věnovat se konečně něčemu smysluplnýmu. Ne že by třeba pro někoho dělání hamburgerů v hotelový restauraci nebylo poslání. Ale pro mě není.

Plán byl jet od Ledovcový Laguny po směru hodinových ručiček pomalu do přístavu v Seyðisfjörður. A nakonec se ukázalo, že to byl velmi dobrý směr.

A co bylo skvělý, právě 1. září byl nejkrásnější den na focení (a dronění), co jsem si mohl přát.

Jen začalo být brzo zřejmé, že měsíc není na tak velký ostrov a tolik zajímavého moc času. Tím spíš, že jsem objevoval stále nová místa, kam se ještě chtěl vydat. A jak to nafotit a natočit dronem.

6. září si kupuju palubenku na trajekt zpět do pevninské Evropy s datem 4. října. Je to neuvěřitelný, ale mě se právě v tu chvíli začalo po Islandu stýskat. Nikdy, nikdy, se mi nic takového nestalo. Však si to vezměte, někde jste, víte, že tam ještě měsíc budete a stýská se vám? Co to jako je? Proč??

Čas běží rychle, dny se krátí, až nakonec už je víc tma, než světlo. Hodně prší. A když prší, tak hodně čtu.

Tady na Islandu jsem přečetl dvě offline knížky, co jsem tu měl s sebou: Na volné noze – podnikejte jako profesionálové od Roberta Vlacha a pak Web ostrý jako břitva od Honzy Řezáče. Shodou okolností jsem pak oba potkal na jednom sofa u příložetosti Honzovy přednášky v Ostravě jen pár měsíců nato.

A k tomu několik e-booků o focení, ke kterým jsem se skoro rok nedostal.

Napsal jsem pár postřehů o tom, jak na Islandu ušetřit při cestování a především (i když nepřekvapivě) anglická verze toho článku ‚Tips how to save money in Iceland‚ celkem trhla rekordy v návštěvnosti. A stal se mým prvním článkem, který lidi fakt začali sdílet v míře větší než malé.

A fotím a točím dronem co to dá. A abych pořád jen nekecal (prý jsem napsal už 5729 slov, sic!) tak se s váma rozloučím ‚pár fotkama‘ cesty.

lávová jeskyně Surtshellir
vodopád Svartifoss v NP Skaftafell
atmosférický jev nad Thingvellir
Thjofafoss – zlodějský vodopád
Vikingská vesnice
Vrak letounu Dakota DC-3
Polární záře
vodopád Brúarfoss
mocný Dettifoss
údolí Gjáin – elfí království
Glymur, donedávna nejvyšší vodopád Islandu
Jeskyně Grjótagjá, hvezda seriálu Hra o trůny
Západ slunce na jižním pobřeží
úbočí kráteru Hverfjall
skalisko Hvítserkur
led starý nejméně 25 000 let nyní tající v Ledovcové Lagune
hora Kirkjufell a vodopád Kirkjufoss
vodopád Rúfoss
údolí slz – Sigöldugljúfur
Ikona islandu – vodopád Skógafoss

 

Chytré slovo závěrem

Byl to zajímavej čas, a vše nasvědčuje tomu, že se moje Islandská odysea spíš začala než skončila. Po 17 000 kilometrech, nespočtu zážitků a pěti měsících jsem se zase octnul na Starém kontinentu. Uspořádal jsem kurz o Islandu na Naučmese, který se v lednu či únoru dokonce stal jejich druhý nejpopulárnější (z více jak 300 kurzů docela fajn), měl pár přednášek na cestovatelských festivalech v Brně a Plzni a do budoucna se na mě můžete určitě těšit i v Praze na Kolem Světa.

Pustil se do tvorby ultimátního průvodce Islandem, který bych chtěl, aby byl k užitku každému, kdo pojede na Island.

O virálním článku o tipech, jak ušetřit na islandu už jsem se zmínil, ale opakování matka moudrosti, však. Pročtěte, než vyrazíte na Island.

Nakonec, někdy v únoru jsem konečně zpracoval i jedno video na téma islandských vodopádů, tak pro ty trpělivé čtenáře, a nebo pro ty, kteří proscrollovali až sem, tady je..

Tak zas někdy:)

Autor: Ruben Lang

V pěti letech jsem se při letu z Prahy do Bukurešti zamiloval do létání a cestování. Od té doby jsem se neodmiloval.

10 komentářů na „5 měsíců na Islandu“

  1. Pekne jsem si tu zaprokrastinoval pri cteni. Dobra prace. 🙂 Je to tu takova severska manana. U nas v praci ted zrovna lidi propousti z duvodu nadbytecnosti a zaroven delaji nabor na nove pro letni sezonu. 🙂 Normalni clovek to nemuze nikdy pochopit…

    1. Nene, třeba není, co jsem i zahlédl někde v FB skupinách, že když ho náhodou někdo vytáhl, tak islanďani ani nevěděli, co to vlastně je. Mě samotnýho jednou kontrolovali a normální řidičák jim stačil

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *