Jeden den v Paříži iv

Cestou se zastavuju u skořápkářů a rozmýšlím zda vsadit 50 Eur na kuličku, ale něco mi říká, že to budou stejný zmrdi jako ti u nás, takže jsou dvě možnosti. Buď člověk prohraje a má to dobrý. Když totiž vyhraje, tak dostane přes hubu a okradou ho. No a uznejte, to už je snad lepší prohrát.

skorapkari v parizi

Radši tedy jen procházím kolem a… už je tady. V plné své kráse, oproti té New Yorské malinká, ale naše..evropská.

Pokračovat ve čtení „Jeden den v Paříži iv“

Jeden den v Paříži iii

Eiffelovka mě vlastně ani moc nebere, všude mraky lidí, aby taky ne, když už jich Eiffelovku navšívilo 250 000 000 miliónu lidí, tedy slovy čtvrt miliardy. Je to takový číslo že by se vám při jeho představě protočily panenky, tolik lidí pohromadě si ani představit nejde takže to ani nezkoušejte, abyste se nezbláznili.

nahodni kolemjdouci v parizi

Tahle fotka tu však není úplnou náhodou, na to však přijdete trochu pozdeji. ..Hle však! Co se nestane, Elvis žije! Bože sem se lek. Ale nased do limuzíny a byl fuč. Parchant, ani mi nezahrál.

elvis v parizi

Pokračovat ve čtení „Jeden den v Paříži iii“

Jeden den v Paříži

Jeden den v Paříži

eurovikend pariz

Byl to fakt náročný den. Ne tak často jezdím tisíce kilometrů po Evropě autem, přece jen vlak je pohodlnější a letadlo rychlejší. Někdy však ani vlak ani letadlo nepřichází v úvahu, to když potřebujete jet do Mannheimu, Troyes, Versailles, Appeldornu a nakonec do německého Výmaru, zbývá staré dobré – Fordův vynález – auto – v mém případě Toyota. No a když už jedete kolem Paříže, proč se tam chvíli nezastavit. Bez přítelkyně, bez pracovních povinností, si člověk může den v Paříži celkem slušně užít. Z Versailles je to co by kamenem dohodil a zbytek dojel autem a tak jsem do Paříže dojel hned nad ránem, kolem desátý. V Paříži není moc skvělá situace s parkováním ale poblíž slavného Boulognského lesíku lze nejen zaparkovat, ale dokonce i zdarma. Jet dál do města autobusem? Nepřichází v úvahu! Na to jsem příliš velkej šílenec a taky..co člověk uvidí z autobusu? Navíc s foťákem v ruce a touhou chytit nějaký ten neopakovatelný záběr člověk si stejně jen trhá vlasy, že mu uteče životní záběr.

Etapa 1 – bloudím hned na začátku.

Pokračovat ve čtení „Jeden den v Paříži“

Louvre

Je rozhodně místem, kde není potřeba se o nic snažit. Louvre téměř nejde obejít, nejde ho projít ale pokud snad i to zvládnete, rozhodně nezvládnete vidět vše co v něm vidět lze. Depozitář Louvru totiž skýtá 35 000 exemplářů, pokud byste tedy každému exempláři chtěli věnovat byť jen jednu jedinou minutu, trvalo by vám to 24 dní a 8 hodin. Naštěstí jsou muzejní sbírky pečlivě roztříděné, takže návštěvníci se mohou věnovat jen a pouze tomu, co vidět a obdivovat chtějí. I když slavnou Monu Lisu (francouzsky La Joconde) chce nepochybně vidět každý.

Pokračovat ve čtení „Louvre“

Hřbitov Montmartre

Je nemnoho hřbitovů které stojí za to navštívit. Jsou takové, kam se chodí za slavnými ale právě a jen kvůli nim. Hřbitov na Montmartru však jedním takovým rozhodně je. Nedaleko slavné Sacre Coeur, je jedním z mála míst v Paříži, kde má člověk opravdu pocit že je to místo odpočinku.

Hřbitov je velký svou rozlohou, zajímavý velkým převýšením, můžete se na něm orientovat pomocí názvů ulic. Je tak rozlehlý že se v něm ztratíte (aby také ne když má rozlohu 11 hektarů) a mnohé hrobky připomínají domy.

Hřbitov na Montmartru (oficiálně Severní hřbitov) začal sloužit svému účelu v roce 1825 a své poslední místo odpočinku zde mají například Stendhal, Émile Zola, Hector Berlioz či slavná francouzská zpěvačka Dalila, jejíž hrom je právě tím nejnavštěvovanějším.

Moulin Rouge

Jestli je někde nějaká nejslavnější věž, pak je to Eiffelovka, jestli je někde nějaké nejslavnější muzeum, pak je to Louvre a jestli je někde nějaký nejslavnější kabaret, pak je to bezpochyby Moulin Rouge. A právě ten se nachází na Boulevard de Clichy poblíž stanice metra Blanche, a je to místo kde to rozhodně ve dne spí a v noci žije.

Sláva však nepřišla přes noc, historie slavného Mouli Rouge sahá do roku 1889 a je spojena se jmény jako Henry de Toulouse Lotrec atd.

Díky své slávě je to však místo které není dostupné všem i přesto, že se tam stojí několikahodinové fronty na lístky. Základní vstupné je něco málo přes 100 Euro a pokud tam chcete i povečeřet menu „Belle Epoque“ připravte si pro dva 420 Euro.

Eiffelova Věž

Její stavba započala roku 1887 a trvala dva roky právě aby se mohla stát vstupní branou světové výstavy v roce 1889. Eiffelova věž, hezky česky Ajfelofka však jako mnoho jiných velkých světových krás a monumentů nebyla zpočátku vůbec přijímána s nadšením. Slavný spisovatel Guy de Maupassant dokonce chodíval na večeře právě na Eiffelovu věž, neboť to bylo jedinné místo, „odkud nebyla ta hrůza vidět“. Restaurace se v Eiffelově věži nachází v prvním a druhém podlaží.

Krásymilovní francouzi a tím spíše sami Pařížani měli za to, že ošklivost Eiffelovky zastiňuje všechny pařížské krásy, ovšem jak my všichni dobře víme, právě Eiffelovka je nejslavnější pařížskou stavbou a je dokonce nejnavštěvovanějším monumentem světa. V roce 2011 hostila již svého 250ti milióntého návštěvníka.

Sama věž je 324 metrů vysoká a díky roztažnosti ocele má v létě o 15 cm více. Třetí vyhlídkové podlaži je pak ve výšce 279 metrů a je nejvyšším vyhlídkovým bodem Evropské unie. Trocha zajímavé techniky, Eiffelova věž je z 18 038 dílů, ocelová konstrukce váží 7 300 tun, celá dohromady pak asi 10 000 tun.

Návštěvníci ji mohou navštívit denně od devíti hodin do půlnoci, do prvních dvou podlaží lze dojít po schodech, třetí podlaží je obvykle zpřístupnění pouze výtahem.

Je dobře že je nyní Eiffelovka považována za krásnou, neboť je díky své výšce vidět téměř odkudkoli. A proto místo aby Paříž hyzdila, dává jí novou krásu

Vítězný oblouk

Je 50 metrů vysoká krása uprostřed náměstí Charlese de Gaulla – prvního prezidenta Francie) která velkolepě zakončuje slavnou třídu Champs Élysées, neboli, Elysejské pole. Právě tento oblouk je považován za jeden z nejkrásnějších vítězných oblouků a zřejmě nikoho nepřekvapí, že jeho stavba trvala téměř tři desetiletí. Tato skvostná stavba je symbolem francozské pýchy a je připomínkou vítězných bitev velkého francouzského vojevůdce (i když jak všichni dobře víme malého vzrůstem) Napoleona Bonaparta.

Započal ji sice ještě Napoleon, dokančena pak byla Luisem Phillepem (1806 – 1836). Pokud vám jen trochu není cizí historie, pak víte, že Napoleon se dokončení nejen nedožil, ale ani by žádné oslavy neprožíval. V roce 1815 totiž bojoval v bitvě u Waterloo, jejíž výsledek je myslím všem dobře známý.

Je místem konání různých obřadů a francouzských sláv jako např. 14. července oslavy pádu Bastilly, přičemž tato oslava je považována za největší v Evropě. Každoročně je pak svědkem velkého finále slavné Tour de France, nejslavnějšího cyklistického závodu světa, který končí právě na Champs Elysées. Ale i ve dnech velkých Francouzských úspěchů jezdí Francouzi (či spíše Pařížané) oslavovat právě sem. Pokud Francie vyhrála nad svými soupeři v mezinárodním utkání, všichni si přijedou udělat kolečko právě k vítěznému oblouku.

Vítězný oblouk totiž obklopuje kruhový objezd, který má sice šířku asi 6ti pruhů, žádné značení tam ale nenajdete. Stejně jako všude jinde i zde Francouzi řídí stylem punk, řidiči mopedů pak stylem sebevražda. Francouzský provoz opravdu není pro nezkušené.